ECLI:CZ:US:2023:2.US.830.23.1
sp. zn. II. ÚS 830/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Horáka, právně zastoupeného Mgr. Karlem Kadlecem, advokátem, sídlem Vojtěšská 232/15, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 2684/2022-404, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2022 č. j. 4 Cmo 143/2020-370 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2020 č. j. 46 Cm 46/2012-329, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se jako žalobce domáhal na žalované Louda Auto, a.s., náhrady škody ve výši 231 200 Kč s příslušenstvím za poškození automobilu při opravě prováděné žalovanou, dále vrácení zaplacené ceny opravy ve výši 6 141 Kč s příslušenstvím, nákladů na právní zastoupení ve výši 13 183 Kč s příslušenstvím a nákladů za zpracování znaleckého posudku výši 8 119 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení 258 643 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II a III) a vůči státu (výrok IV). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku IV co do výše náhrady nákladů vůči státu, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), změnil ve výroku II co do platebního místa, jinak také v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), potvrdil ve výrocích I a III (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výroky IV a V).
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním. S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nárocích stěžovatele na náhradu škody ve výši 6 141 Kč, 13 183 Kč a 8 119 Kč s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitých plněních nepřevyšujících 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání ve vztahu k nároku stěžovatele na zaplacení částky 231 200 Kč s příslušenstvím pak Nejvyšší soud posoudil podle §237 o. s. ř. jako nepřípustné.
4. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není třeba, neboť jejich obsah je účastníkům znám, stejně jako průběh jemu předcházejícího řízení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, svým postupem stěžovateli znemožnil prokázání stěžejní skutečnosti, když neprovedl důkazy, které k prokázání takové skutečnosti stěžovatel navrhl. Obecné soudy si ve skutečnosti vybraly pouze důkazy, které se hodily pro jejich rozhodnutí a provedení důkazních návrhů, předložených stěžovatelem, bez odůvodnění zamítly. Stěžovatel má za to, že navrhovanými důkazy by relevantně zpochybnil správnost závěrů revizního znaleckého posudku.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ve věci nebyl proveden jím navrhovaný důkaz, tj. další revizní znalecký posudek. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí, byly ve věci provedeny celkem tři znalecké posudky, a to znalecký posudek ze dne 15. 3. 2012, vypracovaný Ing. Oto Kuhnem, znalcem z oboru strojírenství - autoopravárenství, znalecký posudek ze dne 8. 3. 2012, vypracovaný Ing. Stanislavem Kadlecem, znalcem z oboru strojírenství - autoopravárenství, a soudem zadaný revizní znalecký posudek ze dne 23. 9. 2019, vypracovaný Ing. Karlem Doležalem, znalcem z oboru strojírenství - autoopravárenství. Soud prvního stupně zamítl návrhy stěžovatele na doplnění dokazování, a to dalším revizním znaleckým posudkem k reviznímu posudku znalce Ing. Karla Doležala a konfrontaci znalců Ing. Doležala a Ing. Kuhna, s odůvodněním, že tyto důkazy považuje za nadbytečné. Podle jeho názoru znalec své závěry přesvědčivě a logicky zdůvodnil a soud nemá důvod o jeho erudici pochybovat. Soud není oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce, přičemž je názoru, že způsob, jakým znalec ke svým závěrům dospěl, je logický a přesvědčivý, posudek soud hodnotí rovněž jako úplný ve vazbě na zadání soudu. Prostý nesouhlas se závěry znaleckého posudku není podle soudu bez dalšího důvodem pro vypracování dalšího, natož dalšího revizního posudku.
9. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy nemají povinnost provádět všechny důkazní návrhy, které podle tvrzení účastníků mohou mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. V dané věci soudy vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn. Zamítnutí návrhu na provedení již druhého revizního znaleckého posudku soud prvního stupně odůvodnil dostatečným způsobem, nejedná se tak o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu setrvalé judikatury Ústavního soudu, což teprve by mohlo být považováno za ústavněprávní deficit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339)].
10. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na "spravedlivý proces", jehož porušení se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se mu zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při zohlednění ústavních principů. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 1994 sp. zn. III. ÚS 44/94).
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu