ECLI:CZ:US:2023:2.US.569.23.1
sp. zn. II. ÚS 569/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Petrem Mjartanem, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 1932/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2022 č. j. 4 Tdo 1088/2022-2250, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. května 2022 č. j. 3 To 5/2022-2200 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17. května 2021 č. j. 7 T 13/2020-2163, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí z důvodu porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě a čl. 14 odst. 5 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, že stěžovatelka byla výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích (dále jen "okresní soud") uznána vinnou ze spáchání přečinu neoprávněného zaměstnávání cizinců podle §342 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tři měsíce, přičemž výkon trestu jí byl dle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Dále ji byl podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zprostředkování zaměstnání podle §14 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), a to jako fyzické osobě i jako statutárnímu orgánu právnické osoby v trvání 2 let.
3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Krajský soud vyšel z toho, že stěžovatelka podala odvolání výlučně do výroku o trestu a navrhla, aby jej krajský soud zrušil a změnil na trest výlučně peněžitý. Stěžovatelka se hájila tím, že po zahájení trestního stíhání se obdobného právního jednání již nedopustila a dále, že v mezidobí nabyl platnosti zákon č. 65/2022 Sb., zákon o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (tzv. "Lex Ukrajina"), podle kterého se již pracovní povolení pro státní příslušníky Ukrajiny nevyžaduje a zanikla tak hrozba, že by v budoucnu nelegálnímu zaměstnávání opět napomáhala.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Uvedl, že neměl jinou možnost než dovolání z části odmítnout jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť směřovalo proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 trestního řádu, a z části podle §265b trestního řádu, neboť nebyl zjištěn žádný důvod, který by znamenal zásah do ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces ve vztahu k trestu, který ji byl uložen.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem odvolacího i dovolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody. Především mělo dojít k zásahu do práva na "dvouinstančnost" řízení v trestních věcech, když krajský soud jako soud odvolací vyloučil z rozsahu přezkumu rozsudek okresního soudu v části týkající se výroku o vině. Krajský soud podle stěžovatelky zatížil řízení vadou, když ji v případě pochybností o rozsahu odvolání nevyzval k odstranění vad trestním řádem předpokládaným procesním postupem (k tomuto odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 704/04). Nejvyšší soud jako soud dovolací tuto vadu neodstranil, naopak přispěl k porušení práva na spravedlivý proces, když svým výkladem znemožnil obranu proti postupu odvolacího soudu a tento svůj závěr ani dostatečně neodůvodnil.
6. Stěžovatelka dále namítá, že trest, který ji byl uložen, zásadním a nepřiměřeným způsobem zasáhl do jejího rodinného a soukromého života, a to vše za situace, kdy jednání, za které byla odsouzena, není již nadále trestné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor a není povolán k přezkumu použití běžného zákona. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Konkrétní obsahově významná námitka stěžovatelky spočívá v tom, že krajský soud (stejně tak Nejvyšší soud) nerozhodl o podaném odvolání (dovolání) řádně, neboť přezkoumal toliko výrok o trestu. Jedná se tedy o posouzení rozsahu přezkumu, o kterém jsou soudy v řízení o opravném prostředku povinny rozhodnout.
10. Odpověď je však předurčena judikaturou Ústavního soudu, ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zněním zákonných ustanovení trestního řádu.
11. Podle §249 trestního řádu musí být odvolání "odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo". S výjimkou případů uvedených v §254 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu, kdy odvolací soud není vázán v odvolání vymezeným rozsahem.
12. Je odrazem konstantní rozhodovací praxe Ústavního soudu, že výrok o vině není možno v řízení u odvolacího soudu přezkoumat a změnit, nebyl-li napaden odvoláním přímo [srovnej nález ze dne 1. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 2337/16 (N 135/86 SbNU 281)]. Ve vztahu k řízení před dovolacím soudem pak platí, že bylo-li dovolání podáno proti výroku, jenž odvolací soud nepřezkoumával a ani neměl povinnost jej přezkoumat, bude Nejvyšším soudem postupem pole §265i odst. 1 písm. a) trestního řádu odmítnuto jako nepřípustné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. 5 Tdo 82/2003 uveřejněné pod č. 20/2004 Sbírky rozhodnutí a stanovisek ve věcech trestních). Na tomto místě je nutné připomenout, že úkolem Ústavního soudu není, aby revidoval a měnil právní názory nejvyšší soudní instance povolané k sjednocování judikatury nižších soudů [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018 (N 138/90 SbNU 259) nebo nález sp. zn. I. ÚS 1343/20 ze dne 6. 4. 2021], pokud nebyl shledán ústavněprávní rozměr posuzované věci.
13. Ústavní soud nemá pochyby o tom, že stěžovatelka podala odvolání pouze do výroku o trestu. Odpovídá tomu ostatně i stěžovatelkou uplatněná argumentace, neboť sama uvádí, že usiluje o nahrazení uloženého trestu trestem peněžitým proto, aby ve výsledku odstranila překážku, která jí brání v současném podnikání. Ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Obecné soudy přezkoumaly rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu uplatněném stěžovatelkou a dospěly ke zcela legitimnímu závěru, že uložený trest se s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům stěžovatelky nejeví jako nepřiměřený. Ke stejnému závěru dospěl i Ústavní soud a v tomto konkrétním případě (při absenci ústavněprávní relevance) nemá důvod, aby přistoupil k zásahu a korekci trestněprávní sankce.
14. Ústavní soud tak v případě posuzovaných námitek stěžovatelky neshledal, že by postup soudů v trestním řízení snižoval úroveň ochrany jejích základních práv a svobod. Pro úplnost, odkazuje-li stěžovatelka na usnesení ze dne 17. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 704/04, přehlíží, že odvolací soud neměl o rozsahu odvolání žádné pochyby a výzva k odstranění vad by tak nebyla účelná.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. O návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť by to bylo s ohledem na posouzení ústavní stížnosti zjevně neúčelné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu