ECLI:CZ:US:2023:2.US.805.22.1
sp. zn. II. ÚS 805/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. L., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Kolínská 13, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021, č. j. 4 Tdo 1289/2021-663, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2021, sp. zn. 8 To 111/2021, a rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 28. ledna 2021, č. j. 6 T 62/2020-313, spojené s návrhem na zrušení §91 písm. b) a §94 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práv stěžovatelky garantovaných čl. 21, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Napadená rozhodnutí vedla k tomu, že podle §91 písm. b) zákona o soudech a soudcích stěžovatelka pozbyla způsobilost vykonávat funkci soudkyně a podle §94 písm. c) citovaného zákona jí funkce soudkyně zanikla. Proto stěžovatelka ústavní stížnost spojila s návrhem na zrušení těchto ustanovení.
2. Stěžovatelka je někdejší soudkyní, která ve své funkci spáchala přečin ohrožení pod vlivem návykové látky. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Mostě byla uznána vinnou tím, že (zjednodušeně řečeno) řídila auto po požití většího množství alkoholu. Policie u ní při dechové zkoušce zjistila v 17:28 hod 1,80 promile alkoholu v dechu a v 17:33 hod 1,75 promile alkoholu. Tím měla stěžovatelka podle okresního soudu spáchat přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byla stěžovatelka odsouzena podle §274 odst. 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, přičemž výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců (podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku). Stěžovatelce byl dále uložen peněžitý trest v počtu třiceti denních sazeb v částce 5 000 Kč, tedy celkem 150 000 Kč. Taktéž byl stěžovatelce uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
3. Městský soud následně napadeným rozsudkem potvrdil závěr o vině a stěžovatelce celkově zmírnil trest. Změnil totiž výrok o trestu tak, že stanovil trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, přičemž výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Změnil také peněžitý trest. Stěžovatelce uložil padesát denních sazeb v částce 2 000 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Zákaz řízení motorových vozidel stanovil na osmnáct měsíců.
4. Nejvyšší soud posléze napadeným usnesením odmítl dovolání proti rozsudku městského soudu. Dovolací soud neshledal porušení práva stěžovatelky na obhajobu ani žádný zásah do jejího práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Nepřisvědčil argumentaci, podle níž byl znalecký posudek prof. MUDr. Hirta, CSc. v řízení jako důkaz opomenut. Posudek nebyl v nalézacím řízení proveden pro nadbytečnost. Následně odvolací soud důkaz pro úplnost provedl, nevyslechl však znalce. Se souhlasem stran přečetl posudek jako listinný důkaz a následně zamítl návrh obhajoby na výslech znalce. Závěry znaleckého posudku nikterak nerozporují závěry okresního soudu, který vycházel ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. Jiřího Fišera a RNDr. Radomíra Čabaly. Na takovém postupu neshledal Nejvyšší soud nic nezákonného. V dovolání stěžovatelka namítala zaujatost soudců i vysoce přísný trest, s čímž se Nejvyšší soud neztotožnil. V dovolání stěžovatelka nerozporovala, že její jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykových látek. Proto zjevně nemohly obstát skutkové námitky jako je údajné tendenční hodnocení výpovědí svědků z řad policie, nesprávné hodnocení výsledků orientační dechové zkoušky, neprovedení znaleckého posudku znalce prof. MUDr. Hirta, CSc. S námitkou, že měření alkoholu v krvi neproběhlo v souladu s metodikou, se podle Nejvyššího soudu řádně vypořádal již okresní soud na straně 17 odůvodnění rozsudku.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka zejména namítá, že důsledkem uznání viny ze spáchání úmyslného přečinu je významný negativní dopad, který představuje zánik funkce soudce dle §94 písm. c) zákona o soudech a soudcích. V jiném, skutkově obdobném případě, však věc řešil pouze kárný senát. V tehdy projednávané věci byl kárně obviněný uznán vinným z kárného provinění a bylo mu uloženo kárné opatření snížení platu 30 % z platu po dobu dvanácti měsíců (viz rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2021, č. j. 13 Kss 5/2020-400). Protože stěžovatelka neodmítla dechovou zkoušku, tento její otevřený přístup jí v konečném důsledku přitížil. Kdyby se zachovala jako kárně obviněný soudce, věc by skončila v přestupkovém (případně kárném) řízení. Smyslem právní úpravy, kterou stěžovatelka zpochybňuje a navrhuje její zrušení, přitom zcela jistě není, aby se soudci z opatrnosti odmítali dechové zkoušce podrobit. Judikatura nepřípustně straní tomu, kdo nadužívá zásady nemo tenetur se ipsum accusare.
6. Existuje značná nerovnováha mezi právní kvalifikací a sankcí za skutky spáchané při výkonu povolání (či vyvolávající pochybnosti o odborné způsobilosti a porušující důstojnost daného povolání) na straně jedné, a sankcí za skutky v dopravě na straně druhé. K tomu stěžovatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2022, č. j. 12 Ksz 5/2021-47. Také poukázala na relevantní úpravu ve vztahu k výkonu advokacie. Podle §8 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, vyškrtne Komora toho "kdo byl pravomocně odsouzen za jiný úmyslný trestný čin, než je uveden v písmenu b), nebo kdo byl za trestný čin uvedený v písmenu b) odsouzen k jinému trestu než nepodmíněnému trestu odnětí svobody, pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie", což by analogicky byl i případ stěžovatelky. Právní úprava činnosti advokátů je benevolentnější a transparentnější. V konečném důsledku vyslovily soudy v případě stěžovatelky i "zákaz činnosti" spočívající ve výkonu funkce soudkyně, proti čemuž stěžovatelce není dán jakýkoliv opravný prostředek. Úprava podobná zákonu o advokacii by to stěžovatelce umožnila. Právní úprava zániku funkce soudce po odsouzení soudce pro trestný čin by měla podléhat soudnímu či alespoň správnímu řízení.
7. Podle stěžovatelky obecné soudy prováděly a hodnotily důkazy jednostranně, porušovaly přitom zásadu presumpce neviny. Nejedná se o opomenuté důkazy, ale o extrémní nesoulad právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními. Porušení práva na spravedlivý proces plyne z konkrétního odůvodnění okresního soudu, např. k podrobení se odběru krve. Obraty v odůvodnění, podle kterých je soud "velmi zklamán totální absencí sebereflexe" nasvědčují, že soud ignoroval presumpci nevinny. Stěžovatelce nebylo prokázáno, že by se opíjela v době mezi 15:30 a 17:00 h během tréninku dětí. Při odchodu z tréninku z ní svědkyně J. Z. necítila alkohol. Soudy se jednoznačně nevyslovily k tomu, zda klíčové svědkyni Z. uvěřily, či nikoliv. Hodnocení její výpovědi přitom postrádala logiku. Stěžovatelka upozorňuje, že pravděpodobně došlo k úniku informací ze spisu orgánů činných v trestním řízení, proto byl její případ medializován. I s ohledem na možná ovlivnění měly být pečlivěji hodnoceny výpovědi svědků policistů. Řada výpovědí působí jako šablonovitě naučené. Stěžovatelka setrvala na argumentaci, že se soudy řádně nevypořádaly se všemi znaleckými posudky, zejména neprovedly výslech znalce prof. MUDr. Hirta. Soudy nepřípustně předpokládaly zaujatost znalců, kteří dospěli k závěrům ve prospěch stěžovatelky. V případě obvinění z přečinu podle §274 odst. 1 trestního zákoníku lze dosáhnout podmíněného zastavení trestního stíhání či narovnání. Pokud by stěžovatelka nebyla přesvědčena o své nevině, bývala by mohla navrhnout některý z těchto odklonů, což neučinila. V doplnění stěžovatelka poukázala na to, že v průběhu řízení před dovolacím soudem byla údajně obviněna znalkyně E. H., jež ve věci stěžovatelky vypracovala znalecký posudek.
III. Posouzení Ústavním soudem
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Ústavní soud se předně zabýval námitkami stěžovatelky, které směřují proti napadeným rozhodnutím obecných soudů. Dospěl však k závěru, že je ústavní stížnost v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
12. Napadená rozhodnutí jako celek obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelčině vině. Závazek soudů plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60). V ústavní stížnosti uplatněné námitky jsou totožné s námitkami, které stěžovatelka uplatňovala v řízení před obecnými soudy, jak vyplývá např. ze strany 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Argumentaci stěžovatelky přitom soudy neopomenuly, neboť z příslušných částí odůvodnění jejich rozhodnutí vyplývá pravý opak. Ani v postupu nižších soudů Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatelky a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Městský soud shledal rozsah provedeného dokazování a jeho hodnocení zcela v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, přičemž nenašel jakýkoliv důvod pro změnu skutkových zjištění i jejich právního hodnocení. Výrok o trestu upravil způsobem, který v konečném důsledku ve prospěch stěžovatelky, protože má pro ni mírnější důsledky.
13. Stěžovatelka konkrétně namítala tzv. opomenuté důkazy v případě znaleckého posudku, případně extrémní nesoulad svědeckých výpovědí se závěry soudu. Obecně je účelem dokazování v trestním řízení zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. V případě, kdy obecný soud některému z důkazních návrhů účastníka řízení nevyhoví, musí se s tímto svým postupem vypořádat, čemuž okresní soud dostál.
14. Soudy důkazy v případě stěžovatelky neopomenuly. Prostřednictvím podání vysvětlení byli vyslechnuti tři policisté, byly k dispozici záznamy o výsledku orientačních dechových zkoušek, byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie RNDr. Jiřím Fišerem a byl k dispozici kamerový záznam o způsobu jízdy stěžovatelky a chování při kontrole. Podle městského soudu bylo již v přípravném řízení nashromážděno dostatečné množství důkazů k posouzení jednání stěžovatelky. Tyto důkazy okresní soud provedl u hlavního líčení a doplnil dokazování provedením důkazů navržených stěžovatelkou. Rovněž si vyžádal revizní znalecký posudek znalce RNDr. Čabaly. Návrh na provedení důkazu znaleckým posudkem MUDr. Hirta okresní soud pro nadbytečnost zamítl a svůj postup odůvodnil. Posléze odvolací soud doplnil důkaz i tímto posudkem a stěžovatelce tím vyhověl. Skutečnost, že neprovedl současně výslech posledně jmenovaného znalce, nebyla na újmu právům stěžovatelky. Lze doplnit, že stavem stěžovatelky (a možností ovlivnění přípravky na léčbu kašle) se zabývalo několik znalců. Za této situace nemůže závěry o vině zpochybnit kauza jedné ze znalkyň v jiné věci, v níž neměla postupovat v souladu s metodikou profese. K hodnocení výslechu svědkyně Ústavní soud zdůrazňuje, že trestní soud hodnotí jednotlivé důkazy samostatně a ve své vzájemné souvislosti. Na hodnocení důkazů v případě stěžovatelky Ústavní soud neshledal pochybení. S ohledem na veškeré provedené důkazy na hlavním líčení je námitka o extrémním nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními nedůvodná.
15. Trestní soudy zákonným způsobem dospěly k závěru o vině stěžovatelky. Proto je zcela mimoběžná argumentace, že důsledkem rozhodnutí je i "svléknutí z taláru", zatímco v kárném řízení by obdobné jednání "obstálo". Úkolem orgánů činných v trestním řízení bylo zjistit spáchání trestné činnosti a pravomocně rozhodnout o otázce viny a trestu. Zákonodárce v samostatné úpravě zákona o soudech a soudcích stanovil podmínky pro výkon soudcovské profese. Z povahy věci jsou přitom na soudce kladeny morální a zákonné požadavky vyšší, než na ostatní právnické profese. I proto jsou ostatně domnělé přešlapy soudců (na rozdíl od jiných povolání) mediálně sledovány, jakkoliv je to (zcela pochopitelně) aktérům nepříjemné. Z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne, že by orgány činné v trestním řízení nectily presumpci neviny, a že by (v rozsahu ústavněprávního přezkumu jejich rozhodnutí) musel Ústavní soud jakkoliv zasahovat.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nezabýval se Ústavní soud návrhem na zrušení §91 písm. b) a §94 písm. c) zákona o soudech a soudcích. Tento postup vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podlé níž, dojde-li k odmítnutí stížnosti samotné, sdílí návrh s ní spojený osud stížnosti samé (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 16/15 ze dne 31. 8. 2015, či usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usn. č. 22).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu