ECLI:CZ:US:2023:2.US.655.23.1
sp. zn. II. ÚS 655/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti spolku Klidné stáří, z. s., se sídlem Březová 372/83, Děčín, zastoupeného JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem Dukelská třída 15/16, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2023 č. j. 2 Ads 175/2021-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 20 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 8. 2018 č. j. MPSV-2018/129784-220/1 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru sociálních věcí (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 29. 5. 2018 č. j. 2380/SV/2017-372. Správní orgán prvního stupně shledal, že stěžovatel se dopustil přestupku podle §107 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o sociálních službách"), za což mu byla uložena pokuta ve výši 81 000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Přestupku se měl dopustit tím, že poskytoval v provozovně na adrese specifikované v rozhodnutí pobytovou sociální službu typu domova pro seniory ve smyslu §49 zákona o sociálních službách, a to bez oprávnění k jejímu poskytování podle §78 odst. 1 citovaného zákona.
Žalobu stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2021 č. j. 15 A 220/2018-70. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatele zamítl. Zdůraznil, že krajský soud podal ucelenou a logicky provázanou argumentaci, z níž jasně plyne neopodstatněnost uplatněných žalobních námitek, takovému postupu nelze nic vytknout a současně z něj nelze dovozovat ani nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů. Kasační soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že pokud stěžovatel poskytuje činnost odpovídající činnostem stanoveným pro určitý druh sociální služby, je nezbytné se při výkonu takové činnosti řídit zákonem o sociálních službách a být patřičně registrován. Pokud stěžovatel tuto podmínku nesplnil, nelze žalovanému vytýkat, že stěžovatele postihl pokutou.
Stěžovatel namítá, že vydáním napadeného rozhodnutí mu byl odepřen výkon spolčovacího práva. Podle stěžovatele Nejvyšší správní soud nesprávně aplikoval zákon o sociálních službách, když neprávně vyložil termín "přirozené sociální prostředí" upravený v §3 písm. d) tohoto zákona a zaměnil ustanovení o tzv. osobní asistenci s institutem asistenta (§39 a §83 tohoto zákona). Stěžovatel uvádí, že je zapsaným spolkem ve smyslu §214 a násl. občanského zákoníku a jeho účel je vymezen v souladu s touto úpravou. Správním orgánům a soudům stěžovatel vytýká, že v dané věci postupovaly pouze podle zákona o sociálních službách, aniž by zohlednily skutečnost, že formálně sice stěžovatel může mít některé činnosti shodné s činnostmi typickými pro domovy pro seniory, přesto to neznamená, že by měl být jako domov pro seniory registrován.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že není primárně povolán k interpretaci právních předpisů z oblasti veřejného práva, nýbrž je v řízení o ústavní stížnosti ex constitutione určen k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Jelikož Ústavní soud nevystupuje v tomto řízení jako "vrcholný" správní soud, nepřísluší mu postup a rozhodnutí přezkoumávat z pohledu dodržení běžné zákonnosti a v hloubce a rozsahu, jak to činí správní soudy a tedy fungovat jako další "superrevizní" instance. Ústavní soud tak danou věc v řízení o ústavní stížnosti posuzuje optikou ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry dotčených orgánů veřejné moci, která je vedena v rovině práva podústavního. Odpovědi na námitky obsažené v ústavní stížnosti přitom byly stěžovateli spolehlivě objasněny nejen krajským soudem, ale také potvrzeny Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud musí také v souzené věci zdůraznit, že je to právě Nejvyšší správní soud, jehož specifickou funkcí je zajišťovat jednotu a zákonnost v rozhodování správních soudů a správních orgánů. Úlohou Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatel, ale pouze to, zda jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal s námitkami vznesenými stěžovatelem. Srozumitelně objasnil, že cílená koordinační, zařizovací a obstarávací role stěžovatele ve svém celku fakticky vede k tomu, že v jejich rámci poskytuje pobytovou sociální službu typu domova pro seniory ve smyslu §49 zákona o sociálních službách, přičemž sociální služby lze poskytovat výhradně na základě registrace a tuto registraci nelze nahrazovat zřízením spolku. Nejvyšší správní soud současně poukázal na to, že je možné, jak tvrdí stěžovatel, že touto svou činností poskytuje osobám, o které jím zprostředkovávaní asistenti osobně pečují, kvalitní služby fakticky odpovídající standardům dobrého domova seniorů. Ovšem vzhledem k tomu, že zákonodárce považuje za potřebné mít o zařízeních a službách tohoto typu dostatečný administrativní přehled a možnost podrobovat je důkladnému dohledu, byl stěžovatel povinen dostát zákonným podmínkám.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadenými rozhodnutími porušena nebyla. K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu