ECLI:CZ:US:2023:2.US.675.23.1
sp. zn. II. ÚS 675/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Úřad městské části Brno-střed, se sídlem Dominikánská 264/2, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. ledna 2023 č. j. 2 As 161/2022-38 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2022 č. j. 31 A 105/2017-425, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní korporace 1. brněnská investiční, a. s., se sídlem Štefánikova 839/7, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace skutkového a procesního vývoje
2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností konstatoval, že zásah stěžovatele spočívající v odstranění staveb umístěných na tam specifikovaných pozemcích, provedený stěžovatelem ve dnech 26. 11. 2016 a 27. 11. 2016, byl nezákonný (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Krajský soud hodnotil proporcionalitu zásahu spočívající ve způsobu provedení odstranění předmětných stánků, přičemž považoval za prokázané i důležité, že v daném případě byly stánky nejprve zničeny a teprve poté odstraněny. Vycházel přitom z §25 odst. 8 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), který podle něj nelze vykládat tak, že v něm uvedený pojem "likvidace" znamená vždy zničení, neboť to by byl ryze formalistický výklad odporující ústavně zaručené ochraně vlastnického práva. Po provedeném dokazování uzavřel, že šetrné rozebrání stánků na dílčí bloky by nebylo finančně nepřiměřeně ani časové nákladné. Jejich destrukci proto vyhodnotil jako neproporcionálně zasahující do vlastnického práva vedlejší účastnice.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností (výrok I.) a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a vad řízení před soudem ani námitku nesprávného hodnocení důkazů. Odůvodnění krajského soudu je podle Nejvyššího správního soudu srozumitelné, přezkoumatelné a podporující výrok rozhodnutí. Nejvyšší správní soud uzavřel, že krajský soud při posouzení zákonnosti zásahu vzal dostatečně v úvahu všechny rozhodné skutečnosti a podmínky.
III. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel předně uvádí, že si je vědom toho, že jako úřad městské části Brna žádá o ochranu u Ústavního soudu. Aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti dovozuje z toho, že pokud stát nevystupuje ve vrchnostenské pozici nositele veřejné moci, ale naopak jako subjekt právního vztahu (jako "pouhá" právnická osoba veřejného práva), pak může být nositelem takových základních práv a svobod, které to svou povahou umožňují [odkazuje přitom na nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 (N 127/82 SbNU 61)]. V nynějším případě jsou podle stěžovatele dány výjimečné okolnosti případu, a sice že stěžovatel hájil důležitý veřejný zájem, tedy de facto základní práva ostatních občanů a podnikatelů na zákonné a spravedlivé užívání veřejných prostranství. Navíc bylo do jeho práva na spravedlivý proces zasaženo takovým způsobem, který nemůže být přehlédnut. I pokud by Ústavní soud měl za to, že tato ústavní stížnost je nepřípustná, stěžovatel zdvořile žádá o podání výkladu, byť v rovině obiter dictum, týkajícího se pojmu "likvidace překážky na pozemní komunikaci".
5. Vůči postupu krajského soudu stěžovatel namítá, že ten řízení vedl iracionálním, nelogickým a podjatým způsobem, kdy potřetí v řadě a shodně jako v předchozím řízení nenalézal právo, tedy objektivně neposuzoval zákonnost zásahu odstranění staveb (stánků), nýbrž cíleně vyhledával důvody pro konstatování nezákonnosti tohoto zásahu. Nejvyšší správní soud následně podle stěžovatele rezignoval na to, aby tuto nezákonnost (napotřetí) napravil, když sám kreativně zabředl do úvah, jak byla příslušná právní úprava zákonodárcem zamýšlena. Nejvyšší správní soud se mýlí, uvádí-li, že je stěžovatel k odstranění a likvidaci oprávněn, neboť k takovém postupu je stěžovatel povinen, a to podle §25 odst. 8 věty druhé zákona o pozemních komunikacích.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
8. Již v usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2032/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) Ústavní soud vyložil, že stěžovatel je orgánem městské části, která je organizační jednotkou statutárního města [§20 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Protože posuzovaná ústavní stížnost nebyla podána Statutárním městem Brnem, nýbrž Úřadem městské části Brno-střed, který na rozdíl od statutárního města není právnickou osobou (§2 odst. 1 posledně citovaného zákona), dospěl Ústavní soud v tamější věci k závěru, že jde o návrh podaný "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom nemá žádný důvod se od tam učiněného závěru v nyní posuzované věci odchylovat.
9. Na konstatovaném nemůže nic změnit, že stěžovatel v řízení o žalobě proti jeho zásahu vedeném u krajského soudu pod sp. zn. 31 A 105/2017 i v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 2 As 161/2022 procesní způsobilostí v souladu se zákonem disponoval, resp. že mu svědčila pasivní legitimace [§4 odst. 1 písm. c), §33 odst. 3, §83 a §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů] - viz usnesení ze dne 16. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1201/11.
10. Mimoto Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), podle něhož aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti nesvědčí správnímu orgánu, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou. Uvedený závěr se prosadí i v případě jiné formy činnosti - v tomto případě nezákonného zásahu správního orgánu. Rovněž z tohoto hlediska nelze považovat stěžovatele za oprávněnou osobu k podání ústavní stížnosti. Stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 20/15 je v tomto směru nepřípadný, neboť stěžovatel v nynější věci vystupoval v pozici subjektu veřejného práva, tedy jako nositel veřejné moci, nikoli v rovnoprávném postavení s ostatními subjekty, jak citovaný nález pro přiznání aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti předjímá [srov. též usnesení ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 952/15 (U 8/77 SbNU 957), body 26. a 27. nálezu ze dne 6. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 2209/15 (N 17/88 SbNU 235) či usnesení ze dne 19. 10. 2020 sp. zn. I. ÚS 2837/20 (U 16/102 SbNU 304)].
11. Bez významu jsou také stěžovatelem tvrzené výjimečné okolnosti věci. Jejich relevance může být dána pouze z hlediska posuzování přípustnosti ústavní stížnosti [§75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nikoli však při zkoumání toho, zda ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou osobou ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. K požadavku stěžovatele, aby Ústavní soud alespoň jako obiter dictum vyložil pojem "likvidace překážky na pozemní komunikaci", lze uvést, že s ohledem na nesplnění procesních předpokladů k projednání věci se Ústavní soud nemůže jakkoli vyjadřovat k jejímu meritu. Nehledě na notoricky známou a opakovaně zdůrazňovanou skutečnost, že Ústavní soud není k výkladu podústavního (správního) práva povolán.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2023
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu