ECLI:CZ:US:2023:2.US.925.23.1
sp. zn. II. ÚS 925/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti KOMPO Zlín s. r. o., sídlem Hlavničkovo nábřeží 5655, Zlín, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti výroku I. a II. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 23. ledna 2023 č. j. 59 Co 2/2023-343 a výroku II. a III usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 7. prosince 2022 č. j. 38 C 182/2022-322, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, Mgr. Miroslava Sládka, sídlem Heršpická 800/6, Brno, správce konkursní podstaty úpadkyně obchodní korporace Svit a. s. Zlín, sídlem Šedesátá č. ev. 64/2, Zlín a obchodní korporace Dražební společnost MORAVA s. r. o., sídlem Dlouhá 4433, Zlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž namítá, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") shora označeným usnesením podle §96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") zastavil řízení o určení nepřípustnosti prodeje nemovitosti ve veřejné dobrovolné dražbě (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka (jako žalobkyně) je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému) náklady řízení ve výši 6 534 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici (jako žalované) ve výši 300 Kč (výrok III.) a že Česká republika - okresní soud stěžovatelce vrátí část zaplaceného soudního poplatku (výrok IV.). Důvodem zastavení řízení bylo zpětvzetí žaloby stěžovatelkou, která tak učinila údajně proto, že vedlejší účastníci od dražby upustili. Uvedený soud vyšel z toho, že vedlejší účastníci neupustili od provádění dražby nemovitých věcí v souvislosti se stěžovatelčinou žalobou, ale v souvislosti s jiným řízením, a to řízením o ústavní stížnosti, v němž byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. II. ÚS 2323/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) odložena vykonatelnost rozhodnutí, kterými byl zamítnut požadavek stěžovatelky na vyloučení těchto věcí z konkursní podstaty úpadkyně. Nelze proto podle okresního soudu dospět k závěru, že by žaloba byla podána důvodně ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř., naopak to byla stěžovatelka, kdo z procesního hlediska zpětvzetím žaloby zastavení řízení zavinil.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením usnesení okresního soudu ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 270,50 Kč (výrok II.) a že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Uvedený soud se neztotožnil s tvrzením stěžovatelky o tom, že svou žalobu podala důvodně, přičemž poukázal na to, že žalobní petit formulovala v rozporu s tím, čeho chtěla žalobou dosáhnout.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma tzv. bagatelnosti částky náhrady nákladů řízení, kterou má zaplatit vedlejším účastníkům, má však za to, že napadená rozhodnutí je třeba podrobit ústavněprávnímu přezkumu. Důvodem má být, že věc nelze předložit k posouzení Nejvyššímu soudu, a tudíž jeho úlohu spočívající ve sjednocování judikatury by měl sehrát Ústavní soud, neboť ve stejné pozici se bude nacházet desítky i stovky dalších účastníků, přičemž potřeba zachování ústavnosti přesahuje danou kauzu. Podle stěžovatelky panuje mezi právními závěry a skutkovými zjištěními ohledně důvodů, které ji vedly k podání žaloby, jakož i k jejímu zpětvzetí, extrémní rozpor, který měl vzniknout v důsledku toho, že obecné soudy zjištěné skutečnosti pečlivě nezhodnotily. Otázka procesního zavinění na zastavení řízení, resp. intepretace §146 odst. 2 o. s. ř. má přitom mít, a to ve spojení s ústavními hodnotami v podobě práva na soudní ochranu a na ochranu majetku, kvalitativní význam, jež přesahuje případnou bagatelnost věci. Nadto podáním ze dne 14. 11. 2022 alternativně vyčíslila náklady řízení na částku 466 828,50 Kč, přičemž legitimně očekávala, že její majetková sféra bude o tuto sumu rozmnožena. V této souvislosti vytýká obecným soudům, že její argumentaci nevypořádaly. Současně poukazuje na konkrétní případy, kde Ústavní soud podrobil meritornímu přezkumu soudní rozhodnutí vydaná v bagatelních věcech.
5. V souvislosti s tvrzeným porušením práva na zákonného soudce stěžovatelka uvádí, že podle rozvrhu práce okresního soudu šlo o obchodní věc, a tudíž neměla být přidělena oddělení 38 C, které tuto specializaci nemá. Z tohoto důvodu nerozhodl o nákladech řízení zákonný soudce. Dále stěžovatelka uvádí, že na tuto skutečnost v řízení poukázala (v doplnění odvolání proti usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření), okresní soud se však danou námitkou nezabýval. Krajský soud se s touto námitkou, kterou uplatnila v odvolání, vypořádal lakonicky, když poukázal na to, že soudce Mgr. Jiří Němec, do jehož soudního oddělení byla věc přidělena, ji ve stanovené lhůtě nepředložil předsedovi soudu k posouzení s tím, že by mu byla přidělena v rozporu s rozvrhem práce. Tuto argumentaci nepovažuje stěžovatelka z hlediska ústavnosti za udržitelnou, neboť podle ní tímto postupem nelze z "nezákonného soudce učinit zákonného".
6. Podle stěžovatelky je stejnou vadou stiženo i usnesení krajského soudu, neboť jako obchodní věc měla být přidělena nikoliv senátu 59 Co, nýbrž některému ze senátů se specializací ve věcech obchodních (27 Co, 28 Co a 74 Co). Argumentace krajského soudu, podle které rozhodoval-li tento senát již jednou o odvolání, je příslušný rozhodovat i o všech dalších rozhodnutích vydaných v téže věci, nemůže z ústavněprávního hlediska obstát, neboť předchozí rozhodnutí vydané "nezákonným odvolacím soudcem" nemůže u dalšího rozhodnutí v téže věci z takového soudce učinit "zákonného", resp. danou vadu zhojit a založit "zákonnost takového senátu".
7. Stěžovatelka má současně za to, že měl být aplikován §146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., neboť téhož dne, kdy podala žalobu (17. 10. 2022), vedlejší účastník požádal vedlejší účastnici o opuštění od dražby, což nevěděla. Vedlejší účastnice na to přistoupila dne 25. 10. 2022 a ke zveřejnění této skutečnosti došlo na tzv. centrální adrese na internetu dne 31. 10. 2022. Jedinou možnou reakcí pak bylo zpětvzetí žaloby, což se stalo pro chování vedlejších účastníků, takže to nebyla ona, kdo zastavení řízení "procesně zavinil". To, čeho chtěla žalobou dosáhnout, totiž bylo dosaženo chováním vedlejších účastníků po podání žaloby. Mohla tak legitimně očekávat, že jí bude vůči oběma účastníkům řízení přiznána náhrada nákladů, toto očekávání však soudy nenaplnily a jejich rozhodnutí je zjevně nespravedlivé. Kromě toho byl předmět sporu penězi ocenitelný.
8. Stěžovatelka také namítá, že problematikou účelnosti nákladů řízení vedlejšího účastníka se zabýval až krajský soud, a že vedlejší účastník je osobu práva znalou, navíc je sám advokátem, který by si měl s žalobou poradit sám. Navíc soudům nic nebránilo aplikovat §150 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Stěžovatelka si je vědoma, že ústavní stížnost podává ve zjevně bagatelní věci. Je jí také známa ustálená judikatura Ústavního soudu, podle které spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
12. Ústavní rozměr věci stěžovatelka vyvozuje z určitého ústavněprávního "přesahu" své kauzy a nutnosti sjednocování judikatury soudů nižších stupňů Ústavním soudem, když tuto úlohu nemůže plnit Nejvyšší soud z důvodu, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není dovolání přípustné (tzv. kvalitativní hledisko). Dále pak argumentuje tím, že náklady řízení "alternativně" vyčíslila částkou 466 828,50 Kč (tzv. kvantitativní hledisko).
13. Ústavní soud však již v minulosti upozornil, že mu nepřísluší role "náhradní instance" v systému obecné justice, povolané ke sjednocování judikatury obecných soudů tam, kde soudy vyšších stupňů s ohledem na nepřípustnost toho kterého opravného prostředku nemohou danou roli prostřednictvím své rozhodovací činnosti plnit (viz sub 36 a násl. nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13). Podstatou ústavní stížnosti pak je vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly §146 odst. 2 o. s. ř., tedy podústavní právo, kdy stěžovatelka tvrdí, že to nebyla ona, ale vedlejší účastníci, kdo v tomto konkrétním případě "procesně zavinil" zastavení řízení. Krajský soud se však otázkou "procesního zavinění" zabýval a v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč se s názorem stěžovatelky, že svou žalobu podala důvodně, neztotožnil. Za tohoto stavu by ústavní stížnost postrádala jakýkoliv ústavněprávní rozměr, i kdyby o bagatelní věc vůbec nešlo (nehledě na absenci zmíněného "přesahu" i v rovině podústavního práva, kdy otázka tzv. procesního zavinění se posuzuje vždy s ohledem na konkrétní specifické okolnosti případu, jako tomu bylo i nyní).
14. Argumentuje-li stěžovatelka "alternativním" vyčíslením nákladů řízení s tím, že byla (eventuálně) zkrácena o částku 466 828,50 Kč, tato skutečnost věc do ústavněprávní roviny neposouvá. V prvé řadě jde spekulaci, která nemá oporu v napadených soudních rozhodnutích, přičemž ani Ústavní soud s ohledem na předmět daného řízení nesdílí stěžovatelčin názor, že by bylo možné postupovat podle §8 odst. 1 věty první vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, přičemž stěžovatelčin odkaz na nález Ústavního soudu nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (N 230/87 SbNU 763) není případný. Navíc se takové tvrzení jeví jako účelové, protože stěžovatelka se postupu podle tohoto ustanovení zjevně domáhá jen pro případ, že by "procesní zavinění" spočívalo na vedlejších účastnících. A namítá-li, že se obecné soudy touto otázkou nezabývaly, pak tím nemohla být s ohledem na jejich závěr o "procesním zavinění" na svých právech nijak dotčena.
15. V souvislosti se stěžovatelčinou námitkou porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud musí předně připomenout svůj značně zdrženlivý postoj k problematice nákladů řízení [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)], který vyústil v doktrínu tzv. omezeného ústavněprávního přezkumu. Ústavní soud zde vychází z toho, že i když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení (což v tomto případě není), samotný spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody. Současně Ústavní soud zohledňuje, že rozhodování o nákladech řízení je součástí řízení jako celku, a i na něj proto dopadají požadavky řádného procesu. Dlužno dodat, že rovněž zákonodárce dal zřetelně najevo, že rozhodování obecných soudů o nákladech řízení považuje za méně významné, když tato rozhodnutí zcela vyloučil z přezkumu v rámci mimořádných opravných prostředků, a to i v případě zcela zásadních vad řízení, v němž byla vydána [viz §230 odst. 1 písm. b), §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., §104 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní].
16. Jak však již bylo zmíněno, i při rozhodování o nákladech řízení v bagatelní výši musí být dodrženy zásadní (neopomenutelné) zásady řádného procesu, včetně toho, aby věc posoudil a rozhodl tzv. zákonný soudce. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval tím, zda krajský soud na stěžovatelčinu námitku reagoval a zda jeho závěry nejsou zcela nepřiměřené (tzv. extrémní) v tom smyslu, že by zjevně kolidovaly se zákazem netransparentního (nepředvídatelného) přidělování věcí jednotlivým soudcům v rámci příslušného soudu.
17. Stěžovatelka vychází z toho, že šlo o spor mezi podnikateli a věc měla být přidělena oddělení, jež má vymezenou působnost "CM", kterou ale oddělení 38 C nemá. Ústavní soud však nemůže opomenout, že předmětem sporu byla nemovitost, resp. její dražba, což může představovat významnější kritérium při rozhodování o přidělení věci [srov. §88 písm. b), h) a §89a o. s. ř. mutatis mutandis]. Za tohoto stavu nemůže Ústavní soud vytknout soudci okresního soudu, nepředložil-li věc předsedovi soudu k rozhodnutí, a potažmo krajskému soudu, akceptoval-li využití pravidla obsaženého v čl. 4. 4. bodu 13 rozvrhu práce a věc považoval za přidělenou v souladu s ním. Jinak řečeno, případný zásah by Ústavní soud zvažoval, kdyby (implicitní) posouzení přidělení věci soudcem, podobně jako (explicitní) posouzení předsedou soudu, neslo známky libovůle (či dokonce svévole), což by bylo tam, kde by příslušný závěr očividně kolidoval s rozvrhem práce. To však v posuzované věci nenastalo. Zbývá dodat, že uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout na námitku, že věc byla nesprávně přidělena "neobchodnímu" senátu 59 Co.
18. Stěžovatelka dále spatřuje pochybení v tom, že obecné soudy na danou věc neaplikovaly §150 o. s. ř. Z listin přiložených k ústavní stížnosti však neplyne, že by se toho stěžovatelka domáhala, kdy navíc posouzení, zda v konkrétní věci jsou dány "důvody zvláštního zřetele hodné" pro takovýto, svou povahou výjimečný postup, náleží obecným soudům, do kterého Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat, zvláště pak je-li jeho výsledkem uložení povinnosti uhradit bagatelní částku (viz výše). To stejné platí i pro námitku, že náklady vedlejších účastníků nelze považovat za účelně vynaložené.
19. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu