ECLI:CZ:US:2023:2.US.531.23.1
sp. zn. II. ÚS 531/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Janou Pernicovou, advokátkou se sídlem Varhulíkové 1580/18, Praha 7 - Holešovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019 sp. zn. 3 To 121/2018 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince. 2016, sp. zn. 40 T 16/2015, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, právo chránící majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Skutkové okolnosti případu i obsah napadených rozhodnutí jsou účastníkům známé, proto není nutné je znova s ohledem na rozsáhlost agendy podrobně rekapitulovat, postačí uvést, že výše napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"), za což byl odsouzen podle §240 odst. 3 trestního zákoníku za použití §58 odst. 1 trestního zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §84 a §85 odst. 1 trestního zákoníku soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad stěžovatelem. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli soud současně uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti let. Podle §66 odst. 1 trestního zákoníku soud stěžovateli dále uložil trest propadnutí majetku. Stěžovatel byl podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zproštěn a částečně zproštěn obžaloby pro skutky podrobně rozvedené ve zprošťujícím výroku rozsudku.
3. Proti rozsudku městského soudu podala státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně") v zákonné lhůtě odvolání v neprospěch stěžovatele a v zákonné lhůtě podal odvolání též stěžovatel. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výše napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu částečně zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a při nezměněném výroku o vině zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, při nezměněných výrocích o trestech zákazu činnosti podle §73 odst. 1 trestního zákoníku a propadnutí majetku podle §66 odst. 1 trestního zákoníku, odsoudil stěžovatele podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 340/2021 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení a především nesouhlasí s tím, že mu byl již od přípravného řízení obstavený veškerý majetek a neměl tak žádné prostředky na běžné životní potřeby a na kvalitní právní zastoupení. V důsledku uvedeného nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť se stěžovatel musel při své obhajobě (i během hlavního líčení) vzdát služeb zvolené advokátky, protože neměl z čeho právní služby zaplatit. Následně byla stěžovateli soudem určena advokátka ex-offo JUDr. Taťána Chvalová, která však měla na prostudování spisu pouhý týden a během takto krátké doby se nedokázala v rozsáhlém spise ani základně zorientovat. Stěžovatel rovněž brojí proti zabrání majetku, ke kterému došlo ve vztahu k zúčastněným osobám. Má za to, že o zabrání majetku bylo v rozporu se zákonem, nebylo řádně odůvodněno, byly ignorovány principy proporcionality a postiženým zúčastněným osobám nebyly přiznány jejich základní práva k obraně jejich majetku. Bylo jim též znemožněno podávat řádné opravné prostředky, čímž byly hrubým způsobem porušeny základní práva vlastníků zabíraného majetku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jež byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.
7. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. S ohledem na obsah ústavní stížnosti a formulaci petitu, kdy stěžovatel napadá výhradně rozsudky městského a vrchního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 340/2021 však nikoli) bylo nezbytné zabývat se otázkou přípustnosti ústavní stížnosti.
8. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
9. Pro řízení o ústavní stížnosti je charakteristická zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 3304/10, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán.
10. Ústavní soud učinil dne 6. 3. 2023 dotaz na správu Nejvyššího soudu a zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2019 sp. zn. 3 To 121/2018 dovolání, které Nejvyšší soud ve výroku I. usnesení ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 340/2019 odmítl. Dále Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, že výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 3. 2. 2023, přičemž stěžovatel ve své ústavní stížnosti, která byla podána dne 24. 2. 2023, předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu nenapadá, nečiní tak ani výslovně a ani podle obsahu podání. Jestliže stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat (srovnej např. usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. III. ÚS 3514/20 nebo usnesení ze dne 1. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 176/21).
11. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto neprodleně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2023
Jan Svatoň, v. r.
soudce zpravodaj