ECLI:CZ:US:2023:2.US.605.23.1
sp. zn. II. ÚS 605/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené JUDr. Veronikou Pupalovou, advokátkou, se sídlem Májová 35, Cheb, proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. června 2022 č. j. 0 P 39/2022-127, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. prosince 2022, č. j. 14 Co 194/2022-250, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv.
2. Stěžovatelkou napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o změně péče a výživy. V předchozím rozhodnutí o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilým dětem na dobu před a po rozvodu manželství rodičů (ze dne 13. 10. 2020, č. j. 25 Nc 43054/2019-65), byly obě děti svěřeny do péče matky a otci bylo stanoveno výživné. V nyní napadených rozhodnutích však byl nezletilý syn rozsudkem Okresního soudu v Chebu svěřen do péče otce a stěžovatelce bylo stanoveno výživné částkou 2 000 Kč, nezletilá dcera byla ponechána v péči matky a stěžovateli bylo stanoveno výživné na dceru ve výši 2 700 Kč. Zároveň byl stanoven styk dětí s oběma rodiči. Soud také v této souvislosti udělil souhlas otci se změnou bydliště syna a souhlas s přihlášením nezletilého do základní školy v místě trvalého pobytu. Soud tak rozhodl na základě zjištění názoru nezletilých dětí dle ustanovení §867 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Soud ve věci provedl dokazování účastnickými výslechy obou rodičů a listinnými důkazy, a to zejména sdělením školy, výpisem z účtu otce, záznamem o pohovoru s nezletilými, zprávou opatrovníka, pracovní smlouvou otce a výplatními páskami obou rodičů, jakož i zprávou psychologa. Důkazy znaleckým posudkem okresní soud odmítl pro nadbytečnost. Okresní soud zohlednil, že otec (vedlejší účastník) se po rozpadu manželství vrátil na Moravu ke své původní rodině. Soud vyhověl přání dětí a poměry nezletilé dcery oproti předešlé úpravě neměnil, zatímco nezletilého syna svěřil do péče vedlejšího účastníka.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu odvolání. Navrhovala rozhodnout o střídavé péči pro nezletilého syna tak, aby byly zachovány veškeré zájmy nezletilého, a to případně v obou dvou prostředích, jak na straně matky, tak na straně otce. Krajský soud v Plzni však po nařízeném jednání, na němž doplnil dokazování i zprávami ze základní školy, sms komunikací mezi vedlejším účastníkem a dětmi i zprávou z psychologického vyšetření obou dětí, potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Nezletilý syn tak zůstal svěřen do péče otce. Neshledal podjatost opatrovnice nezletilých a nepřisvědčil námitce, že nedošlo k formálnímu zahájení řízení o úpravě styku rozhodnutím okresního soudu. Z návrhu vedlejšího účastníka při ústním jednání i možnosti vyjádřit se k otázce úpravy styku, poskytnuté soudem, plyne, že procesní práva stěžovatelky nebyla porušena (k tomu odvolací soud odkázal na usnesení sp. zn. I. ÚS 260/17 ze dne 29. 6. 2017, dle kterého je třeba řízení o úpravě poměrů k dítěti chápat komplexně a tak, že zahrnuje jak rozhodnutí o péči tak i o styku, neboť tyto dvě rozhodnutí spolu velmi úzce souvisejí).
4. Krajský soud v Plzni tedy rozsudek okresního soudu zčásti potvrdil, ve výroku o výživném na nezletilou dceru jej změnil tak, že stanovil výživné ve výši 4 500 Kč měsíčně (oproti původní částce 2 700 Kč). Znovu rozhodl o styku s nezletilými tak, že vyšel z úpravy provedené okresním soudem, pouze ji upravil přehledněji a zkrátil čas předávání dětí na půl hodiny.
5. Stěžovatelka má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy, proto navrhuje rozhodnutí zrušit. Stěžovatelka zejména namítá odmítnutí důkazu znaleckým posudkem ze strany okresního soudu. Tento soud, na základě jediného jednání a jediného vyjádření nezletilého bez dalších důkazů, naprosto změnil jeho výchovné prostředí a svěřil nezletilého do výchovy otce. Nebylo tak prokázáno, že došlo k závažné a významné okolnosti svědčící pro změnu výchovného prostředí. Okresní soud také nepostupoval procesně správně, neb návrhem se otec domáhal úpravy práv a povinnosti rodičů k nezletilému synovi a udělení souhlasu na změnu adresy trvalého bydliště a změnu školského zařízení pro nezletilého. Žádný z účastníků se tedy nedomáhal úpravy styku k nezletilým. Soud pak tedy nad rámec své pravomoci a nad rámec rozsahu řízení a provedených důkazů v rozsudku určil styk k nezletilým dětem. Skutečné zájmy syna nebyly v řízení zjištěny. Přitom nezletilý syn žije ve společné domácnosti se svou sestrou, jedná se o vlastní sourozence, kteří jsou zvyklí na sebe i na to, že vyrůstali ve stejném prostředí (za stejného výchovného působení, tak jak bylo původně rodiči nastaveno). Okresní soud pominul zprávu PhDr. Mižikarové z psychologického poradenství s tím, že aktuálně v rámci vývoje nezletilého není vhodné jeho přemístění a úplné vykořenění z domácího prostředí u matky a zázemí rodinného jako je škola, kamarádi a rovněž i prarodiče a širší okruh rodiny, se kterou se nezletilý spolu s matkou stýká v rámci svého trvalého bydliště. Rovněž neprovedl šetření poměrů na straně otce. Krajský soud v Plzni poté obdobným postupem provedl pouze jediné jednání, aniž by zhojil vady rozhodnutí okresního soudu. Přitom měl možnost rozhodnout, v souladu s návrhem matky, tak, že nezletilého svěří do střídavé péče rodičů. Stěžovatelka taktéž namítala podjatost kolizního opatrovníka nezletilých, syn byl přitom za jeho přítomnosti vyslýchán soudem. Kusé vyjádření nezletilého nemůže převážit nad jeho sděleními mimo soudní jednání, že o stěhování s otcem pouze mluvil a v dosavadním bydlišti má kamarády a zázemí. Rovněž výživné nezohledňuje náklady obou rodičů na předávání dětí s ohledem na to, že je bydliště otce vzdálené. Také model velkých prázdnin (dva týdny styku s otcem v kuse) neodpovídá tomu, že doposud se syn s otcem stýkal pouze dva dny v kuse. Soud v rámci rozhodování o změně bydliště naprosto pominul zhodnotit, co nezletilý vnímá jako svůj domov, kde má kamarády, rodinu, provozuje koníčky. Odůvodnění soudního rozhodnutí musí být založeno na pečlivém a komplexním posuzování nejlepšího zájmu dítěte. V případě, že pak nezletilí nejsou slyšeni přímo před soudem, musí být jejich vyjádření tlumočena s maximální přesností a bez zkreslení. Právě tyto požadavky nebyly ze strany obecných soudů dodrženy.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a její ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů o změně stanovení péče o nezletilé děti, zejména ingerence soudů týkající se péče o nezletilého syna. Obsah ústavní stížnosti kopíruje obsah odvolání.
10. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat změna úpravy péče o děti. Takové rozhodování je doménou obecných soudů.
11. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. Ústavní soud tedy do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. K takovému porušení práv stěžovatelky či nejlepšího zájmu jejího nezletilého syna v projednávaném případě nedošlo.
12. Ve světle výše uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Obě napadená rozhodnutí jsou jasně a srozumitelně odůvodněna. Ústavní soud si je vědom zátěže stěžovatelky, vyplývající z toho, že je vzdálenost bydliště obou rodičů značná. I podle Ústavního soudu jsou však v obecné rovině závěry odvolacího soudu pochopitelné s ohledem na věk nezletilého dítěte.
13. Vzdálenost obou rodičů a obtíže s tím spojené na předávání dětí by v obecné rovině neměly ležet na bedrech pouze jednoho z rodičů, případně by měly majetkově zatěžovat oba z rodičů zhruba stejně. Ve světle okolností nyní projednávaného případu však Ústavní soud neshledal důvody pro kasační zásah do posouzení ze strany obecných soudů. Podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 4156/19 ze dne 2. 9. 2020 větší vzdálenost mezi bydlišti rodičů dítěte nemůže za standardních okolností jít k tíži pouze jednomu z nich a nesmí být důvodem porušení práva dítěte na styk s oběma rodiči zaručeného čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny a současně porušením práva jednoho z rodičů na styk s dítětem; v zájmu rovnoměrného vyvážení zátěže v takovém případě lze požadovat, aby tyto byly přeneseny proporcionálně a úměrně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče. Soudy se dostatečně zabývaly tím, zda je otcovo odstěhování daleko od původního místa bydliště racionální a zda se opírá o objektivní okolnosti. Dospěly k závěru, že přesun na Moravu byl po rozpadu manželství (s ohledem na tamní zázemí, práci i rodinu) pochopitelný. Stěžovatelka netvrdila, že by důsledky rozhodovací činnosti obecných soudů byly pro její rodinný život "likvidační" - ostatně takové rozhodnutí by ze své povahy nikdy nemohlo být v nejlepším zájmu dítěte. Že se s nezletilým nemůže vídat nad rámec soudního rozhodnutí, žel plyne z objektivní skutečnost vzdálenost obou bydlišť.
14. Ústavní soud rovněž nebude zasahovat do modifikovaného stanovení (výlučné) péče jednoho z rodičů opatrovnickými soudy, pokud se změna opírá (či více zohledňuje) přání dětí nebo jejich individuální potřeby s ohledem na jejich věk a vyspělost. V projednávaném případě soudy dospěly k jednoznačnému závěru o vhodnosti péče výlučné tak, aby děti (zejm. nezletilý syn) nependlovaly nejen od jednoho z rodičů k druhému, ale také z jednoho školního prostředí do druhého. Takový start povinné školní docházky nepovažovaly soudy s ohledem na konkrétní individuální potřeby syna za odpovídající nejlepšímu zájmu nezletilého podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Z ústavněprávního hlediska tak nelze obecným soudům nic vytknout. Ústavní soud přitom neshledal důvodné ani ostatní námitky stěžovatelky, jakými je nedostatečné odůvodnění obecných soudů, opomenutí důkazů, či subjektivně nevyhovující osoba opatrovníka. Pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
15. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatelka za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilého není vhodný, nic jí nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátila na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilého, pak může péči o něj v budoucnu upravit jinak.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu