ECLI:CZ:US:2023:2.US.544.23.1
sp. zn. II. ÚS 544/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Petra Olšovského, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2023 č. j. 2 Cmo 200/2022-423, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti Raiffeisenbank a. s., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, a 2. PhDr. Václavy Musilové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 11. 10. 2022 č. j. 37 Cm 54/2016-404 v řízení o zaplacení částky 1 531 527,62 Kč s příslušenstvím přiznal 2. vedlejší účastnici jako soudní znalkyni (dále též jen "znalkyně") znalečné ve výši 19 892 Kč.
3. K odvolání stěžovatele (jako žalovaného) Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením podle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") usnesení městského soudu potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit 1. vedlejší účastnici (jako žalobkyni) náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč. Vrchní soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele, že znalkyně nemá k podání znaleckého posudku požadovanou odbornost, a že tudíž ji nelze znalečné v dané výši přiznat.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel tvrdí, že v posuzované věci jsou dány podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů (o znalečném), jak plynou z usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1957/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V prvé řadě podle stěžovatele došlo k porušení principu kontradiktornosti řízení, neboť vrchní soud rozhodl poté, co zhodnotil vyjádření vedlejších účastnic, aniž by mu je zaslal k replice, takže se o jejich obsahu dozvěděl až z napadaného usnesení. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice, stížnost č. 9634/17, jakož i na rozhodnutí Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 15. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 2648/10 (N 117/70 SbNU 47) a usnesení ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2899/16.
5. Dalšího pochybení se měl vrchní soud dopustit tím, že se odmítl zabývat námitkou "nesprávné" odbornosti znalkyně, ačkoli (stěžovatel) poukázal na odbornou literaturu, "novou" právní úpravu (představovanou zákonem č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, a vyhláškou č. 505/2020 Sb., kterou se stanoví seznam znaleckých odvětví jednotlivých znaleckých oborů, jiná osvědčení o odborné způsobilosti, osvědčení vydaná profesními komorami a specializační studia pro obory a odvětví) a na to, že znalkyně byla jmenována rozhodnutím ministra spravedlnosti dne 5. 2. 1991 č. ZT 2067/90 pro základní obor kriminalistika se specializací jazyková expertíza, která byla rozšířena předsedou městského soudu č. Spr 329/96 o specializaci expertíza ručního písma. Ta podle stěžovatelova názoru není určena ke stanovení osoby, která je původcem sporného podpisu (zde na směnce a dalších listinách), přičemž má jít o problém obecnějšího rázu, způsobený selháním Ministerstva spravedlnosti v obsahu vymezení jednotlivých oblastí.
6. Stěžovatel rovněž vytýká vrchnímu soudu, že nedostál požadavkům na náležité odůvodnění svého rozhodnutí, jak plynou z usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19, s tím, že podala-li znalecký posudek znalkyně s nesprávnou odborností, nemůže nárokovat znalečné, a proto měl vrchní soud přistoupit ke kasaci usnesení městského soudu. Namísto toho vytvořil procesní stav, kdy o odbornosti znalkyně není vůbec možné rozhodovat, resp. nedostatek odbornosti nelze uplatnit ani v odvolání proti usnesení o znalečném. Jde podle stěžovatele o "procesní past", v jejímž důsledku dojde k omezení přístupu ke spravedlnosti, kdy navíc napadené usnesení zasahuje do jeho majetkové sféry.
7. K (údajnému) konstatování vrchního soudu, že námitka týkající se nedostatečné odbornosti znalkyně byla pravomocně rozhodnuta již usnesením městského soudu ze dne 17. 1. 2022 č. j. 37 Cm 54/2019-344, stěžovatel uvádí, že toto rozhodnutí obsahovalo výrok, že znalkyně není vyloučena ze zpracování znaleckého posudku, přičemž jde o rozhodování v režimu §17 o. s. ř., které není rozhodováním o vyloučení znalce na základě námitky nedostatku odbornosti. Tato otázka může být otevřena přezkumu odvolacího soudu vždy, v jakékoliv fázi soudního řízení, zvláště za situace, kdy je znalecký posudek stěžejním důkazem pro rozhodnutí ve věci samé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), resp. proti napadenému usnesení žádný takový prostředek k dispozici neměl.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Podstatu ústavní stížnosti tvoří námitka, že soudem ustanovená znalkyně nemá odbornost k podání znaleckého posudku, a tudíž jí nenáleží za jeho zpracování odměna a náhrada hotových výdajů. Stěžovatel argumentuje tím, že jejím oborem je kriminalistika se specializací ručního písma, což se netýká identifikace (osoby, která je původcem sporného podpisu), ale pouze jazykové expertízy.
11. Otázkou odbornosti znalkyně se ke stěžovatelově námitce opakovaně zabýval městský soud a posléze, na základě stěžovatelova odvolání i vrchní soud, který v napadeném usnesení dostatečně vysvětlil (sub 12 a 13), proč jí nemohl přisvědčit, tedy že znalkyně vykonávala znaleckou činnost v oboru a odvětví a specializaci, pro které má oprávnění vykonávat znaleckou činnost, neboť její specializací je jazyková expertíza, zjišťování autorství textů, expertíza ručního písma.
12. Ústavní soud se přitom necítí oprávněn tento závěr z hlediska jeho věcné správnosti přezkoumávat, neboť by tím - v rozporu s principem subsidiarity ústavní stížnosti - předjímal hodnocení daného důkazu v probíhajícím soudním řízení. Neodpovídá přitom skutečnosti, že proti údajně libovolnému výběru soudního znalce neexistoval žádný opravný prostředek, jak stěžovatel argumentuje; naopak námitku "(ne)použitelnosti" znaleckého posudku coby důkazu [resp. (ne)způsobilosti tohoto důkazního prostředku] z důvodu, že posuzovaná odborná otázka neodpovídá odbornosti znalce, lze uplatňovat v průběhu celého soudního řízení (samozřejmě při dodržení zákonem stanoveného postupu).
13. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu porušení zásady kontradiktornosti řízení, z ústavní stížnosti není patrno, jakou novou argumentaci či skutečnost by v odvolacím řízení býval uplatnil, kdyby mu byla vyjádření vedlejších účastnic zaslána k replice. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti pouze opakuje své tvrzení neodpovídající odbornosti znalkyně, kterou uplatnil již v odvolání a na niž vrchní soud zareagoval. Vzhledem k tomu by případná kasace napadeného usnesení zjevně nemohla vést k jinému výsledku, než k jakému vrchní soud dospěl. Jakkoliv opodstatněnou neshledal Ústavní soud ani námitku nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, neboť stěžovatelova relevantní argumentace byla vrchním soudem vypořádána.
14. Zbývá dodat, že vrchní soud nedospěl k závěru, že by odbornost znalkyně nebylo již možné v soudním řízení napadat, resp. zkoumat a také se fakticky stěžovatelovou námitkou v tomto ohledu vznesenou zabýval. Není proto důvod, aby se Ústavní soud vyjadřoval ke správnosti jeho úvahy obsažené v bodě 9 napadeného usnesení, týkající se usnesení městského soudu č. j. 37 Cm 54/2019-344.
15. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu