ECLI:CZ:US:2023:2.US.888.23.1
sp. zn. II. ÚS 888/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. J., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Kolaříkem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 13/2023-121 ze dne 18. 1. 2023 a proti usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 6 Nt 1451/2022-112 ze dne 15. 11. 2022, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně č. j. 5 T 69/2021-595 ze dne 7. 9. 2021 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 298/2021-680 ze dne 26. 10. 2021, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem dle §187 odst. 1, 2, §186 odst. 2, 3 a §185 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 roků a byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stěžovatel v průběhu výkonu trestu odnětí svobody podal návrh na povolení obnovy řízení ve smyslu §277 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") Předmětným návrhem na povolení obnovy opírajícím se o stěžovatelem tvrzené nové skutečnosti se zabýval Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud"). Tyto nové skutečnosti zejména zpochybňovaly věrohodnost jedné z poškozených. Poukazovaly na to, že tato poškozená po útoku nejevila známky jí tvrzeného útoku a svým blízkým údajně sdělila jiný průběh celého incidentu. Stěžovatel poukazoval i na další skutečnosti, které dle jeho názoru prokazovaly nesrovnalosti ve skutkovém stavu, jak byl zjištěn v rámci řízení o vině a trestu. Dle názoru okresního soudu ovšem nepřinesl stěžovatelův návrh žádné nové skutečnosti či důkazy, které by samy o sobě či ve spojení s již provedenými důkazy byly způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Proto okresní soud návrh usnesením dle §283 písm. d) trestního řádu zamítl.
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") následně zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu. Krajský soud shledal, že stížnostní námitky jsou fakticky jen opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil v řízení na povolení obnovy před okresním soudem. Okresní soud se dle názoru krajského soudu se všemi argumenty odsouzeného vypořádal zcela akceptovatelným způsobem a zároveň přiléhavě odůvodnil, proč stěžovatelem uvedená tvrzení nejsou způsobilá založit obnovu řízení.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména rozsáhle opakuje, v čem shledává důvody obnovy řízení. Tyto své argumenty ovšem opakovaně uváděl již v rámci řízení o povolení obnovy jak před okresním, tak před krajským soudem. Stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy vznikl extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a z něho vyvozených závěrů. Tím mělo dle názoru stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel je dále přesvědčen, že obecné soudy pochybily i tím, že se žádným způsobem nevypořádaly s jeho návrhem na provedení důkazu videohovorem uskutečněným v aplikaci Messenger, na který ve svém doplňujícím čestném prohlášení poukazuje svědek V. Š.
5. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud prvotně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti, jakož i obsah napadených rozhodnutí a po prostudování vyžádaného spisu dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
8. Předně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím v rozsahu skutkových zjištění, připomíná Ústavní soud následující. Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu.
10. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
11. V souvislosti s hodnocením důkazů, jež provedly obecné soudy, Ústavní soud připomíná, že čl. 36 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivé řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví však jakákoli pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Je na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy, nýbrž pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, což se v předmětném případě ovšem nestalo [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].
12. Postup obecných soudů v řízení o povolení obnovy řízení pojatém jako celek při posuzování nově navržených důkazů, jak byl shora popsán, nelze hodnotit jako postup, jenž by překročil meze ústavnosti. Obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení v posuzované věci dostatečně zabývaly. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení, na jehož závěry krajský soud plně odkázal, srozumitelně vysvětlil, proč nelze navržené důkazy a tvrzené skutečnosti považovat za nové skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, tedy skutečnosti způsobilé založit obnovu řízení.
13. Ke stěžovatelem namítanému opomenutí důkazu Ústavní soud konstatuje následující. Okresní soud vyhověl téměř všem důkazním návrhům stěžovatele, vyjma opakovaného výslechu svědka V. Š. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel navrhoval opakovaný výslech svědka V. Š. s odkazem na doplňující čestné prohlášení, ve kterém se posledně jmenovaný svědek poprvé zmiňuje o údajně proběhlém videohovoru prostřednictvím aplikace Messenger. Tento návrh na opakovaný výslech, v rámci kterého mělo být možno se svědka blíže dotázat na průběh posledně zmiňovaného videohovoru, soud odmítl jako nadbytečný. S ohledem na to nelze akceptovat stěžovatelův závěr, že obecné soudy se důkazem vůbec nezabývaly, když on sám jej vymezil jako doplňující ve vztahu k požadavku na návrh důkazu výslechem svědka V. Š.
14. Z obsahu odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu zřetelně vyplývá, že důkaz se jeví jako nadbytečný. Stěžovatelův návrh na obnovu řízení poukazuje na nevěrohodnost svědků, zejména svědkyně a zároveň poškozené N. H. Nicméně svoje závěry opírá o závěry plynoucí z jiného řízení, ve kterém byla posledně uvedená podezřelá ze spáchání trestného činu. Z obsahu vyžádaného spisu vyplývá, že nevěrohodnost svědků byla předmětem dokazování i v rámci původního řízení, avšak ani tehdy nebyla prokázána.
15. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je pak rovněž podstatné, že neprovedení dalšího dokazování obecné soudy odůvodnily, sic by bylo vhodné samotné odůvodnění lépe rozvést. Nicméně vzniklou situaci nelze označovat jako "opomenutý důkaz" ve smyslu setrvalé judikatury Ústavního soudu.
16. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu