ECLI:CZ:US:2023:2.US.576.23.1
sp. zn. II. ÚS 576/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. Z., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, sídlem Puškinova 5, Vyškov, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. prosince 2022 č. j. 13 To 344/2022-67 a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 0 PP 216/2022-51, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných v čl. 8 odst. 2 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal dne 24. 10. 2022 prostřednictvím ředitele Věznice Pardubice žádost odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kterou Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením podle §88 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za použití §331 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Okresní soud uvedl, že stěžovatel byl odsouzen a vykonává trest odnětí svobody za recidivu závažného zločinu loupeže, kterého se dopustil na osobách starších 80 let, a to bezprostředně poté, co byl z výkonu trestu v nezanedbatelné výši poprvé propuštěn. Stěžovatel sice nebyl během svého aktuálního pobytu ve Věznici Pardubice kázeňsky trestán, ale současně nebyl ani odměněn. K jeho osobě byly učiněny výhradně negativní poznatky, a to za kouření na chodbě a nevhodné chování vůči zaměstnanci věznice. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatel svým chováním přesvědčivě neprokázal vlastní nápravu a polepšení, ani od něj nelze důvodně očekávat, že po propuštění povede řádný život, přičemž při bližším výkladu zákonných podmínek podmíněného propuštění vycházel z řady rozhodnutí Ústavního soudu, na které odkázal [srovnej například nález ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22, nález ze dne 9. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 464/19 (N 132/95 SbNU 112) nebo nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21 a usnesení ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 2580/13, usnesení ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3333/16 a usnesení ze dne 27. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 2201/16]. Okresní soud stěžovatele také instruoval, že pokud chce být v řízení o podmíněném propuštění úspěšnější, musí dbát na aktivní a zejména bezproblémový přístup k výkonu trestu, a měl by absolvovat (zejména s ohledem na recidivu, které se dopustil) programy psychologického poradenství a prevence násilného chování.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") výše napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) následnou stížnost stěžovatele jako nedůvodnou zamítl, neboť dospěl k tomu, že i když stěžovatel vykonává značně dlouhý nepodmíněný trest odnětí svobody, během kterého získal řadu pozitivních hodnocení, nelze přehlédnout, že v posledních letech jeho chování o polepšení nesvědčí. Po jeho přemístění do Věznice Pardubice v roce 2022 byly k jeho chování výhrady a připomínky, neboť neplnil beze zbytku všechny stanovené povinnosti, a jeho podmíněné propuštění nedoporučil ani ředitel věznice. Vzhledem k tomu, že hodnocení chování stěžovatele nebylo jednoznačně pozitivní a stěžovatel nevyvíjel žádnou mimořádnou aktivitu, kterou by prokázal skutečné polepšení, nebo se snažil o ujištění, že se trestné činnosti již nedopustí, krajský soud uzavřel, že nebyly beze zbytku naplněny všechny zákonné předpoklady pro podmíněné propuštění.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že nebyly splněny zákonné podmínky pro jeho podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Je přesvědčen, že došlo k nesprávnému hodnocení skutečností, na základě kterých soudy dovodily, že v jeho případě nedošlo ke skutečnému polepšení, a že není možné očekávat, že povede řádný život. Podle stěžovatele je naopak zřejmé, že se v minulosti ve věznicích aktivně zapojoval do řady činností a plnil pracovní úkoly. Po přemístění do Věznice v Pardubicích mu však nebylo umožněno pracovat, což považuje za diskriminační, když je mu "neaktivita" přičítána k tíži. Stěžovatel namítá, že soudy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22 vycházely pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn a trestů a nezohlednily celkový kontext věci, když dospěly k závěru, že ve Věznici v Pardubicích byly k jeho chování pouze výhrady a žádná pozitiva.
5. Stěžovatel má za to, že soudy ve výsledku porušily zákaz dvojího přičítání, vyplývající z principu ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, když učinily závěr, že není schopen vést řádný život po propuštění a čerpaly přitom převážně z jeho trestní minulosti (k tomuto odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 989/22). Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 7 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/2021, když mu dostatečně nevysvětlily, jakým konkrétním způsobem má jednat, aby prokázal polepšení a celkově aby s žádostí o podmíněné propuštění uspěl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních podmínek a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neexistuje. Posouzení splnění zákonných podmínek je zásadně věcí soudcovské úvahy a je také úlohou obecných soudů, aby zkoumaly, zda byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto institutu a aby své úvahy adekvátním způsobem odůvodnily. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud výklad obecných soudů odporuje zásadám řádného a zákonného trestního řízení [srovnej nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14 (N 194/79 SbNU 207)], například jedná-li se o rozhodování na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, kdy soudy vyšly pouze z informací, které byly k dispozici k okamžiku odsouzení stěžovatele [například nález ze dne 22. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 611/2000 (N 51/21 SbNU 439)]. K takové situaci však v posuzovaném případě nedošlo.
9. Při rozhodování o žádosti stěžovatele o podmíněném propuštění je nutné, aby obecné soudy zohlednily také účel a smysl institutu podmíněného propuštění. Podmíněné propuštění slouží pouze těm osobám, které během svého pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody dokáží analyzovat své protiprávní jednání, sebekriticky se k němu postavit, vyvodit z něj poučení, a svým aktivním a kladným přístupem ve výkonu trestu odnětí svobody prokázat své polepšení (srovnej nález ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 575/21). Jedná se o motivační prvek pro odsouzeného pachatele, aby se aktivně zapojil ve výkonu trestu do programů zacházení, které by měly mít nejen preventivní účinek z hlediska recidivy, ale též integrující a restorativní účinky.
10. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatele, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily podmínky pro jeho podmíněné propuštění a porušili zákaz dvojího přičítání, naopak jejich rozhodnutí považuje za zcela legitimní a ústavně konformní. Námitky stěžovatele v tomto smyslu nevystihují podstatu odůvodnění napadených usnesení, pouze odrážejí jeho nesouhlas s tím, že žádosti o podmíněné propuštění nebylo vyhověno. Neboť, tvrdí-li, že soudy vycházely pouze z negativního hodnocení chování stěžovatele a nehodnotily jeho pobyt ve vězení v celém kontextu, přehlíží, že soudy vycházely především z toho, že během svého pobytu ve Věznici Pardubice od roku 2022 nevykazoval aktivní a bezproblémový přístup, který by značil snahu o polepšení a nápravu. Pokud soudy zohlednily absenci pozitivního přístupu a celkové snahy o nápravu, nelze jim v tomto směru nic vytknout.
11. Ze strany Ústavního soudu je také zcela bez výhrad posouzení zákonné podmínky prognózy vedení řádného života na svobodě na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchané recidivy trestného činu [k tomu srovnej nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)], neboť soudy nevyloučily potenciální možnost, že se stěžovatel změní, napraví, polepší a do budoucna od něj bude možno očekávat vedení řádného života, pouze konstatovaly, že v tomto ohledu stěžovatel svým jednáním žádnou snahu o nápravu neprokázal, a to ani ve vztahu k polepšení.
12. A konečně nelze vyhovět ani námitce, že stěžovateli nebylo dostatečně a v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (výše citované rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 575/2021) vysvětleno, jak má nadále postupovat, aby dosáhl polepšení a byl v případě žádosti o podmíněné polepšení úspěšný. Ústavní soud z obsahu odůvodnění usnesení okresního soudu zjistil, že stěžovateli bylo zcela vyčerpávajícím a návodným způsobem vysvětleno, že je zcela na místě absolvovat programy psychologického poradenství a prevence násilného chování, které podpoří stěžovatelův návrat do reálného života.
13. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu