ECLI:CZ:US:2023:2.US.522.23.1
sp. zn. II. ÚS 522/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti S. K., toho času v předběžné vazbě ve vazební věznici v Praze - Pankráci, zastoupeného Mgr. Radkem Hiřmanem, advokátem se sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2023 sp. zn. 14 To 17/23 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2023 sp. zn. Nt 2005/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 40 odst. 3 Listiny a k porušení práva na osobní ochranu podle čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti (v doplněném znění) a připojených příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do předběžné vazby podle §204 odst. 5 a §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"), a to počínaje dnem 24. 1. 2023 od 6:12 hodin. Současně podle §73 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb. trestní řád (dále jen "trestní řád") a contrario za užití §94 odst. 2 zákona o mezinárodní justiční spolupráci nepřijal písemný slib zadrženého (v řízení o ústavní stížnosti veden dále jen jako "stěžovatel") ze dne 25. 1. 2023. Městský soud rozhodl o předběžné vazbě v souladu s Evropským zatýkacím rozkazem, který vydalo Evropské státní zastupitelství - centrum Mnichov dne 13. 1. 2023 pod sp. zn. 505 Js 3/22 na základě příkazu k zatčení Okresního soudu v Mnichově ze dne 9. 1. 2023 sp. zn. ER IV Gs 14952/2022. Evropským zatýkacím rozkazem bylo žádáno o předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo pro spáchání trestného činu organizovaného zkrácení daně nejméně v 6 případech v souběhu s vytvořením zločinného spolčení, kterého se měl (ve stručnosti) dopustit tím, že v době od 1. 3. 2022 do 30. 6. 2022, v D. a ve V., jako jednatel společnosti X, která fakticky nevykonávala žádnou činnost a byla původně povinna podávat od 1. 4. 2022 měsíční čtvrtletní zálohová daňová přiznání k dani z obratu, ač věděl, že je součástí podvodného systému tzv. chybějícího obchodníka s DPH a že nesmí uplatnit nárok na daň z faktur vystavených společnosti Y, požádal příslušný finanční úřad o vrácení takové daně, v důsledku čehož vznikla ve shora uvedeném období ve dvou případech škoda ve výši 1.319.367 EUR a dále se podílel na daňovém úniku na dani z obratu, jehož se dopustil dodavatel společnosti X společnosti Y se sídlem ve V., o níž stěžovatel věděl, že se ve shora uvedeném období neodvedla daň z obratu ve výši 1 319 367 EUR. Za tuto trestnou činnost lze uložit podle evropského zatýkacího rozkazu trest odnětí svobody až na 15 let.
3. Městský soud s ohledem na obsah spisového materiálu a výslech stěžovatele shledal, že je zde důvodná obava, že by se stěžovatel mohl na svobodě skrývat, poukázal na závažnost posuzované trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel v cizině stíhán, výši trestu, která mu v případě prokázání vinny hrozí a rovněž na skutečnost, že stěžovatel v současnosti pobývá na adrese odlišné od jeho trvalého bydliště, která je pro německé justiční a policejní orgány neznámá. Městský soud nepřijal ani písemný slib stěžovatele, který nepovažoval vzhledem k povaze trestní věci za dostatečnou pojistku, že se stěžovatel nebude snažit vyhnout probíhajícímu trestnímu řízen ve Spolkové republice Německo.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel bezprostředně po jeho vyhlášení ve vazebním zasedání stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud neshledal žádné procesní pochybení, pro které by bylo potřeba napadené usnesení zrušit a hodnotil je po věcné stránce za správné, neboť požadavek na předání stěžovatele se týká mimořádně závažné úmyslné trestné činnosti, kterou charakterizuje jednak výše způsobené škody a jednak skutečnost, že trestnou činnost páchal v rámci organizované skupiny provozující systém karuselových podvodů s daní z přidané hodnoty, navíc pokud by byl stěžovatel uznán vinným, reálně mu hrozí uložení trestu odnětí svobody v nikoliv zanedbatelné výměře. Chování stěžovatele sice bezprostředně před zadržením nenaznačovalo tomu, že by se snažil trestnímu stíhání ve vyžadujícím státě vyhýbat, vrchní soud však upozornil, že obava z útěku jako důvod předběžné vazby se vztahuje až k předávacímu řízení. K důvodům pro uložení předběžné vazby dále uvedl, že stěžovatel nemá v České republice natolik silné pracovní, majetkové, rodinné nebo jiné sociální vazby, které by představovaly záruku, že po dobu předávacího řízení bude k zastižení na známé adrese při provádění úkonů policie, státního zástupce nebo soudu, kromě toho se stěžovatel již před svým zadržením nezdržoval v místě svého trvalého bydliště a o jeho konkrétních pracovních aktivitách nebyly podrobné informace.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům, že založily svá rozhodnutí na řadě domněnek a nepodložených skutečností, týkajících se jak vazebních důvodů, tak zákonných podmínek pro jeho vzetí do předběžné vazby. Především nesouhlasí s tvrzením, že by se dosud skrýval před německými justičními a policejními orgány a zdržoval se pro ně na neznámém místě. Podle stěžovatele soudy neuvedly žádný relevantní důvod, pro který hrozí, že se bude řízení vyhýbat a všechny uvedené argumenty považuje za čistě spekulativní. Dále uvádí, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho rodinnými poměry a zázemím a ani nehodnotily skutečnost, že stěžovatel dosud běžně cestoval a vždy se vrátil. Dále má stěžovatel za to, že hrozba vysokým trestem, kterou soudy odůvodnily uvalení předběžné vazby, byla v tomto případě uplatněna v rozporu rozhodovací praxí Ústavního soudu (k tomuto např. na nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03, nález ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 2987/19 nebo nález ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 1694/14).
Stěžovatel nesouhlasí ani s názorem městského soudu, který ve zjevném rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 2987/19 uvedl, že smyslem extradice je předběžnou vazbu uložit. Takovéto "automatické" uvalení vazby by bylo podle stěžovatele v naprostém rozporu nejen se základními zásadami trestního procesu, ale i se samotnými ústavními principy demokratického právního státu a základními lidskými právy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen (poté, co po výzvě soudu předložil řádnou plnou moc) v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů (čl. 83 Ústavy), nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti a ani mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu, neboť teprve tehdy bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Podle obsahu ústavní stížnosti je předmětem přezkumu Ústavního soudu důvodnost uvalení předběžné vazby, tj. posouzení, zda výklad a aplikace podústavního práva upravujícího rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou, nepředstavuje nepřípustný zásah do jeho základních práv. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že stížnostní soudy postupovaly v intencích zákona o mezinárodní justiční spolupráci a ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele svým postupem nezasáhly.
9. Pokud jde o námitku stěžovatele, že o předběžné vazbě bylo rozhodnuto na základě domněnek a v řízení nebyly uvedeny žádné průkazné skutečnosti, které by odůvodňovaly uvalení předběžné vazby, Ústavní soud připomíná, že jeho úloha jakožto orgánu ochrany ústavnosti nespočívá v tom, aby přehodnocoval skutková zjištění, které učinily obecné soudy (čl. 82 Ústavy).
10. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí formuloval obecná východiska institutu předběžné vazby podle §94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci, podle kterých se jedná o zvláštní druh vazby, jejímž účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde. Pro předběžnou vazbu je dán důvod útěkový, přičemž obava z útěku musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi (srovnej usnesení ze dne 23. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 1487/20 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2480/22 ze dne 11. 10. 2022). Dále je nutné vždy důsledně zkoumat, zda je obava z útěku dostatečně závažná a zda je z hledisek veřejného zájmu a oprávněných zájmů vyžádané osoby proporcionální [srov. např. usnesení ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 437/06 (U 10/42 SbNU 527), nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3) či nález ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 2987/19]. Tato obava musí rovněž vyplývat z vlastního jednání vyžádané osoby či z dalších objektivních okolností [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1542/07 ze dne 18. 10. 2007 (N 166/47 SbNU 185)].
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené posuzoval, zda obecné soudy vyhověly požadavkům rozhodovací praxe a dospěl k závěru, že napadená usnesení obsahují konkrétní argumenty odůvodňující obavu z útěku stěžovatele, která spočívá především v tom, že stěžovatel páchal závažnou trestnou činnost v rámci zločinecké organizace, provozující systém karuselových podvodů s daní z přidané hodnoty, způsobil škodu velkého rozsahu a reálně mu hrozí uložení trestu odnětí svobody v nikoliv zanedbatelné výměře. Hrozba vysokým trestem nebyla zásadním rozhodovacím kritériem pro uložení předběžné vazby, proto stěžovatelem tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního soudu (srovnej nález ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 a nález ze dne 28. 7. 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14) není přiléhavý.
12. Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020 sp. zn. III. ÚS 2987/19, ve kterém Ústavní soud vysvětlil, že omezení osobní svobody předběžnou vazbou není opatřením, které by bylo vždy nezbytné ke splnění mezinárodních závazků, a že takovým opatřením je až vydávací vazba, která následuje po rozhodnutí o povolení vydání, šlo o skutkově a právně odlišnou věc, která se s posuzovaným případem míjí. Navíc z odůvodnění městského soudu stěžovatelem tvrzené závěry o "nucené vazbě" nelze vůbec dovodit. Ani ostatní stěžovatelem uplatněné námitky nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné, natož důvodné.
13. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu