ECLI:CZ:US:2023:2.US.760.23.1
sp. zn. II. ÚS 760/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Kaldy, zastoupeného Mgr. Alexandrem Petrem, advokátem, sídlem Moravské náměstí 629/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3095/2022-247 ze dne 10. 1. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 44 Co 79/2021-232 ze dne 1. 6. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal vůči žalované České republice - Ministerstvu vnitra zaplacení částky 152 745 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Policie České republiky, kterým mu na základě příkazu vydaného dne 13. 1. 2015 zabránila v jízdě odtažením jeho osobního automobilu a následně toto vozidlo zadržela. Požadovaná částka sestávala z částky 114 600 Kč vynaložené na pronájem náhradního vozu, z částky 27 816 Kč připadající na náklady, jež stěžovatel vynaložil na parkovné a nucený odtah svého vozu, a z částky 10 329 Kč odpovídající nákladům spojeným s nutnými opravami předmětného vozu po jeho vrácení. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2021 č. j. 55 C 264/2016-190 rozhodl o povinnosti žalované zaplatit stěžovateli částku 74 372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 24. 2. 2017 do zaplacení (výrok I), ve zbývající části stěžovatelova požadavku představovaném částkou 78 372,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 152 745 Kč od 29. 8. 2016 do 23. 2. 2017 a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 78 372,50 Kč od 24. 2. 2017 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II), dále stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III) a závěrečnými výroky stěžovatele i žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení, které platil stát (výroky IV a V). Přisouzená částka 74 372,50 Kč sestávala z částky 55 300 Kč připadající na náhradu nájemného za užívání náhradního vozu, z částky 13 908 Kč odpovídající nákladům na parkovné a nucený odtah a z částky 5 164,50 Kč vynaložené na opravu stěžovatelova vozu.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I změnil tak, že zamítl žalobu i ve vztahu k částce 74 372,50 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k zamítavému výroku II o věci samé nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen, a v této části tak nabyl samostatně (odděleně) právní moci.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti jako nepřípustné, zčásti pro jeho vady.
5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že sice respektuje názor dovolacího soudu o dělení nároků, je však přesvědčen, že tento názor není správný, jelikož z gramatického i teleologického výkladu ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. plyne, že nepřípustnost dovolání je dána v řízeních "jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč". Předmětem řízení ve věci stěžovatele v době vydání rozhodnutí byla částka 74 372,50 Kč, přiznaná soudem prvního stupně, následně nepřiznaná soudem odvolacím. Stěžovatel se domnívá, že rozdělování jednoho nároku, plynoucího z určitého skutkového děje jednání stejných osob na stejném místě ve stejnou dobu ve stejné věci (jednání hlídky Policie ČR při silniční kontrole dne 13. 1. 2015) na dílčí nároky (nájem náhradního vozu, servis vozidla, odtah vozidla atd.), má za cíl bránit v přístupu k dovolacímu soudu, aniž by něco takového z občanského soudního řádu plynulo. Dále stěžovatel polemizuje se závěrem dovolacího soudu o tom, že v podaném dovolání sice zformuloval tři otázky, ale v rozporu se zněním §241a odst. 2 o. s. ř. a se závěry plynoucími z judikatury Nejvyššího soudu žádnou z těchto otázek nespojil s konkrétním důvodem přípustnosti dovolání, když nespecifikoval, kterou ze čtyř možných variant upravených v §237 o. s. ř. považuje ve vztahu ke každé z nich za splněnou. Namísto toho se, podle názoru dovolacího soudu, po shrnutí vybraných pasáží rozsudku soudu prvního stupně a soudu odvolacího omezil jen na kritiku závěrů odvolacího soudu, jež vyústila ve stěžovatelovo konstatování, že odvolací soud ke svým závěrům "dospěl na základě nepravdivých domněnek" a že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem Policie České republiky a vznikem tvrzené škody dána je.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Ústavní soud v této souvislosti též připomíná, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů řádně vedeného soudního řízení a součástí práva na soudní ochranu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí zaručuje transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a zajišťuje vyloučení libovůle. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také neústavnost - nejsou-li totiž zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) akceptovatelná. Obecné soudy jsou proto povinny adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými (srov. nález ze dne 30. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1898/21 a srov. též rozhodnutí v něm uváděná). V opačném případě nese rozhodnutí znaky libovůle a odporuje právu účastníků na spravedlivý (řádný) proces (srov. nález ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. I. ÚS 1768/22).
10. V dané věci rozhodoval v poslední instanci Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti jako vadné. V odůvodnění napadeného usnesení dovolací soud vysvětlil, že podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a že v případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události. Tento svůj závěr Nejvyšší soud opřel o relevantní a ustálenou judikaturu jak svoji, tak Ústavního soudu, kterou v odůvodnění usnesení řádně specifikoval. Ústavní soud považuje právní závěry Nejvyššího soudu, za ústavně souladné.
11. V části dovolání, které směřovalo proti výroku odvolacího soudu týkajícího se částky 55 300 Kč, odpovídající nájemnému za užívání náhradního vozidla, stěžovatel podle dovolacího soudu řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Neuvedl-li tedy stěžovatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel jeho dovolání odmítnout. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné. Je individualizováno na konkrétní situaci a nelze je považovat za obecné a paušální, pročež v něm nelze spatřovat žádný ze stěžovatelem namítaných ústavněprávních deficitů.
12. V této části proto nelze dovolání stěžovatele považovat za účinný prostředek ochrany jeho práv. Nesplnil-li stěžovatel podmínku řádného vyčerpání (mimořádného) opravného prostředku, je třeba na jeho ústavní stížnost, týkající se té části rozsudku odvolacího soudu, kterou rozhodl o částce 55 330 Kč, nahlížet jako na nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Takový závěr se podává i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
13. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nepřisvědčil tvrzením stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva. Odůvodnění obecných soudů jsou náležitě odůvodněna, důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu tak, aby z nich vyplynula skutková zjištění, z nichž lze učinit správné právní závěry. Ze skutečnosti, že se stěžovatel neztotožňuje s jejich právními závěry, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
14. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu