ECLI:CZ:US:2023:2.US.75.23.1
sp. zn. II. ÚS 75/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti VALC LEGAL, a.s., se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Valcem, CSc., LL.M., advokátem, se sídlem náměstí Svobody 702/9, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2022 sp. zn. 26 Cdo 1712/2022 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2022 č. j. 16 Co 240/2021-674, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2022 č.j. 16 Co 240/2021-680, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení shora citovaných výroků rozhodnutí obecných soudů s odkazem na tvrzené porušení práva na soudní ochranu, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v návaznosti na to i práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatelka uvedla, že se žalobou domáhala po žalovaném JUDr. M. Kučerovi (když původně žalovaný č. 1 zemřel a řízení bylo vůči němu zastaveno) zaplacení částky 460 000 Kč s 8,5 % zákonným úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do zaplacení s tím, že žalovaný JUDr. Kučera se úmyslně bezdůvodně obohatil (případně úmyslně způsobil škodu) na úkor žalobkyně (stěžovatelky) na základě toho, že coby domnělý katastrální vlastník nemovitosti zimního stadionu Za Lužánkami měl po celé žalované období 1. 5. 1999 - 31. 3. 2001 plnou dispozici s nebytovými prostory (restaurace TIME OUT), a to bez jakéhokoliv vlivu žalobkyně. Žalobkyně (stěžovatelka) po celou dobu, kdy byl žalovaný zapsán jako katastrální vlastník, nemohla s nebytovými prostorami TIME OUT nijak disponovat, a možnost žalobkyně, aby za této situace předmětné nebytové prostory pronajala či jinak zajistila jejich ekonomické využití, byla vyloučena.
3. Rozsudkem ze dne 19. května 2021 č.j. 36 C 93/2003-632 Městský soud v Brně zamítl návrh stěžovatelky, aby jí žalovaný zaplatil částku 460 000 Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a vůči státu. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. února 2022 č. j. 16 Co 240/2021-67, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů jej změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Odvolací soud nárok žalobkyně uplatněný předmětnou žalobou ve vztahu k žalovanému posoudil jako bezdůvodné obohacení a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně byl promlčen v subjektivní promlčecí lhůtě, ovšem jen s drobnou korekcí v tom směru, že subjektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem 5. 12. 2000, tj. den po vyhlášení rozsudku pro uznání Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2000 o určení vlastnictví. Dále odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že objektivní promlčecí lhůta počala běžet dnem 1. 4. 2001, tj. dnem po nabytí právní moci rozsudku pro uznání o určení vlastnictví, tedy ode dne, kdy žalobkyně získala zpět majetkovou dispozici s nemovitostí zimního stadionu, včetně nebytových prostor. Z rozhodnutí odvolacího soudu tak vyplývá, že tento soud nesprávně uzavřel, že v předmětné věci subjektivní promlčecí lhůta práva na vydání bezdůvodného obohacení z právního důvodu, který odpadl, počala běžet dříve než promlčecí lhůta objektivní.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, kde vymezila jeho přípustnost tak, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu při řešení právní otázky, zda může subjektivní promlčecí doba práva na vydání bezdůvodného obohacení začít běžet dříve, než právo na vydání bezdůvodného obohacení vůbec vznikne, tedy dříve, než začne běh objektivní lhůty práva na vydání bezdůvodného obohacení. Dovolání stěžovatelky však Nejvyšší soud usnesením ze dne ze dne 7. prosince 2022 sp. zn. 26 Cdo 1712/2022 odmítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
6. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka za porušující její právo na soudní ochranu, a to z důvodu interpretace ustanovení o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, dle níž by začala promlčecí doba se subjektivně určeným počátkem běžet dříve než promlčecí doba s objektivně určeným počátkem, tj. ještě před vznikem bezdůvodného obohacení, která je ve zcela zásadním rozporu s kogentními ustanoveními obč. zákoníku. K tomu rozsáhle cituje z judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatelka navíc za překvapivé a nepředvídatelné, porušující princip kontradiktornosti, když se v tomto rozhodnutí odvolací soud odchýlil od svého dříve vysloveného závazného právního názoru v dané věci, aniž by dal stěžovatelce možnost na tuto změnu právního názoru reagovat.
7. Nejvyšší soud poté prý porušil právo dovolatelky (stěžovatelky) na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i tím, že v nesouladu s kogentní normou obsaženou v §237 o. s. ř. neshledal dovolání v předmětné věci přípustným pro řešení stěžovatelkou formulované otázky, ačkoliv však současně uzavřel, že při řešení právní otázky předložené stěžovatelkou k dovolacímu přezkumu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou sám poukazoval. Jestliže Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení přitakal stěžovatelce a uzavřel, že ke splnění předpokladů počátku běhu subjektivní promlčecí doby nemůže dojít předtím, než bezdůvodné obohacení vůbec vznikne, že tedy objektivní promlčecí doba podle §107 odst. 2 obč. zák. nemůže začít běžet dříve než subjektivní promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., pak nutně musel (po shledání přípustnosti dovolání) uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné pro řešení této stěžovatelkou v dovolání vymezené právní otázky. Nejvyšší soud tak měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Žádné zásadnější pochybení, zasahující do ústavní roviny, Ústavní soud v dané věci neshledal a argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouze polemikou stěžovatelky s právními závěry rozhodujících orgánů veřejné moci. Za klíčové pro daný případ lze považovat konstatování Nejvyššího soudu, že závěr odvolacího soudu obstojí. To proto, jelikož subjektivní promlčecí doba začala běžet (nejpozději) dne 4. 12. 2000 (a skončila tak 4. 12. 2002), kdy u jednání soudu žalovaný uznal, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobkyně a na základě tohoto uznání byl vydán rozsudek, kterým bylo určeno, že vlastnicí předmětných nemovitostí je žalobkyně (oba účastníci byli vyhlášení přítomni a oba se vzdali práva odvolání) S ohledem na skutková zjištění je koneckonců zřejmé, že žalobkyni již v době podání žaloby (21. 9. 1999) na určení vlastnického práva (a zřejmě i dříve) byly známy všechny skutečnosti, kterými odůvodňovala oprávněnost svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení. I kdyby však znalost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srovnej např. rozsudek ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021), získala až uznáním jejího vlastnického práva, v době podání žaloby (27. 3. 2003) jí dvouletá subjektivní promlčecí doba již uplynula.
11. Za takové situace nepřísluší Ústavnímu soudu do soudního řízení zásadnějším způsobem vstupovat a napadená rozhodnutí podrobněji přezkoumávat. Stěžovatelka sice zastává jiný právní názor, to však k vyhovění ústavní stížnosti samozřejmě nepostačuje. K námitkám vůči soudu dovolacímu lze stručně rovněž připomenout, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání a soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, jako by vyžadoval podrobnou odpověď na každý argument.
12. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu