ECLI:CZ:US:2023:2.US.557.23.1
sp. zn. II. ÚS 557/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti T. B., zastoupeného Mgr. Ondřejem Soukupem, advokátem se sídlem Raisova 783/15, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. února 2023 č. j. 4 To 39/2023-414, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh na odklad vykonatelnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť tvrdí, že jím došlo k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost v záhlaví označeného usnesení krajského soudu.
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 14. 12. 2022 č. j. 32 T 76/2015-405 rozhodl v trestní věci stěžovatele podle §83 odst. 1 trestního zákoníku o výkonu trestu odnětí svobody ve výměře 3 roků, který mu byl jako podmíněně odložený uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 31. 10. 2016 č. j. 32 T 76/2015-321 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2017 č. j. 6 To 262/2017-344. Podle §83 odst. 5, §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
Stěžovatel uvádí, že podáním ze dne 30. 1. 2023 podal včasnou "blanketní" stížnost proti výše uvedenému usnesení okresního soudu a pro její odůvodnění si stanovil lhůtu 14 dní, tj. do 13. 2. 2023. Svou stížnost stěžovatel doplnil právě dne 13. 2. 2023. Namítá, že stížnostní soud rozhodl o jeho stížnosti dne 6. 2. 2023, tedy před lhůtou, kterou stěžovatel navrhl. Stěžovatel přitom nebyl ze strany soudů žádným způsobem upozorněn, že jím stanovená lhůta je nepřiměřená, ani nebyl vyzván k odůvodnění své stížnosti. Tímto postupem podle stěžovatele krajský soud porušil jeho výše uvedená základní práva a principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 1692/18, I. ÚS 3955/19, II. ÚS 816/20 a III. ÚS 2934/21).
II.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instanci v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy).
Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelově námitce, že krajský soud zamítl jeho stížnost proti výše uvedenému usnesení okresního soudu, aniž by vyčkal na její odůvodnění, které stěžovatel avizoval doplnit ve lhůtě do 13. 2. 2023. K blanketní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 32/16, na který je také odkazováno ve stěžovatelem uváděné judikatuře. Ústavní soud zde konstatoval, že třídenní lhůta k podání stížnosti proti usnesení orgánu činného v trestním řízení je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod. Je jejich povinností zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93. odůvodnění citovaného nálezu). Důvodem, pro nějž by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení (srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 905/20).
Z napadeného usnesení krajského soudu je přitom zřejmé, že vycházel toliko z blanketní stížnosti podané obhájcem stěžovatele, a výslovně konstatoval, že až do doby jeho rozhodování stěžovatel stížnost nijak blíže neodůvodnil. V usnesení absentuje jakákoli zmínka o nepřiměřenosti lhůty navržené obhájcem stěžovatele pro doplnění odůvodnění stížnosti (tj. lhůty do 13. 2. 2023) či o existenci specifických důvodů, pro které by nebylo možno vyčkat na doplnění odůvodnění stížnosti. Krajský soud tedy při rozhodování o stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu nerespektoval výše uvedené principy vyplývající z judikatury Ústavního soudu.
Ústavní soud však zároveň připomíná, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 4000/16, III. ÚS 1301/13, II. ÚS 3137/09 nebo II. ÚS 169/09). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu. Ani v případech, kdy trestní soud rozhodl předtím, než stěžovatel odůvodnil svou blanketní stížnost, nepovažoval Ústavní soud vždy za nutné přistoupit ke kasaci rozhodnutí (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 880/07, III. ÚS 1248/15 a IV. ÚS 3436/15 či I. ÚS 1033/18). V nyní posuzované věci Ústavní soud proto pozorně zvažoval, zda se rozhodnutí krajského soudu zakládá na dostatečném odůvodnění, a to také s ohledem na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti žádné argumenty, které by byly způsobilé ovlivnit rozhodnutí krajského soudu, neuvádí.
Krajský soud v napadeném usnesení vycházel ze zjištění týkající se života stěžovatele, které si tento soud opatřoval během zkušební doby i po ní, aby si mohl vytvořit ucelenou představu o způsobu života stěžovatele a řešit otázky související s tím, zda se stěžovatel ve zkušební době osvědčil či nikoliv. Stěžovatel nebyl znovu soudně trestán, byl však postižen za přestupky. Pokud jde o přestupek, spočívající v tom, že stěžovatel v roce 2019 neprovedl včasný zápis změny v registru vozidel a byla mu uložena pokuta 100 Kč, okresní soud konstatoval, že jde o bagatelní přestupek, který by sám o sobě rozhodně nebyl důvodem pro závěr, že stěžovatel nevedl řádný život a je namístě, aby vykonal dříve podmíněně odložený trest. Závažnější přestupek však stěžovatel spáchal tím, že v roce 2019 byl přistižen při řízení motorového vozidla pod vlivem alkoholu, byla mu uložena pokuta 5 000 Kč a správní trest zákazu činnosti ve výměře 6 měsíců. Dále v roce 2021 se stěžovatel jako řidič motorového vozidla při silniční kontrole odmítl podrobit orientačním zkouškám na zjištění přítomnosti alkoholu či jiných návykových látek, stejně jako i lékařským vyšetřením. Byla mu uložena pokuta 30 000 Kč a správní trest zákazu činnosti na 18 měsíců.
Tyto skutečnosti ve spojení s tím, že stěžovatel byl odsouzen pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví, kterého se dopustil v silně podnapilém stavu (a byl mu uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby ve výměře 3 roků, který byl podmíněně odložen na maximální zkušební dobu 5 roků) vedly krajský soud k závěru o věcné správnosti rozhodnutí okresního soudu.
Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné logické pochybení či svévoli. Odůvodnění napadeného rozhodnutí vychází z adekvátních a srozumitelně objasněných okolností ve vztahu k učiněnému závěru, že stěžovatel ve zkušební době nevedl řádný život. Postup krajského soudu se tedy zásadně nepromítl do kvality jeho rozhodnutí, jehož odůvodnění se vypořádává se všemi podstatnými okolnostmi souvisejícími s danou věcí. Ústavní soud proto výše uvedené pochybení neshledal natolik zásadním, aby dosahovalo úrovně porušení ústavnosti, když lze navíc konstatovat, že i pokud by měl krajský soud před svým rozhodováním odůvodnění stížnosti k dispozici, jen stěží by mohl za daných okolností dospět k jinému závěru, než, stejně jako soud prvního stupně, k závěru o tom, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život a nevyhověl tak stanoveným podmínkám (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15, IV. ÚS 3436/15 či IV. ÚS 3348/17).
III.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. K návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ten tak sdílí právní osud ústavní stížnosti. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání nezpůsobilá, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného soudního rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu