ECLI:CZ:US:2023:2.US.937.23.1
sp. zn. II. ÚS 937/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. února 2023 č. j. 2 As 176/2021-63 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2021 č. j. 30 A 50/2021-65, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatelé prováděli na základě platného stavebního povolení rekonstrukci střechy rodinného domu. Vedlejší účastník je dne 10. 6. 2020 vyzval k bezodkladnému zastavení těch prací, které jsou prováděny v rozporu se stavebním povolením. Stěžovatelé následně dne 26. 11. 2020 vedlejšímu účastníkovi adresovali podání "Žádost o prodloužení platnosti stavebního povolení podle §115 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu". V něm požádali o prodloužení platnosti vydaného stavebního povolení. Vedlejší účastník na jejich žádost odpověděl přípisem ze dne 10. 12. 2020, ve kterém jim sdělil, že vzhledem k datu zahájení stavby stavební povolení nepozbylo platnosti.
3. Stěžovatelé poté podali podnět nadřízenému správnímu orgánu (Krajský úřad Jihomoravského kraje) k vydání opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Stěžovatelé rovněž podali proti tvrzené nečinnosti vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 12. 2. 2021 č. j. 30 A 7/2021-29, odmítl, neboť byla podána předtím, než uplynula lhůta podle §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, k vyřízení podnětu nadřízeným správním orgánem. Kasační stížnost stěžovatelů proti tomuto usnesení byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. 5 As 46/2021-33. Následnou ústavní stížnost stěžovatelů Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 10. 2021 sp. zn. III. ÚS 2643/21.
4. Stěžovatelé dále podali dne 21. 4. 2021 novou žalobu, tentokrát na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v nevyřízení jejich žádosti o prodloužení termínu k dokončení stavby ze dne 26. 11. 2020. Stěžovatelé se domáhali, aby krajský soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost vydat do tří dnů od doručení rozsudku výzvu k odstranění vad jejich žádosti o prodloužení termínu, nebo aby eventuálně prohlásil odmítnutí jejich žádosti za nezákonné. Krajský soud následně stěžovatelům poskytnul lhůtu k úpravě žaloby tak, aby obsahovala náležitosti žaloby na ochranu proti nečinnosti, neboť po předběžném projednání věci dospěl k závěru, že tuto žalobu na ochranu před nezákonným zásahem nebude možné věcně projednat. Jelikož stěžovatelé svoji žalobu ve stanovené lhůtě nijak neupravili, krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
5. Ke kasační stížnosti stěžovatelů rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajský soud postupoval nezákonně, když stěžovatele vyrozuměl o svém náhledu na povahu žalobního žádání a poučil je o možnosti žalobu ve stanovené lhůtě upravit tak, aby byla projednatelná, tj. aby o ní mohl meritorně rozhodnout. Stěžovatelé ostatně žádnou argumentaci vyvracející právní názor krajského soudu neuvedli, a omezili se pouze na důrazné vyslovení nesouhlasu s jeho postupem. Jelikož stěžovatelé výzvě k doplnění a upravení žaloby nevyhověli, nezbylo krajskému soudu, než původní zásahovou žalobu odmítnout. Zamítnutí v úvahu nepřicházelo, neboť jak ostatně krajský soud již vysvětlil, původně podaná žaloba byla podle §85 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), nepřípustná, a jako taková musela být odmítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti, ve které opakovaně podezřívají správní orgány, správní soudy i Ústavní soud, že vytvářejí tzv. LEX STEJSKALOVI, kdy důsledkem je, že stěžovatelům byla zcela odebrána veškerá veřejná subjektivní práva, zejména tvrdí, že došlo k zásahu do jejich ústavně garantovaných práv, zejména práva na soudní ochranu, a to tím, že jejich zásahová žaloba byla zjevně účelově odmítnuta, i když měla být věcně projednána.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné prostředky k ochraně jejich práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Ústavní soud shledává, že odůvodnění závěrů správních soudů (sub 4 a 5) o nutnosti odmítnout žalobu stěžovatelů je ústavně souladné. Zejména nutno zdůraznit správný postup krajského soudu, který v usnesení ze dne 5. 5. 2021 č. j. 30 A 50/2021-34 poskytl stěžovatelům měsíční lhůtu k tomu, aby mohli upravit zásahovou žalobu na žalobu nečinnostní, která je v dané situaci vhodným procesním prostředkem k ochraně jejich veřejných subjektivních práv, což též náležitě odůvodnil. Za procesní situace, kdy stěžovatelé na výzvu soudu nijak nereagovali a svou žalobu neupravili, je pak nutným důsledkem to, že jejich zásahová žaloba musela být odmítnuta, když tento postup je zcela souladný s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které "dospěje-li soud k závěru, že se žalobce může domáhat soudní ochrany žalobou nečinnostní (§79 s. ř. s.), je na místě žalobu na ochranu před nezákonným zásahem odmítnout s ohledem na zásadu subsidiarity zásahové žaloby vyjádřenou v §85 s. ř. s." (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2011 č. j. 1 Aps 1/2011-101). Bylo věcí volby stěžovatelů, jaký postup při hájení svého základního práva zvolí, nicméně, neupraví-li žalobní typ podle zákonného poučení krajského soudu, nemohou pak očekávat pro ně příznivý procesní výsledek.
12. Z toho mimo jiné též plyne, že v dané věci nemohlo dojít ani k denegatio iustitiae. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod již svojí povahou připouští jistá omezení (srov. též čl. 36 odst. 4 Listiny). Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k porušení podstaty a smyslu tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat též zákonem stanovenou povinnost účastníka soudního řízení správního podat správný žalobní typ. Neupraví-li stěžovatelé přes výzvu správního soudu svou žalobu tak, aby odpovídala požadavkům soudního řádu správního, je odmítnutí jejich žaloby logickým a ústavně souladným důsledkem jejich nečinnosti.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu