ECLI:CZ:US:2023:2.US.525.23.1
sp. zn. II. ÚS 525/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti R. Ž., zastoupeného JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 23. května 2022 č. j. 6 Nc 2311/2021-442 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. listopadu 2022 č. j. 6 Co 976/2022-584, a o návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2023 a doplněnou podáním ze dne 17. 3. 2023, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 2 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel s podáním ústavní stížnosti spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ve výroku týkajících se úhrady nedoplatku na výživném,
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé po dobu před i po rozvodu do péče matky (výrok I.). Stěžovateli (otci) uložil povinnost přispívat na výživu v té době nezletilého J. Ž. částkou 20 000 Kč měsíčně (výrok II.) a uložil mu povinnost uhradit nedoplatek na výživném pro již zletilého J. Ž. za období jeho nezletilosti od 1. 6. 2021 do 23. 11. 2021 v celkové výši 60 000 Kč (výrok III). Rozhodl dále, že stěžovatel je povinen počínaje dnem 1. 6. 2021 a poté počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilé A. Ž. částkou 17 000 Kč měsíčně, přičemž částku 14 000 Kč je povinen zasílat k rukám matky a částku 3 000 Kč na účet k tvorbě úspor (výrok IV.). Soud prvního stupně dále rozhodl, že stěžovatel je povinen počínaje dnem 1. 6. 2021 a poté počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství přispívat na výživu nezletilého P. Ž. částkou 10 000 Kč měsíčně, přičemž částku 8 000 Kč je povinen zasílat k rukám matky a částku 2 000 Kč na účet k tvorbě úspor (výrok V.). Nedoplatek na výživném pro nezletilou A. Ž. soud stanovil za období od 1. 6. 2021 do 23. 5. 2022 v částce 108 000 Kč, kterou je stěžovatel povinen uhradit do jednoho roku ode dne právní moci tohoto rozsudku, přičemž částku ve výši 72 000 Kč je povinen uhradit k rukám matky a částku ve výši 36 000 Kč na účet k tvorbě úspor (výrok VI.). Soud prvního stupně dále rozhodl o nedoplatku na výživném pro nezletilého P. Ž. za období od 1. 6. 2021 do 23. 5. 2022 ve výši 48 000 Kč, které je stěžovatel povinen uhradit do jednoho roku ode dne právní moci tohoto rozsudku, přičemž částku ve výši 24 000 Kč je povinen uhradit k rukám matky a částku ve výši 24 000 Kč na účet k tvorbě úspor (výrok VII.). Současně soud prvního stupně rozhodl, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilým P. Ž. vždy od úterý sudého kalendářního týdne po skončení školní výuky, kdy nezletilého vyzvedne ve školském zařízení, do neděle sudého kalendářního týdne do 18.00 hodin, kdy nezletilého předá matce v místě jejího bydliště (výrok VIII.). Soud rozhodl také o úpravě prázdninového styku s nezletilým P. Ž. (výrok IX.-XI.) a zastavil řízení o návrhu stěžovatele na úpravu styku s nezletilou A. Ž. (výrok XII.).
K odvolání stěžovatele i matky nezletilých rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odstavci I. v části o svěření nezletilého P. Ž., pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů do péče matky. Odvolací soud změnil výroky II. - XI. rozsudku soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen přispívat od 1. 6. 2021 do 23. 11. 2021 na výživu v té době nezletilého J. Ž. částkou 20 000 Kč měsíčně, a nedoplatek na výživném pro již zletilého J. za období jeho nezletilosti od 1. 6. 2021 do 23. 11. 2021 v celkové výši 60 000 Kč je povinen uhradit do 30. 6. 2023. Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen počínaje dnem 1. 6. 2021 přispívat na výživu nezletilé A. Ž. částkou 17 000 Kč měsíčně, dále od 1. 9. 2022 a následně ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů částkou 18 500 Kč, přičemž v prvém období je otec povinen zaplatit k rukám matky měsíčně částku 11 500 Kč a od 1. 9. 2022 částku 13 000 Kč s tím, že částku 5 500 Kč měsíčně je povinen zasílat na účet k tvorbě úspor.
Odvolací soud dále stanovil, že stěžovatel je povinen počínaje dnem 1. 6. 2021 a dále počínaje dnem právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého P. Ž. částkou 15 500 Kč měsíčně, přičemž částku 10 000 Kč je stěžovatel povinen zasílat k rukám matky a částku 5 500 Kč měsíčně na účet k tvorbě úspor. Dále rozhodl, že nedoplatek na výživném pro nezletilou A. Ž. za období od 1. 6. 2021 do 14. 11. 2022 ve výši 111 000 Kč je otec povinen uhradit nejpozději do 30. 6. 2023, přičemž z toho částku 74 000 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky a částku 37 000 Kč na účet k tvorbě úspor. Nedoplatek na výživném pro nezletilého P. Ž. za období od 1. 6. 2021 do 14. 11. 2022 ve výši 141 500 Kč je stěžovatel povinen uhradit nejpozději do 30. 6. 2023, přičemž z toho částku 100 000 Kč je povinen uhradit k rukám matky a částku 41 500 Kč na účet k tvorbě úspor.
Odvolací soud současně rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým P. Ž. vždy od středy sudého kalendářního týdne po skončení školní výuky, kdy nezletilého vyzvedne ve školském zařízení, do pondělí lichého kalendářního týdne do začátku školního vyučování, kdy nezletilého předá ve školském zařízení. V případě, kdy se za jakýchkoliv důvodů nebude nezletilý P. účastnit školní výuky, předá otec nezletilého matce v místě jejího bydliště do 8:00 hodin. Dále odvolací soud rozhodl o úpravě prázdninového styku s nezletilým P. Ž.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s napadenými rozhodnutími a tvrdí, že soudy obou stupňů neprovedly řadu jím navržených důkazů, případně některé důkazy provedly, avšak vyvodily z nich nesprávné závěry. Nesouhlasí jak s rozhodnutím o úpravě styku, tak se stanovením výše výživného. Závěry soudů podle stěžovatele odporují právní úpravě i judikatuře Ústavního soudu. Stěžovatel má za to, že soudy nesprávně argumentovaly přáním dítěte a dostatečně nepřihlédly k zájmu nezletilého dítěte. Stěžovatel současně podrobně polemizuje se způsobem stanovení výše výživného včetně stanovení nedoplatků na výživném.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není, až na určité výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
V tomto rozsahu také Ústavní soud mohl posoudit ústavnost napadených rozhodnutí, jejichž předmětem bylo posouzení vhodnosti střídavé výchovy. Ústavní soud se otázkou ústavních aspektů svěřování dítěte do péče po rozchodu rodičů již opakovaně zabýval, přičemž z jeho judikatury nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilých do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15, IV. ÚS 611/16, nálezy sp. zn. IV. ÚS 773/18, IV. ÚS 1286/18). Základní kritérium přitom musí vždy představovat především zájem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), při jehož posuzování nelze postupovat podle předem daného schématu či přání toho kterého rodiče. Střídavá péče, kterou by zjevně stěžovatel preferoval, nemůže být paušálně využívána jako forma "spravedlivého" rozdělení péče o dítě mezi oba rodiče. Před ostatními modely péče ji lze upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci podstatou ústavní stížnosti zůstává pouhá polemika stěžovatele se závěry soudů, přičemž ze strany civilních soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. Nelze se ani ztotožnit s námitkou stěžovatele, že v napadených rozhodnutích nebylo respektováno hledisko nejlepšího zájmu dítěte, neboť právě tímto kritériem se oba soudy velmi podrobně při svém rozhodování zabývaly.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se stanovení výživného, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je totiž založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného výživného a dlužného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna takovým způsobem a v takovém rozsahu, že je nelze shledal rozpornými s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
Ústavní soud tedy konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na čemž nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele. Soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a jejich rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatele označit jako svévolné, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu