ECLI:CZ:US:2023:2.US.951.23.1
sp. zn. II. ÚS 951/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje David Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2023, č. j. 19 Co 164/2022-2868, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. března 2022, č. j. 40 P 29/2015-2510, 83 P a Nc 307/2018, 83 P a Nc 148/2019, 83 P a Nc 326/2019, 83 P a Nc 223/2020, 83 P a Nc 268/2021, 83 P a Nc 121/2022, 83 P a Nc 122/2022, 83 P a Nc 123/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdila, že v daném řízení byly porušeny její základní práva a svobody garantované čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným rozsudkem Městský soud v Brně rozhodl o návrhu stěžovatelky i F. K., který nyní vystupuje jako vedlejší účastník, tak, že jejich nezletilého syna R. svěřil do péče stěžovatelky (výrok I), otci stanovil povinnost platit výživné v částce 3 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci k rukám stěžovatelky, a to od 29. 3. 2022 (výrok II), otci v zásadě stanovil víkendový styk s nezletilým a stanovil jeho rozsah o prázdninách a v období svátků (výrok III), stanovil i pravidla nepřímého styku matky prostřednictvím telefonního přístroje - mobilního telefonu v době, kdy probíhá styk u otce (výrok IV). Tímto změnil rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 40 P 29/2015-954, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2018, č. j. 19 Co 16/2018-1383. Další návrhy soud zamítl nebo řízení o nich zastavil (výroky V - XII). Soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na účet České republiky do tří dnů od právní moci rozsudku náklady za znalecký posudek v částce 66 027,20 Kč (výrok XIII) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV).
3. K odvolání stěžovatelky do výroků II, III, IV, XII a XIII Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o výživném potvrdil pro dobu od konce měsíce, v němž rozsudek nabude právní moci a dále jej změnil tak, že pro dobu od prvního dne měsíce následujícího po právní moci rozsudku do budoucna je otec povinen platit na výživu nezletilého částku 4 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám stěžovatelky (výrok I), ve výrocích III, IV, XII, XIII a XIV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že vůbec nezohlednily u soudu jasně formulovaný názor nezletilého, že k otci nechce jezdit. Nijak nevysvětlily, proč musí nezletilý každý víkend jezdit z K., kde chodí do školy, až do B. k otci a zpět. Otec nezletilému zakazuje veškeré aktivity, a to jak volnočasové, tak školní. Cestování každý víkend se odráží ve špatném psychickém stavu nezletilého i v jeho horších výsledcích ve škole. Otec nikdy nebyl pro syna ve škole a veškerá péče o vzdělání i odpolední kroužky je tak na stěžovatelce. Otec přitom pro syna jezdí pouze do O., nikoli až do K. Rozsah styku a jeho nastavení stěžovatelka hodnotí jako diskriminační. Nemůže se synem trávit volný čas během víkendů, syn se nemůže účastnit oslav v širší rodině ani výletů. Nesouhlasí s tím, že synovi nemůže zavolat, když je u otce. Stěžovatelka upozorňuje, že výchovné zprávy kolizního opatrovníka se liší od písemných informací Orgánu sociálně-právní ochrany dětí ("OSPOD") v Ostravě - Porubě. Při stanovení výživného otci soudy vycházely pouze z příjmu otce a nikoli z jeho dalšího majetku. Životní náklady nezletilého se navíc nástupem do školy zvýšily. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že jí soud uložil povinnost hradit náklady na vypracování znaleckého posudku. Připouští, že jeho vypracování navrhovala, ale nemohla vědět, že u ní bude tímto posudkem konstatována smíšená porucha osobnosti. Zdůvodnění, že z tohoto důvodu má stěžovatelka nést náklady na jeho vypracování, jí připadá nedůstojné. Dodává, že otec byl uznán vinným ze spáchání přestupku za řízení automobilu po požití alkoholu, k čemuž soud nepřihlédl. Soudy své závěry odůvodnily pouhými odhady a dojmy, bez podložení důkazy. Nejlepší zájem dítěte posoudily zcela nesprávně.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou ověřil, že stěžovatelka je vedena jako advokátka a proto v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15, nemusí být podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupena jiným advokátem. Za tohoto stavu Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vad plné moci, kterou udělila společnosti s ručení omezeným, v níž jako jednatelka vystupuje stěžovatelka. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "super revizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Z toho plyne, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to přitom ("typově") jsou, plyne z judikatury Ústavního soudu. S ohledem na to nemůže být za opodstatněnou považována taková ústavní stížnost, jejíž podstatou je polemika s příslušnými skutkovými a právními závěry obecných soudů z hlediska jejich věcné správnosti, ale jen ta, v níž stěžovatelé vytýkají pochybení mající povahu tzv. kvalifikovaných vad.
8. Tuto podmínku ústavní stížnost z obsahového hlediska evidentně nesplňuje. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala námitky, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy, přičemž krajský soud se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Jde-li o jednotlivé body ústavní stížnosti, stěžovatelka v prvé řadě brojila proti tomu, že soudy ignorovaly názor nezletilého, zcela nekriticky zohlednily podle stěžovatelky neexistující kvality výchovného prostředí u otce nezletilého, a zasáhly bez náležitého podkladu do práv stěžovatelky. Z rozhodnutí obecných soudů je však dostatečně patrno, jaké důvody je vedly k úpravě péče o nezletilého, přičemž ani Ústavnímu soudu se nejeví, že by skutečnosti, o která tato svá rozhodnutí opřely, mohly být označeny za irelevantní, založené na pouhých dojmech či nepodloženě upřednostňující jednoho z rodičů, a tedy že by jejich rozhodnutí z hlediska ústavnosti (a též z hlediska věcné správnosti, což však v tomto řízení, jak plyne z výše uvedeného, podstatné není) nemohla obstát.
9. Nelze přitom přisvědčit námitce stěžovatelky, že názor nezletilého nebyl v řízení dostatečně a nezaujatě zjištěn a zohledněn. Čl. 12 Úmluvy o právech dítěte zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. Názor dítěte by tedy obecné soudy měly zjišťovat [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 30. 9. 2010, usnesení sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 19. 4. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503)]. Nezletilý byl vyslechnut soudem prvního stupně a sdělil, že s matkou je spokojen, s otcem spokojen není, protože nic nedělá, jenom leží, nikam se nechodí, ani na výlety, že jej na rozdíl od matky otec nemá rád a vyjádřil přání k otci nejezdit ani na víkendy, že jej nechce vidět. Obecným soudům však neušlo, že při realizovaných neohlášených návštěvách pracovnic OSPOD v době, kdy nezletilý pobýval u otce, působil nezletilý spokojeně, projevoval se spontánně, bezprostředně a na nic si nestěžoval. U otce nebyly zjištěny žádné osobnostní či psychické danosti, které by nepříznivě ovlivňovaly jeho výchovné předpoklady a způsobilost. Ze znaleckého posudku soudy zjistily, že ve vztahu nezletilého k otci hodnotí znalci počínající prvky ambivalence a nejistoty, a to v rozvíjejícím se procesu syndromu zavrženého rodiče, který je spojen s programováním stěžovatelky syna vůči otci. O správnosti tohoto závěru odvolací soud utvrdila i zprávy OSPOD ze dne 3. 11. 2022 o tom, že stěžovatelka zkráceně řečeno otci sdělila, že pokud bude otec trvat na vydaných rozhodnutích soudu, tak není schopna zajišťovat péči o nezletilého a předá jej do péče někoho jiného nebo podá návrh na jeho umístění do dětského domova. Tuto možnost údajně stěžovatelka sdělila i nezletilému. Tuto situaci odvolací soud spolu se závěry znaleckého posudku z oboru z oboru psychiatrie a psychologie, podle nichž stěžovatelka trpí smíšenou poruchou osobnosti, vyhodnotily tak, že se stěžovatelka snaží nad ním mít naprostou kontrolu, včetně telefonování a SMS zpráv a různými prostředky usiluje o to zabránit zjištěním, že nezletilý je u otce spokojený.
10. Odvolací soud dospěl k závěru, že vývoj působení ze strany stěžovatelky svědčí o tom, že stěžovatelka není aktuálně dostatečně výchovně způsobilá a nezletilý by měl být do budoucna ve výchově otce. Ten aktuálně souhlasil se svěřením nezletilého do péče stěžovatelky se stanovením pravidel styku pro něj a výrok I rozsudku soudu prvního stupně nenapadl otec (ani stěžovatelka) odvoláním, nebyl tedy předmětem přezkumu odvolacího soudu. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že zmanipulovaný názor dítěte nemůže vést k rezignaci na vytvoření podmínek pro široký rozsah styku s otcem.
11. V dané věci je třeba taktéž poukázat na věk nezletilého, kterému bylo v době rozhodování soudu devět let, a je tedy stále ve věku, kdy je možné na něho výchovně působit, a citlivým (či necitlivým) způsobem formovat jeho postoje k oběma rodičům. Jinými slovy, u devítiletého dítěte lze předpokládat a vyžadovat jinou míru respektu ohledně jeho přání či ochoty stýkat se či nikoli s jedním či druhým z rodičů. V této souvislosti je třeba uvést, že zejména u dětí mladšího věku nelze "automaticky" dovozovat, že trvání na realizaci soudem stanoveného modelu péče rodičů o něj i proti vůli dítěte je v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Ústavní soud ve své judikatuře setrvale judikuje, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu". Současně však Ústavní soud zdůrazňuje, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Jak Ústavní soud konstatoval v nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015, že z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "zásadním vodítkem" (předním hlediskem), totiž zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí musí zvažovat. V posuzované věci je navíc názor nezletilého výrazně ovlivněn působením stěžovatelky vedeným snahou nezletilého od otce co nejvíce separovat.
12. Stěžovatelka, jako rodič, který má nezletilého v péči, byla a je povinna podle §888 a 889 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"), umožnit druhému rodiči styk s nezletilým a při výkonu tohoto práva osobního styku s druhým rodičem spolupracovat a zdržet se všeho, co narušuje vztah nezletilého k druhému rodiči. Důležitým znakem úrovně rodičovské kompetence je respektování úlohy druhého rodiče ve výchově nezletilého dítěte (srov. usnesení ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1535/21, usnesení ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 1582/19). Není-li (a nebude-li) toho stěžovatelka schopna, je to důvodem pro nové rozhodnutí soudu o tom, který z rodičů má mít dítě v péči.
13. Oba rodiče mají právo (a povinnost) se podílet na výchově nezletilého dítěte - pokud možno - stejnou měrou. S ohledem na vývoj situace odvolací soud dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby jeho kontakt s otcem byl co nejširší. Pro stěžovatelku je stávající úprava poslední šancí pro pochopení nevhodnosti manipulace s nezletilým s cílem dosáhnout zavržení otce nezletilého, což je v příkrém rozporu se zájmy nezletilého. Obecné soudy jsou při rozhodování za trvajícího konfliktu rodičů povinny zvolit řešení, které je v nejlepším zájmu nezletilého. Skutečně "ideální" podmínky (míněno vzhledem k tomu, že spolu rodiče nežijí) přitom mohou dítěti zajistit pouze a právě jeho rodiče. Nelze přehlédnout, že stěžovatelka prozatím svým postojem, vystupováním i rétorikou užitou i v ústavní stížnosti sleduje především zájmy vlastní a nikoliv prospěch svého nezletilého syna, namísto toho, aby usilovala o urovnání poměrů a zklidnění situace.
14. Napadený nákladový výrok, kterým soud prvního stupně podle §148 o. s. ř. stěžovatelce uložil povinnost zaplatit státu náklady na znalecký posudek, obecné soudy odůvodnily tím, že ačkoli jej opakovaně navrhovala stěžovatelka s tvrzením o duševní poruše a sklonům k alkoholismu otce, vyzněl tak, že smíšenou poruchou osobnosti trpí stěžovatelka. Soudy přihlédly i celkovému zjištěnému skutkovému stavu včetně příjmového hlediska. V rozhodnutí soudů o náhradě nákladů řízení státu Ústavní soud nespatřuje porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Ač je Ústavní soud po účinnosti současného znění §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nucen se k nákladovému rozhodování obecných soudů vyjadřovat častěji, a ač několikrát upozornil, že úspěch ve věci nelze posuzovat mechanicky (srov. například nález sp. zn. IV. ÚS 2374/19 ze dne 7. 7. 2020), pouhý nesouhlas stěžovatelky s řádně odůvodněným závěrem soudů její argumentaci ústavněprávní rozměr nedodává.
15. S ohledem na zjištění, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu