ECLI:CZ:US:2023:2.US.523.23.1
sp. zn. II. ÚS 523/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1/ L. L., zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, vedené pod sp. zn. II. ÚS 523/23 a 2/ J. L., zastoupeného JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 3072, Zlín, vedené pod sp. zn. II. ÚS 543/23, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. listopadu 2022 č. j. 11 Tvo 14/2022-6608 a usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. srpna 2022 č. j. 4 To 63/2020-6567 a ze dne 4. srpna 2022 č. j. 4 To 63/2020-6575, takto:
I. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 523/23 a II. ÚS 543/23 se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 523/23.
II. Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Samostatnými ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), a to pro porušení ústavně zaručeného práva na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Podle §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve spojení s §112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisí, nebo se týkají týchž účastníků. Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 523/23 a II. ÚS 543/23 tyto požadavky splňují, neboť stěžovatelé napadají v zásadě shodná rozhodnutí soudů a jejich námitky jsou obdobné, ne-li totožné.
3. Řízení o obou ústavních stížnostech se proto v souladu s ustálenou praxí Ústavního soudu spojuje k řízení vedenému pod v pořadí první spisovou značkou, což je v tomto případě řízení vedené pod sp. zn. II. ÚS 523/23. Pro spojené řízení nadále zůstává soudcem zpravodajem soudce určený v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2023 č. Org. 1/23, ve znění účinném od 22. 2. 2023 (č. Org. 14/23).
4. Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé byli ve věci vedené u Krajského soud v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 53 T 11/2015-5645 pravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soud v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 10. 2020 č. j. 53 T 11/2015-5645 jednak pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a jednak pro zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, a to jako jedni ze spolupachatelů. Každému ze stěžovatelů byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let podmíněně s odkladem na zkušební dobu 4 let a dále peněžitý trest ve výměře 250 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 3 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, které vrchní soud zamítl.
5. V záhlaví specifikovanými usneseními vrchního soudu bylo v trestní věci každého ze stěžovatelů rozhodnuto podle §33 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že odsouzený nemá nárok na bezplatnou obhajobu a obhajobu za sníženou odměnu. V případě stěžovatele 2/ J. L. vrchní soud rozhodoval opakovaně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, aby odstranil pochybení, kterých se ve svém předchozím rozhodnutí dopustil.
6. Vrchní soud dospěl v obou případech po provedeném dokazování ke shodnému závěru, že se ani jednomu ze stěžovatelů nepodařilo prokázat jeho nemajetnost, která je předpokladem pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu. Vrchní soud posoudil aktuální majetkovou situaci obou stěžovatelů, přičemž vzal v úvahu především exekučně vymáhané závazky stěžovatelů, zejména vůči společnosti A v aktuální výši 110 000 000 Kč, kde vystupují jako jedni z ručitelů, a jejich možnost své závazky uhradit prodejem nemovitého majetku (zejména hotelu a výrobního areálu v majetku obchodní společnosti B), jehož hodnota byla na základě znaleckého zkoumání určena v součtu částkou 100 421 000 Kč. Vrchní soud hodnotil celkový majetkový potenciál obou stěžovatelů i směrem do budoucna a uvedl, že ani jednomu z nich nebrání žádná zdravotní omezení ve výkonu pracovní činnosti, tedy v tom, aby si prostředky k povinnosti k náhradě nákladů obhajoby zajistili sami. Závěrem uvedl, že v obou případech je možné očekávat, že bude naplněna maxima, že každý je povinen plnit své závazky, neboť stěžovatelé vlastní nemovitý majetek a jsou schopni výdělku, byť by se tak mělo stát i ve splátkách. Navíc, pokud se jedná o pachatele trestných činů, je tato skutečnost ještě zesílena morálním požadavkem na přijetí odpovědnosti a nápravu důsledků za spáchané trestné činy.
7. Proti výše uvedeným usnesením vrchního soudu podali oba stěžovatelé stížnosti, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 3. 11. 2022 č. j. 11 Tvo 14/2022-6608 společně podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
8. Stěžovatelé v obsahově blízkých ústavních stížnostech namítají, že soudy ve stížnostním řízení rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (nálezy ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19, ze dne 1. 9. 2020 sp. zn. II. ÚS 1411/20, ze dne 23. 4. 2019 sp. zn. I. ÚS 3966/17 a ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2590/19), když svá rozhodnutí založily na tzv. majetkové potencialitě stěžovatelů, tedy na okolnostech vztahujících se k budoucnosti, které mohou, avšak vůbec nemusí v budoucnu nastat. Soudy měly naopak při svém rozhodování posuzovat, zda mají stěžovatelé dostatek prostředků, aby si hradili náklady obhajoby. Těmito svými závěry porušily stížnostní soudy právo stěžovatelů na bezplatnou pomoc obhájce a v důsledku toho i právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť dospěly k nesprávnému a nepodloženému závěru v tom smyslu, že aktiva a potenciální v budoucnu získaná aktiva převyšují jejich pasiva ve výši dočasných 110 000 000 Kč, z nichž se na konci února 2023 může stát reálně opět částka 180 000 000 Kč. Soudy nevyšly ze stavu, který panoval v době rozhodování, tedy ze současné špatné finanční situace, ale svá rozhodnutí nesprávně založily na nejistých hypotetických příjmech, které nemusí vůbec nastat. Rovněž pochybily, když vyšly ze zdravotního stavu, kterým se však v řízení nikterak podrobně nezabývaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavních stížnostech, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Ústavní soud zastává ve své rozhodovací praxi ohledně problematiky nároku na bezplatnou obhajobu zcela zjevně restriktivní přístup [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz)]. Výklad podmínek pro přiznání bezplatné obhajoby je založen na relativně širokém uvážení obecných soudů. Ústavní soud zasáhne teprve, jde-li o extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. je-li rozhodnutí zatíženo zjevným logickým rozporem, nebo postrádá-li srozumitelná kritéria.
12. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení a je zaručeno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je §33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12).
13. Těžiště argumentace stěžovatelů spočívá v poukazu na rozpor napadených rozhodnutí se závěry výše uvedené judikatury Ústavního soudu. Tvrzený rozpor však Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentaci stěžovatelů nepřijal, neboť z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že si stížnostní soudy byly dobře vědomy omezení plynoucích z judikatury Ústavního soudu o zákazu vycházet z hypotetických příjmů stěžovatelů v budoucnu. Judikatura Ústavního soudu sice nezapovídá rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu s ohledem na schopnosti odsouzeného vydělat si prostředky v budoucnosti, soudy toliko nesmí tuto schopnost předvídat bez důkazů (nebo dokonce v rozporu s nimi) a přehlížet mimořádné okolnosti, které v případech jednotlivých odsouzených nastaly. Stížnostní soudy v posuzované věci nezaložily svá rozhodnutí pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmech stěžovatelů, ale po posouzení celkových majetkových poměrů dospěly k závěru, že je možné, aby vymáhané závazky stěžovatelé hradili, když jsou oba pracovně způsobilí, bez zdravotních omezení a navíc oba vlastní majetek v nezanedbatelné výši. Právě uvedené ostatně odpovídá konceptu akceptovanému Ústavním soudem, že soudy při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu vycházejí z tzv. celkové majetkové potenciality stěžovatelů (srov. např. citované usnesení sp. zn. III. ÚS 214/2017). K námitce stěžovatelů, že soudy dostatečně nezkoumaly jejich zdravotní stav, Ústavní soud připomíná, že je naopak povinností stěžovatelů osvědčit skutečnost, že jim špatný zdravotní stav brání ve výkonu pracovní činnosti k zajištění dostatku prostředků k úhradě nákladů obhajoby (srov. ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu a také citované usnesení sp. zn. III. ÚS 1900/12).
14. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil. Ústavní stížnosti v podstatě představují opakující se polemiku se závěry soudních orgánů. Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí řádně a jasně odůvodněna, odkazy na judikaturu jsou přiléhavé. Argumentaci považuje za logickou a jasnou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelé snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba soudy přesvědčivě vysvětlily. V tom však úloha Ústavního soudu - jak naznačeno výše - nespočívá. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelů.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu