ECLI:CZ:US:2023:2.US.536.23.1
sp. zn. II. ÚS 536/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Ciznera a Gabriely Kopečné, zastoupených Mgr. Markétou Chudáčkovou, advokátkou, sídlem Uruguayská 416/11, Praha 2 - Vinohrady, proti části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. května 2022 č. j. 63 C 85/2021-73 ve výrocích V a VI, a dále proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 21 Co 272/2022-114, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva zemědělství, sídlem Těšnov 65/17, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž mají za to, že jím bylo porušeno jejich základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") již zmíněným rozsudkem ze dne 30. 5. 2022 č. j. 63 C 85/2021-73 zamítl žalobu, kterou se každý ze stěžovatelů domáhal zaplacení částky 536 770 Kč s příslušenstvím (výroky I a II), dále vedlejší účastnici (jako žalované) uložil zaplatit každému ze stěžovatelů částku 536 770 Kč s příslušenstvím (výroky III a IV), jakož i náhradu nákladů řízení každému v částce 29 800 Kč (výroky V a VI). Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, která stěžovatelům měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení, je důvodný. Jde-li o náhradu nákladů řízení spočívající v odměně za zastoupení advokátem, obvodní soud postupoval podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.
3. K odvolání stěžovatelů (směřujícímu proti rozhodnutí o nákladech řízení) i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil rozsudek obvodního soudu ve výrocích III až VI (výrok I) a podle §142 odst. 1 ve spojení s §224 o. s. ř. rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit každému ze stěžovatelů na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 520 Kč (výrok II). Městský soud se neztotožnil s názorem stěžovatelů, podle nichž předmětem řízení bylo právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a že proto postup podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu nebyl správný, což zdůvodnil tím, že v daném řízení šlo o kompenzaci za zásah do osobnostních práv v širším smyslu, přičemž poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé tvrdí, že osobnostní práva jsou právo přímo spojená s člověkem a jeho přirozeností, resp. osobností jako individuálním a suverénním jednotlivcem. Za osobnostní právo nelze považovat právo na soudní ochranu, jehož součástí je právo na náhradu škody ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny. Nadto toto právo náleží nejen fyzickým, ale i právnickým osobám, což má potvrzovat jejich názor, že nejde o osobnostní právo, neboť právnické osoby žádná osobnostní přirozená práva nemají. Z tohoto důvodu byl namístě postup podle §8 odst. 1, §6 odst. 1 a §7 bod 6 advokátního tarifu.
5. V této souvislosti stěžovatelé vyjadřují zásadní nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu obsaženým v již zmíněném usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 2811/08 (N 141/53 SbNU 747) a na to, že předmětem daného řízení je právo na náhradu škody, resp. právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž namítají, že ani Nejvyšší soud nemá pravomoc rozšiřovat rozsah osobnostních práv či diferencovat mezi zásahem do osobnostních práv a zásahem do osobnostních práv "v širším slova smyslu". Daný názor nemá ani oporu v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť není podstatné, jak se nárok vzniklý na základě porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces, příp. na rozhodnutí v přiměřené době pojmenuje (náhrada škody či zadostiučinění za vzniklou újmu). Jednoznačně jde o součást práva na soudní ochranu, a nic na tom nemůže změnit, že české právo daný nárok nazývá "nemajetkovou újmou". Názor Nejvyššího soudu nemůže obstát i proto, že způsobuje razantní krácení na základním právu na spravedlivý proces, tedy na náhradu nákladů řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek již neměli k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že v daném soudním řízení nešlo o věc osobnostních práv, a tudíž pro účely stanovení náhrady nákladů právního zastoupení neměl městský soud postupovat podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, nýbrž podle §8 odst. 1. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas stěžovatelů s tím, jak městský soud interpretoval a aplikoval podústavní právo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu daný "proces" bývá stižen zmíněnou kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo dopustí-li se - z hlediska řádného procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Pochybení takové povahy však Ústavní soud nezjistil. Městský soud vyšel z judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně z usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, přičemž právní názor v něm vyjádřený byl opakovaně podroben ústavněprávnímu přezkumu, jehož výsledkem bylo (v konečném důsledku) konstatování absence ústavněprávní dimenze věci. V nálezu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 819/15 (N 81/77 SbNU 177) Ústavní soud uvedl, že "stěžovatel přesvědčivě nevysvětluje, jak mohla aplikace závěrů nové judikatury Nejvyššího soudu k určování výše odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy, tak jak byly formulovány v [uvedeném usnesení], zasáhnout stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že určení výše této odměny podle tarifní hodnoty určené na základě §9 odst. 4 písm. a) [advokátního tarifu], zasahuje princip "stanovit odměnu advokáta podle významu projednávané věci", není Ústavnímu soudu vůbec jasné, z čeho dovozuje, že by takový princip byl součástí práva na spravedlivý proces." (viz sub 32).
10. V nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 723/15 (N 142/78 SbNU 199), a to ke stanovisku stěžovatele, že tento princip lze dovodit ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a advokátního tarifu, Ústavní soud uvedl, že existenci určité součásti práva na spravedlivý proces jako ústavního principu nelze dovozovat z podústavní právní úpravy, tedy ani ze zákona a "ministerské" vyhlášky.
11. V usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1963/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) se Ústavní soud přihlásil ke svým předchozím úvahám (viz výše) a závěry obecných soudů, které v odůvodnění svých rozhodnutí odkázaly na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, shledal ústavně konformními.
12. V usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. III. ÚS 726/17 pak Ústavní soud konstatoval, že "[p]řestože je odůvodnění napadeného usnesení v této části poměrně stručné, nelze přehlédnout, že v citovaném rozsudku jsou vysvětleny důvody, pro které měla být předmětná náhrada stanovena právě podle tohoto ustanovení. Jeho použití považoval Nejvyšší soud za přiléhavé, neboť odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím lze považovat za kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším smyslu. Ústavní soud nespatřuje v uvedeném právním hodnocení jakýkoli kvalifikovaný exces, který by je činil ústavně nepřípustným. Zároveň nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, podle něhož je toto hodnocení v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v několika nálezech Ústavního soudu.".
13. Nálezem ze dne 6. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3277/18 (N 107/94 SbNU 305) Ústavní soud dokonce vyhověl ústavní stížnosti vedlejší účastnice z důvodu, že aplikace §8 odst. 1 obecným soudem namísto §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí. V usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 614/22 Ústavní soud neshledal, že by příslušná právní úprava vykazovala známky neústavnosti, a to ani vzhledem k čl. 26 odst. 3 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
14. II. senát přitom neshledal žádný důvod, proč by se měl od výše uvedených závěrů jakkoliv odchylovat. Dovolávají-li se stěžovatelé nálezu sp. zn. II. ÚS 2811/08, činí tak nepřípadně, neboť předmětem posouzení Ústavního soudu byl postup obecných soudů podle jiného ustanovení advokátního tarifu, který byl nadto zatížen kvalifikovanou vadou v podobě nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy.
15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu