ECLI:CZ:US:2023:2.US.899.22.1
sp. zn. II. ÚS 899/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Richarda Vítka, zastoupeného Mgr. Ivanem Fryčem, advokátem, sídlem Květinková 2579/23, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 sp. zn. 22 Cdo 20/2022-341 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. září 2021 č. j. 83 Co 45/2021-319, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Täubela, LL.M., zastoupeného Mgr. Radomilem Kožuským, advokátem, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 31. 3. 2022, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí napadených rozhodnutí
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se stal v roce 2016 vlastníkem pozemku parc. č. st. X1, zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 104 m2, na LV č. X2, v katastrálním území J., obec J. (dále jen "pozemek stěžovatele"), jehož součástí je stavba (budova) č. ev. X3, stavba pro rodinnou rekreaci. Rovněž se stal vlastníkem přilehlého pozemku parc. č. X4, který podle územního pánu tvořil nádvoří této stavby. Uvedená stavba je situována uprostřed vedlejším účastníkem vlastněného pozemku č. X5, trvalý trávnatý porost, o výměře 4 395 m2, zapsaného na LV č. X6, v katastrálním území J., obec J. (dále jen "pozemek vedlejšího účastníka"). Stěžovatel se žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhal zřízení a povolení soudem věcného práva služebnosti nezbytné cesty podle §1029 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně průchodu a průjezdu přes pozemek vedlejšího účastníka, a to ve prospěch svého pozemku.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 12. 2020 č. j. 19 C 211/2017-238 byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Dokazováním bylo zjištěno, že stěžovatel pozemek kupoval zjevně za výrazně sníženou kupní cenu za účelem spekulace, kdy spoléhal na to, že si cestu přes pozemek vedlejšího účastníka vynutí pohrůžkami, a pokud nebude jeho nátlak úspěšný, že mu nadepsaný soud povolí zřízení nezbytné cesty, čímž cena jeho pozemku stoupne. Podle okresního soudu by však bylo zneužitím práva, pokud by nabyvatel dosáhl zvýšení ceny pozemku povolením nezbytné cesty za situace, kdy pozemek koupil za sníženou cenu s vědomím, že není spojen s veřejnou sítí komunikací, a pro zajištění přístupu před koupí ničeho neučinil. K zamítnutí žaloby proto postačovalo, že byla prokázána hrubá nedbalost stěžovatele ve smyslu §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Okresní soud z výpisu z katastru nemovitostí a map tam založených, stejně jako z protokolu o ohledání věci (předmětných nemovitostí) soudem dne 30. 10. 2019 dále zjistil, že ani vyhověním žalobě by nevznikl stěžovateli přístup na veřejnou komunikaci. Nebyla dána přímá návaznost pozemku vedlejšího účastníka na tuto komunikaci a stěžovatel neprokázal, že o dalších přístupech přes jiné pozemky jedná, případně je má zajištěny.
4. Výrok rozsudku okresního soudu ve věci samé, proti němuž podal stěžovatel odvolání, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2021 č. j. 83 Co 45/2021-319. Krajský soud uvedl, že podmínkou pro zřízení nezbytné cesty je, že vlastník nemovité věci není současně vlastníkem přilehlého pozemku a přístup vlastníka k nemovité věci nelze zajistit jinak. Přilehlým pozemkem se nerozumí jen pozemek bezprostředně přilehlý k pozemku vlastníka, ale všechny pozemky, kterých je ke zřízení cesty zapotřebí, tedy i pozemky vzdálenější. Soud přitom povolí pouze jednu nezbytnou cestu, která ale může vést přes více pozemků. Z účelu nezbytné cesty vyplývá, že jejím zřízením musí být zajištěn přístup k veřejné cestě. Není-li tato podmínka splněna, nelze nezbytnou cestu povolit. Z uvedeného vyplývá, že žadatel o nezbytnou cestu musí buď požadovat její zřízení přes všechny dotčené pozemky tak, aby bylo zajištěno dostatečné spojení jeho nemovitostí s veřejnou cestou a označit jako žalované všechny jejich vlastníky, nebo musí tvrdit a prokázat, že přes další pozemky, které leží mezi jeho nemovitostí a veřejnou cestou, má k okamžiku rozhodování soudu přístup zajištěn. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že i kdyby byla nezbytná cesta přes pozemek vedlejšího účastníka povolena, stěžovateli by spojení s veřejnou cestou nezajistila. Samotný stěžovatel v řízení před okresním soudem uvedl, že přístup přes další pozemky k veřejné cestě zajištěn nemá a že by vyhověním žalobě ke spojení s veřejnou cestou nedošlo. Žalobě proto nemohlo být vyhověno. Za těchto okolností již bylo nadbytečné se zabývat tím, zda povolení nezbytné cesty nebrání některá ze skutečností uvedených v §1032 občanského zákoníku. Krajský soud závěrem uznal, že úvahy okresního soudu nebyly kompletní. Při posuzování naplněnosti předpokladů pro povolení nezbytné cesty nebylo vzato v potaz, že právo nezbytné cesty nemusí nutně zahrnovat právo jízdy vozidly, ale může, s ohledem na konkrétní okolnosti, spočívat i jen v právu stezky. Dané okolnosti posuzované věci nevylučovaly, že by žalobci právo stezky mohlo svědčit, tyto úvahy ale s ohledem na výše uvedené nemohly nic změnit na výsledku řízení.
5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022 č. j. 22 Cdo 20/2022-341 pro jeho vady. Stěžovatel uvedl dvě kritéria přípustnosti dovolání podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ačkoli z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být pro jednu (konkrétní) právní otázku splněno vždy pouze jedno z nich (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Nadto stěžovatel neuplatnil v dovolání ani způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Vytkl-li krajskému soudu vady řízení, nevymezil k nim právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání. Dovolacím důvodem není nesprávné právní posouzení otázky spojení pozemku stěžovatele s veřejnou cestou, která má být účelovou komunikací vedoucí k pozemku vedlejšího účastníka. Krajský soud totiž své rozhodnutí na řešení dovolatelem položené otázky nezaložil, nýbrž učinil závěr, že i kdyby nezbytná cesta přes pozemek vedlejšího účastníka byla povolena, stěžovateli by spojení s veřejnou cestou nezajistila. Protože stěžovatel v řízení před krajským soudem námitku o napojení pozemku vedlejšího účastníka na účelovou komunikaci neuplatnil a krajský soud se touto otázkou nezabýval, napadený rozsudek nemůže spočívat na nesprávném právním posouzení věci. S tvrzením, že se účelová komunikace vedoucí k pozemku vedlejšího účastníka nachází na pozemcích označených v dovolání, přichází stěžovatel poprvé až v dovolání, v němž však nové skutečnosti uplatnit nelze. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné z důvodu svého uvážení, a tudíž rozhodnutím o posledním zákonném procesním prostředku k ochraně jeho práva ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je právě napadený rozsudek krajského soudu. Přesto napadá také usnesení Nejvyššího soudu. Formalistickým odmítnutím jeho dovolání měla být rovněž porušena jeho ústavně zaručená základní práva. Podle stěžovatele dovolání naplnilo předpoklady přípustnosti a Nejvyšší soud měl rozpoznat závažné vady předcházejícího řízení, a již z tohoto důvodu dovolání projednat [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59)]. Uvádí-li Nejvyšší soud, že stěžovatel v řízení neuplatnil námitku o napojení pozemku vedlejšího účastníka na veřejnou cestu, jde o mylný názor. Lze poukázat na doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2020, v němž je navrženo provedení řady důkazů, z nichž je patrna vyšlapaná cesta. Stěžovatelem byly doloženy písemné důkazy, že pozemek vedlejšího účastníka i pozemek stěžovatele mají po desítky let spojení s veřejnou cestou formou účelové komunikace na pozemcích.
7. Napříč ústavní stížností stěžovatel upozorňuje na "přelomový" nález ze dne 12. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 1587/20, podle něhož je povinností veřejné moci, tedy i soudů v občanskoprávních věcech, pečlivě vážit ústavní právní rozměr každé věci a hledat spravedlivou rovnováhu mezi právy stojícími v kolizi. Při použití §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku to znamená povinnost rozlišovat mezi dvěma skupinami případů. Použití tohoto ustanovení je zásadně na místě u první z těchto skupin, kdy vlastník nemovitosti úmyslně či hrubě nedbale zapříčiní situaci, v níž nebude mít ke své nemovitosti přístup. Ve druhé skupině jsou zase případy, v nichž je absence přístupu objektivní skutečností a nabyvatel do ní toliko vstoupí. Použití uvedeného ustanovení tak zásadně nebude souladné s ústavními zárukami práva vlastnit majetek. Podle stěžovatele se i v jeho věci uplatní závěr, že nabytí nemovité věci bez spojení s veřejnou cestou nelze považovat za projev hrubé nedbalosti. Tento nález byl sice vyhlášen 25. 1. 2022, tedy v den napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel se však domnívá, že Nejvyšší soud o něm musel mít povědomí a měl k němu přihlédnout.
8. Podle stěžovatele obecné soudy opominuly uvedený ústavněprávní rozměr věci. Nejenže nehledaly rovnováhu mezi vlastnickým právem stěžovatele a vlastnickým právem vedlejšího účastníka, ale nebyly provedeny ani stěžovatelem navržené důkazy. Již v odvolání přitom namítal, že se krajský soud nevypořádal s velkým množstvím listinných důkazů (např. okresním soudem neprovedenými důkazy ortofotomapami vyšlapané cesty na podkladu katastrální mapy s patrností cesty - účelové komunikace k dané nemovitosti). Byly-li by tyto důkazy provedeny, musely by obecné soudy učinit závěr, že na těchto pozemcích existuje účelová komunikace a k budově existuje spojení s veřejnou cestou. Ostatní vlastníci nemovitostí tuto účelovou komunikaci čile využívají. Závěr, že pozemek vedlejšího účastníka není spojen s veřejnou cestou, považuje stěžovatel za překvapivý. Krajský soud neprováděl žádné dokazování, ačkoli sám shledal neúplnost dokazování okresního soudu, neboť okresní soud nevzal v úvahu, že právo nezbytné cesty nemusí nutně spočívat v právu jízdy vozidly, ale může s ohledem na konkrétní okolnosti spočívat i jen v právu stezky. V napadeném rozsudku není ani žádná zmínka o hrubé nedbalosti. Protože krajský soud nedoplnil předchozí nedostatečné dokazování, jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Nijak se nezabýval argumentací, že v právním státě není možné nechávat nemovité věci bez přístupu. Okresní soud sice prováděl na místě místní šetření a místní podmínky mu musely být známé, k závěrům místního šetření ale nebylo přihlédnuto.
IV.
Shrnutí řízení před Ústavním soudem
9. Soudce zpravodaj si podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal spis vedený u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 211/2017 a vyzval účastníky a vedlejšího účastníka k vyjádření se k ústavní stížnosti.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 14. 11. 2022 uvedl, že stěžovatel v souvislosti s námitkou neprovedení důkazů krajským soudem nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani dovolací důvod, a tato námitka zůstala v rovině tvrzení vady řízení, k níž by bylo možné přihlédnout jen u přípustného dovolání. Tvrzení, že se účelová komunikace vedoucí k pozemku vedlejšího účastníka nachází na konkrétních pozemcích, uplatnil stěžovatel poprvé až v dovolání. Samotné zpochybnění krajským soudem zjištěného skutkového stavu ohledně přístupu k veřejné cestě není zpochybněním právního posouzení věci. Nejvyšší soud nesouhlasí s námitkou, že nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu uvedený v nálezu sp. zn. II. ÚS 1587/20. Věcnou stránkou souzené věci se pro neprojednatelnost dovolání vůbec nezabýval. Rozsudek krajského soudu navíc není založen na závěru, že nezbytnou cestu nelze povolit pro způsobení si nedostatku přístupu k hrubé nedbalosti.
11. Krajský soud ve svém vyjádření ze dne 8. 11. 2022 odkázal na obsah spisu a písemné odůvodnění napadeného rozsudku. Tento rozsudek není postaven na závěru, že si stěžovatel nedostatek přístupu způsobil sám hrubou nedbalostí. Důvodem zamítnutí bylo, že v dané věci nebyl naplněn zákonem předpokládaný účel žaloby podle §1029 odst. 1 občanského zákoníku. I kdyby totiž byla nezbytná cesta přes pozemek vedlejšího účastníka povolena, stěžovateli by spojení s veřejnou cestou nezajistila.
12. Vedlejší účastník ve svém vyjádření ze dne 13. 11. 2022 vyjádřil pochybnosti o přípustnosti ústavní stížnosti, nebylo-li podané dovolání projednatelné. Pro případ odlišného posouzení navrhl ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, případně zamítnout. K poukazu na nález sp. zn. II. ÚS 1587/20 uvedl, že tento není pro posouzení věci rozhodný s ohledem na skutkové odlišnosti. Jako dlouholetý pracovník renomované realitní kanceláře si stěžovatel musel být vědom toho, že k jeho pozemku nevede žádná cesta ani pěšina. Žádná dohoda o zřízení práva cesty neexistovala ani mezi vedlejším účastníkem a právní předchůdkyní stěžovatele. Pozemek vedlejšího účastníka na veřejnou cestu nenavazuje a stěžovatel se o spojení s veřejnou cestou přes další sousední pozemek nepokoušel ani nepokouší. Ostatně sám stěžovatel v průběhu řízení potvrdil, že přístup přes ostatní sousední pozemky nemá. Existenci domnělé veřejné cesty - účelové komunikace na pozemcích - začal tvrdit až v dovolání, v němž však nelze tvrdit nové skutečnosti. Stěžovatelem tvrzená domnělá cesta navíc není veřejnou cestou, ani účelovou komunikací, a je nepropustná kvůli vegetaci a chovu zvířat, zcela nesjízdná pro motorová vozidla a jen obtížně zdolatelná pěšky kvůli podmáčení. Stěžovatel tak nesplnil základní podmínku pro povolení nezbytné cesty, kterou je spojení s veřejnou cestou podle §1029 odst. 1 občanského zákoníku. Vedlejší účastník zároveň dodává, že žalobě by nemohlo být vyhověno ani při splnění uvedené podmínky, neboť v jeho věci jde o "učebnicový příklad" naplňující parametry §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku. Stěžovatel je spekulant s pozemky, jedná lstivě, vyvíjí psychologický nátlak na vlastníky okolních pozemků včetně vedlejšího účastníka, a pozemek ani budovu nemá v úmyslu užívat. Povolením nezbytné cesty ve prospěch pozemku chce pouze dosáhnout zvýšení ceny pozemku. Podle vedlejšího účastníka se již okresní soud adekvátně vypořádal se všemi návrhy a argumenty uplatněnými účastníky řízení, které jsou v dané věci rozhodné. Zohledněny byly také výsledky místního šetření. Také z důkazů předložených stěžovatelem jednoznačně vyplývalo, že nezbytná cesta nemá být v daném případě povolena.
13. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovateli, který podáním ze dne 2. 12. 2022 využil možnosti na ně reagovat. Stěžovatel zopakoval některé části své argumentace a Nejvyššímu soudu i krajskému soudu znovu vytkl opomenutí ústavněprávního rozměru věci a nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, který by při provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů musel učinit závěr o existenci spojení s veřejnou cestou. Nesouhlasí s dehonestací své osoby vedlejším účastníkem a poukazuje na jeho šikanózní jednání (např. obehnání budovy stěžovatele smrky), kterým je závažným způsobem a dlouhodobě porušováno vlastnické právo stěžovatele. Jediný, kdo činí nátlak na cenu, je vedlejší účastník, který má zájem o koupi pozemku stěžovatele. Skutečnost, že pozemek vedlejšího účastníka je spojen s veřejnou cestou nacházející se na několika pozemcích, považuje stěžovatel za notorietu. Spojení s veřejnou cestou zajištěno měl, tato cesta je veřejně přístupná a desítky let používána vlastníky pozemků a okolních chalup. Souhlas s užíváním cesty je dán konkludentně jejich vlastníky, resp. předchozími vlastníky, tím, že nechali předmětnou veřejnou cestu přístupnou a nijak nebránili jejímu dlouhodobému užívání. Dlouhodobé užívání vedlo rovněž k jejímu zakreslení do katastrální mapy pozemků.
V.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
15. Nepřípustnou je ústavní stížnost v části, kterou se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. Je tomu tak z toho důvodu, že k odmítnutí dovolání došlo pro jeho vady spočívající v tom, že v něm nebyl řádně uplatněn dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, ani v něm nebylo řádně vymezeno, v čem stěžovatel spatřuje u každé jednotlivé otázky hmotného nebo procesního práva splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu [v podrobnostech viz stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Ústavní soud při posouzení procesních předpokladů řízení před Ústavním soudem vyšel z důvodu, pro který bylo dovolání odmítnuto. Nebylo-li dovolání uplatněno způsobem, který by umožňoval alespoň posouzení přípustnosti dovolání z hlediska předpokladů uvedených v §237 občanského soudního řádu, pak nedošlo k řádnému vyčerpání tohoto zákonného procesního prostředku ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K věcnému přezkumu těchto rozsudků by mohl Ústavní soud přistoupit teprve tehdy, pokud by v řízení o ústavní stížnosti zjistil, že náležitosti dovolání nebyly dovolacím soudem posouzeny správně, což bude předmětem dále uvedeného posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Teprve zrušením napadeného usnesení dovolacího soudu by se otevřel prostor pro přezkum rozsudku krajského soudu jednak v dovolacím řízení, jednak v případném následném řízení o ústavní stížnosti.
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. V řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
17. Jak již bylo uvedeno, ústavní stížnost je přípustná jen vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání stěžovatele z důvodu nedostatku některých náležitostí dovolání. Stěžovatel s tímto posouzením nesouhlasí. Ústavní soud se proto musel zabývat otázkou, zda napadeným usnesením nedošlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny následkem nesprávného posouzení obsahu dovolání.
18. Podle §237 občanského soudního řádu, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Jednou z povinných náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu je vymezení důvodu dovolání, od nějž se odvíjí rozsah přezkumu dovolacího soudu. Ustanovení §241a odst. 1 první věty občanského soudního řádu stanoví, že dovolání je možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu se dovolací důvod vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá jeho nesprávnost.
20. Dále §241a odst. 2 občanského soudního řádu vyžaduje, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (podrobně k této náležitosti viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Má-li se přípustnost dovolání odvíjet od §237 občanského soudního řádu, nestačí jen odkázat na toto ustanovení. Z dovolání musí vyplývat, jaký je podle názoru dovolatele vztah judikatury Nejvyššího soudu k napadenému rozhodnutí. Účel tohoto požadavku spočívá v působení na dovolatele, resp. jeho advokáta, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a následně zvážil, zda takovéto dovolání má šanci na úspěch. Zákonodárce tím reagoval na vysoký počet problematicky formulovaných dovolání. K jeho snížení mělo přispět, že se advokáti při zpracování dovolání budou muset odpovídajícím způsobem zabývat otázkou jeho přípustnosti [např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, bod 8, nebo nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 19]. Současně ale platí, že §241a odst. 2 občanského soudního řádu nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání předmětná náležitost vymezena. Toto vymezení z něj musí být seznatelné, může však být vyjádřeno v kterékoli jeho části, a to případně i na více místech [např. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251), body 18 a 19, nebo nález sp. zn. II. ÚS 1966/16, bod 22].
21. Ústavní soud se seznámil s obsahem dovolání stěžovatele, přičemž v závěrech Nejvyššího soudu, že nesplňovalo výše uvedené náležitosti, neshledal žádné pochybení. Stěžovatel v dovolání pouze obecně konstatuje, že napadený rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Tyto otázky blíže, natožpak jednoznačně, nespecifikuje. Za důvodnou nelze považovat námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Z tohoto rozsudku jsou seznatelné důvody, které vedly krajský soud k zamítnutí žaloby. Neprovedl-li krajský soud navrhované důkazy za účelem posouzení, bylo tomu tak zjevně pro jejich nadbytečnost. Důvod zamítnutí žaloby totiž spočíval v původně ze strany stěžovatele nerozporovaném závěru, že nemá zajištěn přístup k veřejné cestě přes další pozemky. Teprve v dovolacím řízení začal stěžovatel tvrdit, že se účelová komunikace nachází přímo na pozemku vedlejšího účastníka, což je ovšem argumentace, k níž Nejvyšší soud nemohl přihlédnout. Tato skutečnost nebyla v předchozím řízení tvrzena ani dokazována. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu spočívající v nesprávném právním posouzení věci nelze založit na odlišných skutkových závěrech. Nejvyšší soud nepochybil ani tím, že u tvrzených vad řízení - v souladu s §241a odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 - trval na vymezení, v čem stěžovatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání (poukaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 neobstojí, neboť v něm byly náležitosti dovolání posuzovány podle zákonné úpravy účinné před novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., jež nabyla účinností dne 1. 1. 2013). Odmítnutím dovolání proto nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiné jeho ústavně zaručené základní právo, jehož porušení tvrdí stěžovatel (viz bod 1 tohoto usnesení).
22. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že pro posuzovanou věc nebyl rozhodný právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 1587/20. Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by provedl věcné posouzení. Krajský soud zase založil své právní posouzení na nesplnění předpokladu povolení nezbytné cesty podle §1029 odst. 1 občanského zákoníku, kterým je stručně řečeno zajištění spojení s veřejnou cestou, a nikoli na důvodu nepovolení nezbytné cesty podle §1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku, jenž spočívá v tom, že ten, kdo nezbytnou cestu žádá, si způsobil nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně. Ústavní soud se v tomto usnesení ke splnění podmínek podle posledně uvedeného ustanovení nijak nevyjadřuje.
23. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu