ECLI:CZ:US:2023:2.US.904.22.1
sp. zn. II. ÚS 904/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Fryče, zastoupeného Mgr. Šárkou Oharkovou, advokátkou, se sídlem se sídlem Slezská 949/32, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. ledna 2022, č. j. 30 Cdo 604/2021-181, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2020, č. j. 14 Co 406/2019-116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. října 2018, č. j. 31 C 117/2017-47, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces a přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení svobody podnikat a vlastnit majetek zaručených čl. 26 a čl. 11 Listiny, jakož i práva vylučujícího libovůli při rozhodování soudů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Stěžovatel se po Ministerstvu průmyslu a obchodu domáhal náhrady škody 120 000 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout následkem narušení spravedlivé konkurence na polygrafickém trhu. V letech 2007 až 2014 totiž Česká republika zahájila programy dotační podpory podnikání (Operační program podnikání a inovace, dále jen "OPPI"). V rámci tohoto programu přidělila dotace tržním konkurentům stěžovatele. Tím došlo dle stěžovatele k značnému narušení spravedlivé soutěže na polygrafickém trhu. Před rokem 2007 vykazovala obchodní korporace zisk ročně zhruba 10 000 000 Kč při obratu 180 000 000 Kč ročně. V důsledku protiprávně narušené hospodářské soutěže ztratila společnost stěžovatele konkurenceschopnost. Byl na ni dne 28. 1. 2014 podán návrh na insolvenci a dne 14. 2. 2014 byl vyhlášen konkurs. Tímto byla zmařena celoživotní investice stěžovatele do společnosti a znehodnocen jeho majetek spočívající v podílu ve společnosti. Výše škody byla rozdílem hodnoty společnosti před zásahem narušujícím hospodářskou soutěž a po něm. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 zamítl soud žalobu na zaplacení 120 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 1. 2017 do zaplacení (výrok I.) a uložil stěžovateli (žalobci) zaplatit žalovanému Ministerstvu průmyslu a obchodu náklady řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Podle obvodního soudu nebyl stěžovatel aktivně věcně legitimován, nadto o dotace ani nežádal a v obecné rovině na ně není právní nárok.
3. Stěžovatel brojil proti rozsudku obvodního soudu odvoláním. Městský soud v Praze napadené rozhodnutí potvrdil, avšak lehce korigoval závěry prvostupňového soudu. Nedostatek věcné legitimace sice shledal, avšak nikoliv jako obvodní soud proto, že se stěžovatel nedomáhá náhrady škody proti státu jako účastník konkrétního dotačního řízení dle §12 a násl. zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Městský soud dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace zjednodušeně řečeno z důvodu, že společníci jednotlivých obchodních společností nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Městský soud v tomto smyslu seznámil účastníky s odlišným právním náhledem a dospěl k závěru, že stěžovatel není legitimován. Ačkoliv již závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace by postačoval k zamítnutí žaloby, vyjádřil se městský soud i k otázce nesprávného úředního postupu z hlediska porušení českého a komunitárního práva, a ani zde stěžovateli nepřisvědčil. Usnesení vlády, kterým byl schválen program podpory OPPI, i následné výzvy k předkládání projektů v rámci OPPI vyhlašované Ministerstvem průmyslu a obchodu jsou obsahově normativními právními akty, jejichž vydávání nemůže být nesprávným úředním postupem dle §13 odst. 1 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Pro nesplnění již těchto předpokladů odpovědnosti žalovaného se městský soud pro nadbytečnost nezabýval předpokladem existence škody a příčinné souvislosti.
4. Nejvyšší soud posléze usnesením odmítl dovolání stěžovatele s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a Nejvyšší soud ani neshledal důvod se od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. K aktivní věcné legitimaci zdůraznil, že v obecné rovině žalobce nemůže požadovat náhradu škody vzniklé jinému subjektu, a to ani tehdy, je-li tímto subjektem obchodní společnost, jejímž je žalobce společníkem. Skutečná škoda způsobená společnosti se projeví i snížením hodnoty podílů ve společnosti - společníci v jejím důsledku utrpí škodu. Tato tzv. reflexní škoda je však svou povahou odvozená od škody vzniklé na majetku společnosti a její existence je závislá na existenci škody na majetku společnosti. Jinými slovy platí, že je-li škoda vzniklá na majetku společnosti nahrazena, je odstraněna i škoda, způsobená jejím společníkům v důsledku snížení hodnoty jejich podílů. Ani podle Nejvyššího soudu nebyl stěžovatel aktivně legitimován, což odpovídá ustálené judikatuře.
II. Argumentace v ústavní stížnosti
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vylíčil, že je jednatelem a společníkem společnosti Východočeská tiskárna, spol. s r.o., v konkurzu. V letech 1994 až 2014 podnikal v polygrafickém průmyslu a rozsáhle investoval z vlastních zdrojů, s pomocí bankovních úvěrů a leasingů. Tato investice však vešla vniveč v souvislosti se zásahem státu na trhu polygrafického průmyslu. Soudy se nevypořádaly se stěžovatelem navrhovanými důkazy a tvrzeními a bez řádného odůvodnění je odmítly provést. Stěžovatel poukazoval na jím předložený znalecký posudek z oboru ekonomie znalce Ing. Dvořáčka, který stěžovatel obvodnímu soudu předložil, nicméně během jednání se soud tímto posudkem vůbec nezabýval, a důkaz tak vůbec nebyl proveden. Stěžovatel dále navrhoval, aby byl proveden jeho účastnický výslech, k osvětlení, jak dospěl k částce 120 000 000 Kč, která představuje škodu vzniklou stěžovateli v důsledku nesprávného úředního postupu, stejně tak stěžovatel navrhoval výslech svědků. Soudy přitom měly dle ustálené judikatury povinnost o důkazech rozhodnout. Stěžovatel je také přesvědčen, že Nejvyšší soud měl dovolání připustit k meritornímu přezkumu, nikoliv je (kvazimeritorně) odmítnout.
6. Bližší argumentaci stěžovatele (zejména k otázce aktivní věcné legitimace) lze stručně shrnout tak, že se ve sporu domáhá pouze náhrady škody, která vznikla jemu, jakožto fyzické osobě. Od samého počátku soudy všech instancí nesprávně posuzovaly aktivní legitimaci stěžovatele ve sporu. Vycházely vždy ze zjednodušeného předpokladu, že se stěžovatel, jako společník (a jednatel) poškozené obchodní společnosti, domáhá náhrady škody, která vznikla společnosti. Již od samého začátku ale stěžovatel uváděl, že mu nevznikla škoda, coby poškozenému soutěžiteli (tím byla samozřejmě obchodní společnost), ale jako společníkovi poškozeného soutěžitele. Soudy odkazovaná judikatura není na věc stěžovatele přiléhavá. Dle §2 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), jsou za soutěžitele považovány i fyzické osoby, které se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat. Za takovouto osobu lze jistě bezesporu považovat i společníka obchodní společnosti. Soudy odkazovaná judikatura specifické postavení společníka nezohledňuje. Postup obecných soudů považuje stěžovatel za přepjatě formalistický.
III. Posouzení Ústavním soudem
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
10. Klíčovou otázkou nyní projednávaného případu je naplnění podmínky aktivní (věcné) legitimace stěžovatelem. Veškeré ostatní stěžovatelem nadnesené otázky navazují na tento esenciální předpoklad úspěšnosti žaloby. Již na tomto místě lze vypořádat námitku neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů. K otázce zjišťování skutečné výše škody nemusel soud přistoupit za situace, kdy dospěl (na podkladě dostatečných podkladů) k závěru, že stěžovatel aktivně věcně legitimován není. Ústavní soud k tomu připomíná, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů v předchozím řízení došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů obecný soud učinil, případně pokud postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1604/13). V samotném neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu pro nadbytečnost, pakliže byla skutečnost zjištěna jinak (příp. ji soud ani zjišťovat nemusel a to vše vtělil do svého rozhodnutí), však protiústavnost nespočívá.
11. Rozhodnutí obecných soudů stojí na základním předpokladu, že se stěžovatel nedomáhá náhrady škody proti státu jako účastník konkrétního dotačního řízení dle §12 a násl. zákona o rozpočtových pravidlech, ale obecně tvrdí, že jako jeden ze společníků a jednatel společnosti s ručeným omezením byl poškozen nesprávným úředním postupem státu - samotným vyhlášením dotačního programu OPPI v rozporu s právem. Věc byla posouzena dle zákona č. 513/1993 Sb., obchodního zákoníku, neb stěžovatelem nárokovaná škoda je rozdílem hodnoty společnosti před zásahem narušujícím hospodářskou soutěž a po něm. Dotační program OPPI byl vyhlášen 17. 1. 2007, konkurz na společnost žalobce byl vyhlášen 14. 2. 2014.
12. Obecné soudy vycházely s odkazem na ustálenou judikaturu z toho, že definičním znakem právnických osob je mimo jiné jejich majetková samostatnost, jejímž výrazem je jednak to, že mají vlastní majetek, a jednak to, že jen ve vztahu k tomuto majetku nesou samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupují. Společníci jednotlivých obchodních společností tedy nejsou podílovými spoluvlastníky (spolumajiteli) majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a k jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Majetková práva společníků spočívají zpravidla v podílu na přímém zisku obchodní společnosti a v možnosti převodu obchodního podílu (akcií); za závazky kapitálových obchodních společností (akciová společnost a společnost s ručením omezeným) společníci neručí anebo ručí jen omezeně. Vzhledem k tomu společníci nemohou být například přímo poškozenými osobami v případech, kdy je spáchána trestná činnost na úkor majetku obchodní společnosti. Stejně tak se kupříkladu sami mohou dopustit trestné činnosti ve vztahu k majetku obchodní společnosti, jejímiž jsou společníky, protože ten je pro ně majetkem cizím. Jak stěžovateli osvětlily zejména nižší soudy, výše uvedené platí i přes skutečnost, že se jinak na veřejnosti běžně mluví (zejména jde-li o majoritní společníky obchodních společností) o tzv. vlastnících těchto společností. Ani ti totiž nejsou vlastníky majetku obchodní společnosti v právním smyslu (viz Šámal, P., Púry, F., Sotolář, A., Štenglová, I. Podnikání a ekonomická kriminalita v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 266).
13. Základním majetkovým právem společníka podle §123 obchodního zákoníku je přitom právo na podíl na zisku, jakožto základní oprávnění společníků společnosti s ručením omezeným. Právě pomocí tohoto oprávnění je plněna jedna ze základních funkcí kapitálové obchodní společnosti - zhodnocení kapitálových investic společníků, ke kterému dle tvrzení stěžovatele nedošlo a došlo naopak ke znehodnocení. (Obdobně lze jako příklad uvést i podíl na likvidačním zůstatku dle §150 obchodního zákoníku). Společníci nejsou přímo poškozenými osobami ze ztráty na majetku společnosti. Toto žalobní tvrzení svědčí právě společnosti (k protiprávnímu jednání na úkor společnosti srov. přiměřeně odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 124/2005, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 18/2006; k aktivní legitimaci žalobce k náhradě škody způsobené společnosti s ručením omezeným, ve které byl žalobce dokonce jediným společníkem pak srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 489/2013).
14. V minulosti se obecné soudy zabývaly tzv. derivativními žalobami a případným právem na náhradu reflexní škody na podílu společníka. Soudy dospěly k závěru, že společníku např. nesvědčí právo domáhat se vůči jednatelům náhrady (odvozené) škody na jeho podílu, může-li se odstranění této újmy domoci tím, že jménem společnosti uplatní (její) nárok na náhradu škody, respektuje jak právo dotčeného společníka na náhradu jemu vzniklé újmy, tak i práva a oprávněné zájmy samotné společnosti, jakož i zbývajících společníků a věřitelů společnosti (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1335/17 ze dne 12. 9. 2017). Ústavní soud se pak shoduje s Nejvyšším soudem, že závěr o závislosti tzv. reflexní škody společníků na škodě způsobené společnosti, která ji tak jako poškozený musí u škůdce uplatnit, je obecně platný.
15. Vzhledem k závěru o nedostatku aktivní legitimace bylo nadbytečné vypořádat se s ostatními argumenty stěžovatele - nutno podotknout, že obecné soudy tak přesto učinily, a zejména městský soud se s argumentací porušení národního a unijního práva přehledně a korektně vypořádal. Ústavní soud považuje odůvodnění obecných soudů za dostačující a jejich přístup nehodnotí jako formalistický. Stěžovateli musí být zřejmé, z jakých právních důvodů před soudy neuspěl. S ohledem na to představuje ústavní stížnosti toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů.
16. Jelikož Ústavní soud neshledal důvodné ani ostatní námitky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu