ECLI:CZ:US:2023:2.US.928.23.1
sp. zn. II. ÚS 928/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Pavly Martínkové, advokátky se sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. ledna 2023, č. j. 3 To 596/2022-9440, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2022, č. j. 38 T 66/2016-9207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka vystupovala v trestním řízení, vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 66/2016, jako obhájkyně. Napadeným usnesením ze dne 13. 10. 2022, č. j. 38 T 66/2016-9207, rozhodla vyšší soudní úřednice Okresního soudu v Českých Budějovicích podle §151 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tak, že zamítla návrh stěžovatelky na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za poskytnutou obhajobu jako opožděný. Okresní soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že prekluzivní lhůta v trvání jednoho roku, ve které musí obhájce uplatnit svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (podle §151 odst. 2 a 6 trestního řádu), uplynula v případě stěžovatelky dne 11. 12. 2021. Stěžovatelka podala svůj návrh dne 14. 3. 2022. Návrh tak podle názoru okresního soudu podala opožděně.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka stížnost. Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením ze dne 11. 1. 2023, č. j. 3 To 596/2022-9440, podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu stížností napadené usnesení okresního soudu zrušil a znovu rozhodl tak, že se návrh stěžovatelky zamítá. Podle názoru krajského soudu stěžovatelka nepodala svůj návrh opožděně. Shledal však, že je třeba jej odmítnout z jiného důvodu. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že v posuzované věci uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb se stěžovatelkou (jako obhájkyní) druh obviněného (jako osoba oprávněná určit obhájce). Druh obviněného stěžovatelce dne 7. 9. 2019 udělil plnou moc k obhajobě obviněného v projednávané trestní věci a stěžovatelka takovéto zmocnění přijala. V soudním spise přitom nebyla založená jiná plná moc, udělená přímo obviněným. Bylo tak zřejmé, že partner obviněného vystupoval v rámci právního vztahu se stěžovatelkou vlastním jménem a na vlastní náklady. Krajský soud ve své argumentaci odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 294/20. Tímto usnesením Ústavní soud odmítl ústavní stížnost vycházející z obdobného skutkového i právního základu jako zjevně neopodstatněnou.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručená práva. Nerozporuje, že soudu v trestním řízení předložila plnou moc udělenou druhem obviněného. Tvrdí však, že později ji plnou moc udělil také sám obviněný. Toto své tvrzení přitom dokládá plnou mocí ze dne 30. 10. 2019, kterou připojila k ústavní stížnosti. Stěžovatelka má za to, že ji měl krajský soud správně poučit o tom, že nevyhoví jejímu návrhu na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů za poskytnutou obhajobu. Měl se jí také dotázat, zda jí udělil plnou moc i sám obviněný. Dále se stěžovatelka vyjadřuje k chybným právním závěrům v usnesení okresního soudu, které však již konstatoval krajský soud, a proto rozhodnutí zrušil. Stěžovatelka nepředkládá žádnou další, ústavněprávní argumentaci.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka je advokátkou zapsanou u České advokátní komory pod evidenčním číslem 11426, nevztahuje se na ni tedy povinnost být právně zastoupena (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. K rozhodování o ústavnosti usnesení okresního soudu, které v celém rozsahu zrušil krajský soud, není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé). Proto ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí krajského soudu a shledal, že v části směřující proti usnesení krajského soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti ostatních soudů jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud svým rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nezasáhly do ústavně zaručených práv.
9. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak jeho ingerenci (srov. sp. zn. III. ÚS 173/02). Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (srov. sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v této věci nejde. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře také opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Obecní soudy se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Ani zde tak Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah.
10. V první řadě je třeba uvést, že s ohledem na výše vymezenou roli Ústavního soudu je argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nedostatečná. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí obecného soudu, stěžovatel nesplní svou povinnost ústavněprávní argumentace, namítá-li toliko věcnou nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva. Takovou argumentací totiž staví Ústavní soud do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není (srov. např. usnesení ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3100/19). Argumentace stěžovatelky tak, jak je obsažena v ústavní stížností, je spíše pokračující polemikou s rozhodnutími obecných soudů, vůči nimž nemá k dispozici žádné jiné prostředky obrany v rámci právního řádu. Stěžovatelka ve své stížnosti napadá postup krajského soudu, její argumentace však postrádá (kromě prostého výčtu řady ustanovení ústavního pořádku) jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Současně se vyjadřuje k dílčím právním závěrům okresního soudu, které však krajský soud shledal nesprávnými, a proto usnesení okresního soudu zrušil.
11. Krajský soud ústavně souladným způsobem odůvodnil svůj závěr, že stěžovatelka, kterou obviněnému jako obhájkyni zvolil jeho druh, nemá ze strany státu nárok na žádné plnění. Krajský soud se v této části odůvodnění odkázal na skutkově i právně obdobnou věc, kterou řešil Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 294/20. Ústavní soud přitom neshledal důvod se od svého posouzení v této věci odchýlit, neboť se skutečně jedná o velmi podobný případ.
12. Pro nyní projednávanou věc je zásadní, že pro orgány činné v trestním řízení byl zmocnitelem stěžovatelky druh obviněného, nikoliv sám obviněný, jelikož stěžovatelka (jak sama tvrdí) v trestním řízení nedoložila plnou moc udělenou obviněným. Jak shledal Ústavní soud v již citovaném usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. III. ÚS 294/20, právní úprava rozlišuje mezi obhájcem, kterého si zvolí obviněný sám, a obhájcem, kterého mu zvolí osoba uvedená v §37 odst. 1 trestního řádu. Nejedná se však o znevýhodnění, nýbrž o logické rozlišení situace, kdy smlouvu o poskytování právních služeb s obhájcem uzavírá a odměnu mu platí osoba třetí, a situaci naprosto odlišnou, kdy si obviněný obhájce zvolí sám, a je pak povinen mu platit odměnu a hotové výdaje. Jedině v tomto případě má skutečnost, že soud přiznal obviněnému nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, ten následek, že i obhájce, kterého si zvolí přímo tento obviněný, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu. Jinými slovy, osvědčí-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, a soud mu přizná nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, jde o dobrodiní státu vůči osobě, která nedisponuje dostatkem prostředků k uhrazení nákladů obhajoby, a které lze logicky realizovat jen v případě, že je obviněný povinen náklady obhajoby sám platit. V posuzované věci má podle doložené plné moci hradit stěžovatelce odměnu a veškeré další náklady nikoli obviněný, nýbrž jeho druh. Takové třetí osobě, která se dobrovolně rozhodla nést náklady obhajoby za jiného, žádné podobné zvýhodnění trestní řád neposkytuje, a tato je tedy povinna je stěžovatelce i v případě přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu zaplatit v plné výši. Druh obviněného je přitom jistě osobou uvedenou v §37 odst. 1 trestního řádu, neboť pojem "druh" je třeba vykládat v materiálním smyslu, podle povahy vztahu, kterou daná osoba s obviněným má.
13. K námitce stěžovatelky spočívající v tom, že se jí krajský soud měl dotázat, zda jí udělil plnou moc (resp. s ní uzavřel smlouvu o poskytnutí právních služeb) i sám obviněný, je třeba uvést následující. Smlouva o poskytnutí právních služeb upravuje toliko vnitřní vztah mezi obhájcem a obviněným. Tento vztah se navenek, tj. vůči třetím osobám, prokazuje ve formě plné moci jako jednostranné prohlášení zmocnitele o osobě zmocněnce a rozsahu jeho oprávnění jednat s účinky pro zmocnitele. Plná moc je tedy určena třetím osobám, s nimiž zmocněnec jménem zmocnitele právně jedná. Projevy vůle spojené s udělením, odvoláním či vypovězením plné moci jsou pro orgány činné v trestním řízení právními úkony, které jsou určující pro závěr, zda obhájce obviněného může vykonávat v zastoupení obviněného procesní úkony, ke kterým byl zmocněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 927/2002). Podle ustanovení §37 odst. 2 trestního řádu je změna v osobě obhájce účinná teprve od okamžiku oznámení této skutečnosti orgánu činnému v trestním řízení. Toto ustanovení lze analogicky použít i v situaci, kdy dojde ke změně zmocnitele, jako právě v tomto případě. Jinými slovy, stěžovatelka měla povinnost soudu oznámit, že jí sám obviněný udělil plnou moc a že má tedy smluvní vztah s ním, nikoliv s jeho druhem, jak tomu bylo do té doby. Tvrzení stěžovatelky, že o takové povinnosti nevěděla, nemůže obstát. Stejně tak není relevantní její námitka, že měla plnou moc udělenou obviněným ve svém advokátním spise, neboť tato skutečnost nemá účinky pro třetí osoby, resp. v tomto případě orgány činné v trestním řízení.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2023
Tomáš Lichovník v. r
předseda senátu