ECLI:CZ:US:2023:2.US.591.23.1
sp. zn. II. ÚS 591/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Romana Kouckého, zastoupeného Mgr. Martinem Prosserem, advokátem, se sídlem Matoušova 515/12, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 č. j. 30 Cdo 3575/2022-331, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. 70 Co 143/2022-310 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 14 C 165/2017-291, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, zaručená ústavním pořádkem, a to konkrétně v čl. 2 odst. 1, odst. 3 a v čl. 90 Ústavy, v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, odst. 4, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i v čl. 17 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 165/2017-291 ze dne 18. listopadu 2021 v celém rozsahu zamítl žalobu stěžovatele na náhradu škody ve výši 329 403,60 Kč, kterou právní předchůdce stěžovatele podal dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Po odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 70 Co 143/2022-310 ze dne 19. května 2022 rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 100 000 Kč zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti potvrzující části rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením č. j. 30 Cdo 3575/2022-331 ze dne 7. 12. 2022 odmítnuto.
3. Stěžovatel v odůvodnění obsáhlé ústavní stížnosti zejména uvedl, že v daném případě podle jeho názoru došlo k zneužití moci ze strany soudu prvního stupně i odvolacího, jakož i k dalšímu porušení jeho ústavních práv na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek, a to odepřením spravedlnosti. Závěry soudů všech stupňů rozhodujících ve věci spočívají podle stěžovatele na nesprávných a neúplných skutkových zjištěních, nesprávném právním posouzení věci, nedostatečném odůvodnění, a jejich vydání prý předcházely vady řízení, které měly negativní vliv na rozhodnutí.
4. V řízení původně vystupoval pouze D. M., jako jediný žalobce proti žalované České republice, za kterou jedná Ministerstvo spravedlnosti. M. se domáhal zaplacení částky 330 003 Kč z titulu náhrady škody, která mu byla způsobena nezákonným trestním stíháním. Proti M. bylo dne 7. 3. 2011 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin znásilnění dle ustanovení §185 odst. 1, 2 písm. a), c) trestního zákoníku. Dne 9. 1. 2012 podala náměstkyně Obvodní státní zástupkyně pro Prahu 6 na základě provedeného šetření obžalobu, o které nakonec rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 8. 2014 č. j. 1 T 5/2012 tak, že M. dle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu obžaloby zprostil. Uplatněný nárok na náhradu škody M. vzniknul v důsledku nákladů, vynaložených na obhajobu v trestním řízení, které bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem.
5. Nárok uplatněný žalobcem v tomto řízení se sestával ze dvou dílčích částí. První část byla pohledávkou na náhradu škody ve výši 100 000 Kč, která odpovídá nákladům vynaloženým poškozeným (původním žalobcem D. M.) na odměnu za obhajobu v trestním řízení obhájci JUDr. Jablonskému. Ohledně této částky byl zamítavý rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Druhá část ve výši 229 403,60 Kč je náhradou škody, která odpovídá nákladům původního žalobce D. M. na obhajobu vedenou stěžovatelem. V rozsahu této částky odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně. Přestože soud prvního stupně přijal dohodu o postoupení pohledávek a po celou dobu řízení v žalobci vyvolával dojem, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, následně prý překvapivě a v rozporu s pokynem odvolacího soudu bez dalšího žalobu zamítl, když pouze uvedl, že se mu postup žalobce jeví jako účelový. S tímto právním názorem se plně ztotožnil i odvolací soud.
6. Dle odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud dospěl k závěru, že v minulosti nikdy nedošlo k úhradě nákladů za obhajobu stěžovateli. Tento názor je prý nesprávný. Odvolací soud podle stěžovatele opomíjí, že směnka jako cenný papír je též platebním prostředkem a namítá-li odvolací soud stejně jako soud prvního stupně, že v důsledku vystavení směnky původním žalobcem nemohlo dojít ke zmenšení majetku původního žalobce, je tento názor nepodložený. Když následně došlo k úhradě faktur v hotovosti v penězích, soudy tuto skutečnost zhodnotily jako bezdůvodné obohacení. Ze všech výše uvedených důvodů vznikl mezi původním žalobcem a novým žalobcem spor o to, zda došlo k řádné úhradě dluhu původního žalobce za právní služby poskytnuté novým žalobcem. Proto tito přistoupili k uzavření dohody o narovnání, kterou nahradili sporná a pochybná vzájemná práva a povinnosti novými, o kterých pochyb nebude. Soudy po provedeném dokazování ale tvrdí, že žalobce novou smlouvou o postoupení pohledávek přiznal, že mu původní dluh původním žalobcem nikdy nebyl uhrazen. To však podle stěžovatele není pravda.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Žádné zásadní pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatele s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Napadené rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou podrobným a pečlivým způsobem odůvodněny, a dostatečně odpovídají na všechny námitky stěžovatele, který má na celou věc jiný právní názor. Za klíčové pro daný případ lze považovat konstatování odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěrem, že opakovaně měněná tvrzení stěžovatele (a předtím i D. M.) o způsobech, jak byly uhrazeny náklady na obhajobu, jsou nevěrohodná a potvrzují závěr, že jednali s cílem obejít zákonem vymezené podmínky vzniku škody.
9. Vzhledem k výše uvedenému proto nutno zdůraznit, že Ústavnímu soudu, který není obecným soudům nadřízen, není součástí ani vrcholem jejich soustavy, nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením či s jeho dílčími body neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal.
10. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu