ECLI:CZ:US:2023:2.US.547.23.1
sp. zn. II. ÚS 547/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 3 Tdo 964/2022-817 a Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2022 sp. zn. 11 To 176/2022 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 28. března 2022 č. j. 3 T 116/2017-756, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) zaručené zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, obsahu přiložených rozhodnutí a vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") výše citovaným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání deset měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti měsíců.
3. Stěžovatel se měl jednání, za které byl odsouzen, dopustit zjednodušeně tím, že jako vedoucí výroby nechal v rámci údržby na multifunkčním obráběcím centru provést výměnu nárazuvzdorného polykarbonátového okna komory strojového opracování, které obsahovalo tvrzené sklo o tloušťce 5 mm a desku z polykarbonátu o tloušťce 15 mm, za bezpečnostní vrstvené sklo určené pro zasklívání ve stavebnictví, přičemž taková výměna byla nevhodná, absolutně nepřípustná a odporovala jak příslušným normám, tak manuálům a dokumentaci výrobce, kterými se měl stěžovatel řídit. Později dne 9. 7. 2015 okolo 8:55 obráběl zaměstnanec firmy M. L. (dále jen "poškozený") na multifunkčním obráběcím centru hliníkovou přírubu, přičemž došlo v důsledku vnitřních vad materiálu k roztržení nosiče upínací čelisti sklíčidla, k uvolnění obráběného dílu a následně k silnému nárazu obrobku či uvolněné čelisti na pozorovací okénko komory. Náraz zapříčinil celkovou destrukci bezpečnostního skla, prohnutí ocelového rámu okénka, díky čemuž poškozený utrpěl mnohočetná zranění v oblasti obličejových kostí a lebky s poraněním mozku s tím, že tato poranění lze vysvětlit jen tak, že poškozený, ač řádně proškolen, nedodržel dostatečný odstup nejméně 20 cm od okénka a v okamžiku vzniku zranění se díval skleněným průzorem do stroje a byl v těsné blízkosti krytu. Poškozený na následky zranění dne 9. 7. 2015 zemřel.
4. Nutno dodat, že šlo již o druhé rozhodnutí okresního soudu v dané věci poté, co Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a předchozí rozhodnutí obecných soudů nálezem ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 362/19 zrušil pro extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu v trestním řízení a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání. Ústavní soud uvedl, že nalézací soud pochybil a porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, pokud nezjišťoval míru podílu zavinění stěžovatele v tom smyslu, že nebylo jednoznačně stanoveno, zda by škodlivý následek nastal i bez dalšího pouze v důsledku nedostatečného zasklení, anebo by nastal jen pro nedodržení bezpečné vzdálenosti ze strany poškozeného. Úkolem okresního soudu bylo doplnit dokazování tak, aby skutek, kterého se stěžovatel dopustil, před soudy obstál, tj. aby soud důkladně prověřil okolnosti a nejasnosti, co se týče příčiny nehody a nejistoty ohledně zjištěného skutkového stavu a aby své závěry prezentoval beze všech pochybností. Ústavní soud nicméně zároveň nevyloučil, že poznatky obecných soudů se nakonec prokáží jako správné a povedou k totožnému závěru.
5. Okresní soud, vázán výše citovaným nálezem, významně doplnil dokazování a shledal, že smrtelný pracovní úraz poškozenému způsobil ocelový ochranný kryt dveří obráběcího centra mající tvar mříže v oblasti pravého pozorovacího okna, na které byl poškozený přitisknutý čelem v okamžiku, kdy došlo k poškození sklíčidla a k nárazu uvolněného předmětu do okénka dveří. Zjistil také, že poškozený byl řádně proškolen a musel být seznámen, že se k okénku dveří nesmí přiblížit na méně než 20 cm, přesto tak učinil, když byl na okénko čelem přímo přitisknutý, což je jednou z příčin jeho smrtelného zranění. Okresní soud dále postavil najisto, že originální nárazuvzdorné okno s polykarbonátem by náraz do sebe absorbovalo a tím by splnilo svůj účel, ke kterému je testováno a konstruováno a k prohnutí mřížky a tím k poranění poškozeného by nedošlo vůbec či v minimální míře. Pokud by tedy obžalovaný nechal provést výměnu poškozeného okna za originální, ke smrti poškozeného by nedošlo. Okresní soud s ohledem na uvedené uzavřel, že mezi jednáním stěžovatele a následkem smrtelné nehody je příčinná souvislost.
6. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výše citovaným usnesením tak, že jej zamítl jako nedůvodné podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
7. Nejvyšší soud výše citovaným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že v předchozím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Trestním soudům vytýká, že nedostatečně prokázaly skutkový stav věci, který nemůže být v trestních věcech domýšlen, což také ve výsledku zapříčinilo nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že v daném případě je posuzovaná příčinná souvislost pouze hypotetická, nikoli však prokázaná [k tomu odkázal na stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) a na usnesení Nejvyššího soudu 19. 10. 2016 sp. zn. 7 Tdo 1225/2016 a ze dne 14. 1. 2015 sp. zn 8 Tdo 1028/2014]. Stěžovatel je také přesvědčen, že tvrzení soudů, že nechal provést výměnu poškozeného skla za jiné než originální, není dostatečným hodnocením důkazů ve smyslu §125 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a že příčinnou souvislost bez dalšího v tomto případě nezakládá.
9. Stěžovatel opakuje podstatnou část své argumentace, věnované tvrzení o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (výměnou originálního skla za neoriginální na obráběcím stroji) a následkem (smrtelný úraz poškozeného), kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení. Konkrétně uvádí, že nebylo postaveno na jisto a znalecké posudky tuto možnost nevyloučily, že kdyby byl předmětný obráběcí stroj osazen originálním sklem, nedošlo by k průhybu skla alespoň o dva centimetry. Stěžovatel trvá na tom, že soudy neprovedly důkaz o příčinné souvislosti mezi zaviněným jednáním stěžovatele a následkem. V závěru ústavní stížnosti připomněl pro trestní soudy závazné závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 362/19, dle kterého "jen důkladné prověření konkrétních okolností, velikost síly působící na soubor ochranných prvků obráběcího stroje, jednání (pochybení) poškozeného, případně příčiny nehody, mohou vést k závěru, o němž nebudou důvodné pochybnosti".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Ústavní soud také není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze tehdy, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle, například pokud by skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srovnej například nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 a ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677)]. Ústavní soud může v konkrétním případě toliko posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodnutí respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem.
12. Brojí-li stěžovatel v ústavní stížnosti proti procesním postupům obecných soudů v trestním řízení, je nutné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srovnej např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a s předloženými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelův návrh je zjevně neopodstatněný v tom smyslu, že opodstatněností ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem rozumíme podmínku, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
14. Vzhledem k tomu, že v této trestní věci stěžovatele již Ústavní soud jednou rozhodoval a napadená rozhodnutí pro ústavněprávní vady zrušil, soustředil se nyní na to, zda obecné soudy dostály všem požadavkům, které na ně kladl nález sp. zn. IV. ÚS 362/19, a zda odstranily vady, které jim Ústavní soud v tomto nálezu vytkl. Úkolem okresního soudu bylo v dalším řízení doplnit dokazování tak, aby důkladně prověřil okolnosti a nejasnosti, co se týče příčiny nehody, nejistoty ohledně zjištěného skutkového stavu a aby své závěry prezentoval beze všech pochybností.
15. Ústavní soud předesílá, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
16. Ústavní soud zkoumal, jakým způsobem se obecné soudy vypořádaly s původními nedostatky ve vztahu ke vzniku nehody a má za to, že veškeré pochybnosti stran důkazního řízení byly dostatečně vyvráceny a Ústavní soud nemá pochybnosti o prokázání příčinné souvislosti a ve výsledku také stěžovatelovy viny ve smyslu §2 odst. 5 a §125 odst. 1 trestního řádu.
17. Z rozsudku okresního soudu jednoznačně plyne, že smrtelný pracovní úraz poškozenému způsobil ocelový ochranný kryt dveří obráběcího centra mající tvar mříže v oblasti pravého pozorovacího okna, na které byl poškozený přitisknutý čelem v okamžiku, kdy došlo k poškození sklíčidla a k nárazu uvolněného předmětu do okénka dveří. Okresní soud rovněž postavil najisto, že kdyby bylo pozorovací okno osázeno originálním sklem, následek nárazu by byl zcela jiný, neboť by nedošlo k bezprostřednímu vzájemnému působení skla a mřížky.
18. Z obsahu napadených rozhodnutí je také zřejmé, že převážnou část svých námitek stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a obecné soudy se s nimi již adekvátně vypořádaly. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a odvoditelné z provedených důkazů. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další přezkumné instance a přehlíží, že úkolem Ústavního soudu není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele (srovnej usnesení ze dne 23. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 811/20). V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí, které se otázce dostatečného zjištění skutkového stavu věnují.
19. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem stěžovatele, že soudy neprovedly řádný znalecký posudek k prokázání kvality originálního skla, neboť jak plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí okresního soudu, soud se návrhem obhajoby na doplnění dokazování zabýval (bod 33 rozsudku), přičemž srozumitelně uvedl, proč by další doplnění dokazování bylo nadbytečné. Ústavní soud za této situace konstatuje, že se v daném případě o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná.
20. K námitkám stěžovatele ve vztahu k prokázání příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem nehody lze souhrnně odkázat na bod 38 odůvodnění rozsudku okresního soudu, ze kterého jednoznačně vyplývá, že jednání obžalovaného je tou skutečností, bez níž by k tragickému následku nedošlo. Přičemž ani porušení bezpečnostních předpisů ze strany poškozeného tuto příčinnou souvislost nepřerušilo.
21. Ani ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání nenaplňovaly uplatněný dovolací důvod.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu