ECLI:CZ:US:2023:2.US.795.23.1
sp. zn. II. ÚS 795/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., právně zastoupené Mgr. Václavem Píchou, advokátem, sídlem Sladkovského 51, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022 č. j. 25 Cdo 2136/2022-287, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 2. 3. 2022 č. j. 59 Co 246/2021-246 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 9. 2021 č. j. 38 C 284/2020-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích práv zaručených čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Zlíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala, aby bylo žalovaným - městu O. a Technickým službám O., s. r. o., uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně částku 599 726,75 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Jednalo se o spor o náhradu nemajetkové újmy na zdraví jako následek pádu stěžovatelky na kluzkém povrchu chodníku. Vzhledem k tomu, že se podle soudu stěžovatelce nepodařilo prokázat existenci závady ve schůdnosti, nebyla založena odpovědnost žalovaných za škodu ve smyslu §27 odst. 3 a odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "silniční zákon"). Protože příčinou pádu podle učiněných zjištění nebyla nevhodně zvolená kluzká dlažba v místě vsazení fontány do komunikace, ani výskyt kluzké řasy v daném místě, nelze podle soudu hovořit o nedostatečné péči žalovaných o prostor kolem fontány, a nelze tak dovodit ani jejich odpovědnost za porušení prevenční povinnosti ve smyslu §2900 občanského zákoníku.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jeho rozsudek potvrdil. Dospěl k závěru, že prostor fontány, kde k pádu stěžovatelky došlo, je jednoznačně viditelně (i při běžné pozornosti) vymezený a není primárně určen k chůzi (k průchodu přes něj), ale jde o zkrášlující a zklidňující prvek v prostoru určeném pro relaxaci či krácení si času cestujícími. Stěžovatelka, pokud si zkrátila při deštivém počasí cestu k nádraží průchodem přes tento prostor, musí nést odpovědnost za následky toho, že neužila daný prostor k účelu, ke kterému je určen. Její jednání lze současně hodnotit jako nepřizpůsobení pohybu stavebnětechnickému stavu komunikace a jako porušení prevenční povinnosti. Není tedy splněna podmínka vzniku odpovědnosti za škodu na straně žalovaných v podobě protiprávního jednání, protože stěžovatelce vznikla újma na zdraví v důsledku počínání jí samé. Podle §4 odst. 1 občanského zákoníku lze od běžného (průměrného) člověka očekávat, že při zachování běžné opatrnosti nebude vstupovat do prostoru, kam setrvale stéká voda, a zvolí bezpečnější cestu, čemuž v tomto případě nic nebránilo.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud posoudil jako přípustné pro řešení otázky odpovědnosti za schůdnost komunikace osazené fontánou, jíž se Nejvyšší soud doposud nezabýval, nicméně je zamítl jako nedůvodné.
5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že prokázala, kde došlo k jejímu pádu a co bylo jeho příčinou, prokázala, že učinila vše, co bylo objektivně v jejích možnostech, aby předešla svému pádu, zatímco žalovaní jakožto vlastník a správce chodníku, na kterém je fontána umístěna, si museli být závadného stavu chodníku vědomi, ale neučinili nic nad zjevně nedostačující údržbou fontány, aby závadný stav z chodníku odstranili a předešli pádu stěžovatelky. Odvolací soud na jednání neprováděl žádné dokazování, ani žádný z důkazů provedených nalézacím soudem nezopakoval. Přesto však přijal podle přesvědčení stěžovatelky diametrálně odlišná skutková zjištění z důkazů provedených nalézacím soudem. Stěžovatelka nebyla na jednání ani poučena o tom, že odvolací soud bude přijímat nová skutková zjištění co do otázky povahy plochy v okolí skulptury železničních závor, a že s tímto hodlá přijmout i odlišné právní posouzení věci. Tímto se napadené rozhodnutí stalo pro stěžovatelku překvapivým a postup odvolacího soudu se dostal do rozporu s ustálenou nálezovou judikaturou Ústavního soudu. Odvolací soud zatížil řízení procesní vadou, kterou nezhojil ani dovolací soud.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že je založena na opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Jak Ústavní soud vyložil v již ustálené judikatuře, při posuzování případů, v nichž se chodec domáhá náhrady újmy za úraz vzniklý na chodníku, je třeba zabývat se tím, nakolik chodec jednal tak, aby vzniku újmy předešel, přičemž lze zkoumat i to, zda zvolil z možných cest tu nejbezpečnější. Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelka takto nejednala, a současně vlastník komunikace prováděl údržbu chodníku v odpovídající míře. Hodnocení okresního ani krajského soudu tak z ústavních mezí nevybočuje.
10. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečným způsobem vypořádal námitky stěžovatelky v podaném dovolání. Odkázal na ustálenou judikaturou dovolacího soudu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020 sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Dovodil, že odpovědnost vlastníka komunikace za újmy utrpěné případnými nedostatky zhoršujícími schůdnost komunikace je dána, vznikne-li újma jak v důsledku zvláštní nekvality komunikace (závada ve schůdnosti), tak následkem porušení povinnosti při péči o stav komunikace. Závadou ve schůdnosti ve smyslu ustanovení §26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat. Uvedené závěry Nejvyšší soud aplikoval na místní poměry, přičemž uzavřel, že okrasná fontána umístěná v úrovni terénu odlišená od okolního chodníku jiným druhem dlažby a mírným vyvýšením, není sama o sobě závadou ve schůdnosti ve smyslu §27 odst. 3 silničního zákona a nelze ani dovodit, že by příčinou pádu stěžovatelky byla závada ve schůdnosti způsobená vlivem fontány na přilehlé okolí. Stejně řádně vypořádal Nejvyšší soud i námitky stěžovatelky procesního charakteru, tedy že odvolací soud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud nalézací na základě stejných důkazů, a že se jedná ze strany odvolacího soudu o překvapivé rozhodnutí.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená základní práva. Odůvodnění obecných soudů jsou náležitě odůvodněna, důkazy byly provedeny v dostatečném rozsahu tak, aby z nich vyplynula skutková zjištění, z nichž lze učinit správné právní závěry. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s jejich právními závěry, přitom nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces totiž není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu