ECLI:CZ:US:2023:2.US.719.23.1
sp. zn. II. ÚS 719/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva kultury, sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2364/2022-232 ze dne 4. 1. 2023, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 72/2022-216 ze dne 20. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 11 C 380/2015-181 ze dne 10. 11. 2021, ve znění opravných usnesení č. j. 11 C 380/2015-185 ze dne 8. 12. 2021 a č. j. 11 C 380/2015-194 ze dne 13. 1. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obce Sloupno, sídlem Sloupno 47, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka jako žalobkyně se původně domáhala zaplacení částky 7 222 928,90 Kč s příslušenstvím jako regresní úhrady ve smyslu §12 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 58/1969 Sb."), a to po žalované obci Sloupno, jejíž obecní úřad vydal v rámci přenesené působnosti nezákonné rozhodnutí ze dne 11. 5. 1995 č. j. 252/95/RR3, v souvislosti s nímž došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku třetí osoby. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 13 C 98/97-1145 ze dne 7. 5. 2013, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 493/2013-1368 ze dne 26. 1. 2015, bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit L. M., správci konkurzní podstaty úpadce Víceúčelového komerčního zařízení, veřejné obchodní společnosti, náhradu škody ve výši 1 400 187 Kč s 19% úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 1997 do zaplacení a částku 237 818 Kč s 19% úrokem z prodlení z této částky od 7. 5. 1997 do zaplacení (dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 sp. zn. 30 Cdo 3189/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 2382/16). Tuto škodu v žalované výši stěžovatelka uhradila z titulu odpovědnosti státu za škodu.
3. Napadeným rozsudkem rozhodl Okresní soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně tak, že zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení částky 3 611 464,45 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ode dne 17. 7. 2015 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 544 790 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II).
4. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku pod bodem II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 412 029,20 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž uložil stěžovatelce nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 27 926,80 Kč k rukám právního zástupce žalované (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Stěžovatelka napadla dovoláním jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení. V rozsahu, v němž dovolání směřovalo proti rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud řízení podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil, dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pak odmítl jako nepřípustné podle §237 o. s. ř., neboť dané otázky posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že obec nelze považovat za státní orgán ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 sp. zn. 30 Cdo 2299/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2069/21).
6. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k porušení jejích základních práv nesprávným právním posouzením při výkladu §12 zákona č. 58/1969 Sb., dle něhož je oprávněna, za předpokladu, že nahradila škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, požadovat úhradu na státním orgánu, který nezákonné rozhodnutí vydal.
8. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné. Ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
11. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
12. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
13. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
14. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva. Odůvodnění obecných soudů jsou náležitě odůvodněna, důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu tak, aby z nich vyplynula skutková zjištění, z nichž lze učinit správné právní závěry. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich právními závěry, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
15. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu