ECLI:CZ:US:2023:2.US.868.23.1
sp. zn. II. ÚS 868/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Martina Koláře, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční nám. 2588/14, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2023 č. j. 2 Afs 97/2022-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byl porušen čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále též "finanční úřad") rozhodnutím ze dne 14. 4. 2021 č. j. 770933/21/2211-50523-305320 stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2015 ve výši 850 887 Kč, daňový bonus ve výši -12 027 Kč a penále z doměřené daně ve výši 172 582 Kč. Stěžovatel podal námitku proti úkonu správce daně při placení daní, který spočíval v nepředepsání úroku z nesprávně stanovené daně na stěžovatelův osobní daňový účet z částky doměřené dodatečným platebním výměrem. Finanční úřad námitku zamítl, neboť neshledal, že by stěžovateli vznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně, potažmo z nesprávně stanovené daně.
Podle finančního úřadu není pro posouzení věci podstatné, že rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 17. 3. 2020 č. j. 11245/20/5200-10423-708571 bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 2. 2021 č. j. 51 Af 9/2020-57. Dodatečný platební výměr sice v důsledku zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství pozbyl právní moci, ale věc se vrátila do stadia rozhodování o řádném opravném prostředku. S ohledem na zásadu presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy bylo třeba dodatečný platební výměr nadále považovat za správný a zákonný do doby, než by jej příslušný orgán prohlásil za nicotný, případně jej jako nezákonný zrušil. Jelikož dodatečný platební výměr nebyl zrušen, stěžovateli nevznikl nárok na úrok z neoprávněného jednání správce daně ve smyslu §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
Krajský soud stěžovatelovu žalobu proti rozhodnutí finančního úřadu zamítl rozsudkem ze dne 9. 3. 2022 č. j. 51 Af 10/2021-23. Krajský soud dospěl k závěru, že nebyla splněna základní podmínka pro vznik nároku na úrok z nesprávně stanovené daně, neboť nedošlo k prohlášení nicotnosti nebo nezákonnosti rozhodnutí o stanovení daně ani ke snížení uhrazené daně stanovené nad rámec tvrzení daňového subjektu nebo z moci úřední.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a kasační stížnost stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší správní soud svým výkladem §254 daňového řádu zpochybnil sílu derogačního rozhodnutí správního soudu a odchýlil se od své ustálené judikatury (resp. rozsudku sp. zn. 2 Afs 30/2007), podle které platí, že bez pravomocného rozhodnutí o dani (aniž by musel být zrušen i prvostupňový platební výměr) nemůže obstát ani pravomocné a vykonatelné rozhodnutí o pokutě. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud popřel zásadu presumpce neviny ve správním řízení, když svým výkladem připustil trvání a důsledky daňového penále coby trestu sui generis, i v případě, kdy je zrušeno správní rozhodnutí, bez nějž sankce existovat nemůže.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti jako další soudní instance a ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje stejné námitky, se kterými se již detailně vypořádaly správní soudy. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance, která mu nepřísluší. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je řádně odůvodněn a nepředstavuje projev svévole či extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
Podle Nejvyššího správního soudu úrok z neoprávněného jednání správce daně má sloužit ke kompenzaci majetkové újmy vzniklé daňovému subjektu v důsledku uhrazení nezákonně stanovené daně. Lze jej tedy využít až tehdy, kdy je otázka zákonnosti stanovení daně definitivně vyřešena. V opačném případě by mohlo docházet k situacím, kdy by správce daně musel již na základě účinnosti zrušujícího rozhodnutí soudu, a tedy v situaci, kdy nebyla postavena najisto konkrétní výše daňové povinnosti daňového subjektu, přiznat i vyplatit úrok z neoprávněného jednání správce daně, který by musel být případně opětovně vrácen zpět správci daně. Uvedený postup by byl v rozporu se zásadou efektivity a hospodárnosti daňového řízení. Nejvyšší správní soud se vyjádřil i k trestní povaze daňového penále, když ve shodě s krajským soudem konstatoval, že trestní povaha penále nemá přímý vliv na postup finančního úřadu, který se řídí specifickými pravidly obsaženými v daňovém řádu. V případě úroku z neoprávněného jednání správce daně nemá pozbytí splatnosti daně vliv na její stanovení.
Ústavní soud uzavírá, že argumentace stěžovatele neobsahuje ústavněprávní argumenty, které by umožnily Ústavnímu soudu zasáhnout do činnosti správních soudů; v tomto smyslu lze plně odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se Nejvyšší správní soud vypořádal s obsahově stejnými námitkami, které stěžovatel předložil i v ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu