ECLI:CZ:US:2023:2.US.551.23.1
sp. zn. II. ÚS 551/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem V Jirchářích 60/6, Ústí nad Labem, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 3. 2022 č. j. 0 P 182/2014-729 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2022 č. j. 96 Co 144/2022-776, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 a čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozhodl, že výživné dosud placené stěžovatelem (otcem) pro nezletilou se zvyšuje z částky 2 200 Kč měsíčně na částku 4 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2020 do 31. 8. 2021 a na částku 6 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2021 (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného od 1. 9. 2020 do 28. 2. 2022 v celkové výši 44 400 Kč (výrok II.). Okresní soud dále rozhodl, že styk s nezletilou se neupravuje (výrok III.), zamítl návrhy stěžovatele na výkon rozhodnutí, kterými se stěžovatel domáhal uložení pokuty matce a stanovení plánu navykacího režimu (výrok V.) a zamítl návrh stěžovatele na svěření nezletilé do jeho péče (výrok VI.).
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích III., IV., V. a VI. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. tak, že výživné pro nezletilou A. V. dosud hrazené stěžovatelem v částce 2 200 Kč měsíčně se s účinností od 1. 9. 2021 zvyšuje na částku 6.000 Kč měsíčně a uložil stěžovateli povinnosti zaplatit nedoplatek na výživném vzniklý zvýšením výživného za období od 1. 9. 2021 do 31. 10. 2022 ve výši 30 400 Kč. Odvolací soud po doplnění skutkových zjištění o aktuální údaje dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je důvodné, pokud jde o datum, od kterého bylo výživné zvýšeno, neboť na straně nezletilé došlo k podstatné změně poměrů odůvodňujících zvýšení výživného až od září 2021, kdy nastoupila ke středoškolskému studiu. Pokud jde o úpravu styku stěžovatele s nezletilou, odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o neupravení tohoto styku za situace, kdy si to nepřeje sama nezletilá, která byla ve věci opakovaně vyslechnuta a před odvolacím soudem se rovněž vyjádřila. Odvolací soud dále neshledal důvody pro nařízení výkonu rozhodnutí ukládáním pokut matce za neuskutečněné styky stěžovatele a shodně s okresním soudem neshledal změnu péče nezletilé v jejím zájmu.
Stěžovatel polemizuje s právními závěry obecných soudů a namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněná a nepřezkoumatelná. Odvolací soud podle stěžovatele neprovedl dostatečné dokazování pro vyslovení závěru, že je v nejlepším zájmu nezletilé, aby nebyl její styk se stěžovatelem upraven. Stěžovatel tvrdí, že postupem soudů je mu upíráno právo na výchovu svého dítěte a nezletilé je upíráno právo na výchovu a výchovný vzor otce, oběma pak je upíráno právo na ochranu rodinného vztahu. Podle stěžovatele soudy založily své odůvodnění pouze na výpovědi matky a zmanipulované nezletilé aniž by vzaly v potaz stěžovatelem předložené důkazy. Stěžovatel dále uvádí, že soudy při rozhodování nepostupovaly podle zákonů a odchýlily se od judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se úpravy styku nezletilých s rodiči a posuzování kritérií z hlediska nejlepšího zájmu dítěte.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, včetně rozhodování o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a o úpravě styku mezi nezletilými a rodiči. Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje. Přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces či představovalo zásah do jiných ústavně zaručených práv.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/16, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, IV. ÚS 773/19 či I. ÚS 3463/22). Každý jednotlivý případ má totiž svou jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i komplikované rodinné vztahy, názor nezletilé a její vnímání vztahu se stěžovatelem, jakož i postoje stěžovatele, které se snaží prosadit i ve své argumentaci v ústavní stížnosti.
Soudy obou stupňů ke všem těmto okolnostem přihlédly, svá rozhodnutí podrobně odůvodnily a s ohledem na všechny podstatné okolnosti objasnily důvody, které je vedly k výše uvedeným závěrům. Odvolací soud konstatoval, že skutková zjištění neumožňují závěr, že by v nejlepším zájmu nezletilé bylo upravit její styk se stěžovatelem, neboť nezletilá je dostatečně vyspělá, aby dokázala vyjádřit svůj názor a byla si také vědoma jeho důsledků. Ze skutkových zjištění vyplývá, že nezletilé nevadí k otci chodit, ale rozsah styku by chtěla určovat sama. Vyplývá z nich také, že nezletilá si nepřeje změnu své péče a nedovede si představit, že by byla v péči otce. Za této situace není vhodné styk pevně upravovat a přistoupit ke změně péče o nezletilou.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby ve věcech péče o nezletilé, a to i s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Úkol Ústavního soudu nespočívá v roli jakéhosi "univerzálního rozhodce" ve sporu rodičů o péči o jejich dítě. Žádný soud nedokáže trvající konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti všech stran.
Ústavní soud uzavírá, že v nyní posuzované věci soudy dostatečně pečlivě a s přihlédnutím ke všem podstatným okolnostem objasnily důvody, které je vedly k závěru o neupravení styku stěžovatele s nezletilou a nestanovení informační povinnosti rodičů ohledně nezletilé ve vztahu ke stěžovateli.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu