ECLI:CZ:US:2023:2.US.980.23.1
sp. zn. II. ÚS 980/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 28 Cdo 3854/2022-1167, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. srpna 2022 č. j. 13 Co 125/2022-1104, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 14. února 2022 č. j. 8 C 32/2020-1028, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a a) Ing. Jana Boháče, b) Radima Boháče, c) Terezie Ratajové, roz. Boháčové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tamtéž uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud"), a to pro tvrzené porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že okresní soud I. výrokem v záhlaví uvedeného rozsudku nahradil projev vůle stěžovatelky k uzavření smlouvy s vedlejšími účastníky (právní nástupci původní vlastnice Anny Půlkrábkové) o bezúplatném převodu geometrickými plány vymezených pozemkových částí označených nemovitých věcí - pozemků parc. č.X1 v k.ú. H., obec H., parc. č. X2 v k.ú. B., obec B., parc. č. X3 v k.ú. S., obec S. (dále jen "pozemky") na vedlejšího účastníka a) ideální 1/2 a na vedlejší účastníky b) a c) ideální 1/4. Vedlejší účastníci jsou oprávněnými osobami dle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), dle 21 pravomocných rozhodnutí Pozemkového úřadu a mají nárok na nabytí vlastnického práva k tzv. náhradním pozemkům za nevydané pozemky v restituci z důvodu existence překážek uvedených v §11 odst. 1 zákona o půdě; dále bylo výrokem II. rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem, stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně částku ve výši 511 918 Kč k rukám právní zástupkyně vedlejších účastníků do 3 dnů od právní moci rozsudku.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu, řízení jeho vydání předcházející, správnost skutkových zjištění, jejich právní posouzení, nařídil jednání a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro potvrzení rozsudku. Krajský soud výrokem I. potvrdil rozsudek okresního soudu a výrokem II. stěžovatelce uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejším účastníkům náklady řízení před krajským soudem ve výši 62 977,44 Kč k rukám právní zástupkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.
4. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože nebyly splněny zákonné předpoklady podaného dovolání dle §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že prostřednictvím polemiky se závěry krajského soudu při hodnocení provedeného znaleckého dokazování stěžovatelka kritizuje skutkové závěry okresního soudu a krajského soudu, jež s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel krajský soud. Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudu nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán. Podle Nejvyššího soudu se krajský soud ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil a při posuzování vypracovaných znaleckých posudků dodržel všechna touto judikaturou dovozená kritéria. Upozorněními stěžovatelky na vady řízení před soudy nižších stupňů (neprovedly výslech zpracovatelů znaleckých posudků) se Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 občanského soudního řádu).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy postupovaly v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, zejména postupovaly příliš formalisticky, nezohlednily individuální okolnosti posuzovaného případu, zvýhodnily vedlejší účastníky, bezdůvodně shledaly přístup stěžovatelky liknavý a svévolný, naopak se nevypořádaly s podmínkou dostatečně aktivního přístupu vedlejších účastníků. Soudy se zejména nevypořádaly s rozpory mezi znaleckými posudky na ocenění pozemků, řádně nevyslechly znalce a nevypořádaly se s neaplikovatelností srážek. Okresní soud se přiklonil ke znaleckému posudku vedlejších účastníků, aniž by byla prokázána důležitá kritéria pro ocenění nevydaných pozemků dotčených návrhy regulačního a zastavovacího plánu z 30. let 20. století pro části území Prahy VIII. IX, XVI a XVII (Severní Libeň, Střížkov, Prosek, Vysočany, Smíchov, Motol a Košíře). Uvedl, že po nabytí účinnosti zákona č. 84/1958 Sb., o územním plánování, uvedené regulační a zastavovací plány pozbyly své platnosti a při výstavbě na značné části odňatých pozemků bylo postupováno dle územně plánovací dokumentace z roku 1971 či 1976. Vedlejší účastníci se až v roce 2019 obrátili na stěžovatelku s požadavkem na přecenění jejich restitučního nároku (od roku 1992 byli nečinní) a až po dobu probíhajícího soudního řízení se účelově (naoko) hlásili do veřejných nabídek. Dále stěžovatelka považuje za libovolný a extrémní závěr soudů o jejím liknavém, svévolném či diskriminačním přístupu, který umožnil vedlejším účastníkům nabýt náhradní pozemky za minimální cenu oproti soutěžnímu principu veřejných nabídek, jež platí pro všechny oprávněné osoby.
6. Stěžovatelka se domáhá ochrany Ústavním soudem, protože obecné soudy této povinnosti nedostály, na podporu svého tvrzení argumentovala judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. K ústavní stížnosti se vyjádřili vedlejší účastníci řízení §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu, aniž by je Ústavní soud dle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval. Ve vyjádření rekapitulují průběh restitučního řízení a svoji aktivní účast ve veřejných nabídkách vyhlášených stěžovatelkou, poukazují na jednání obecných soudů mezi nimi a stěžovatelkou v paralelních řízeních, kdy bylo pravomocně rozhodnuto v jejich prospěch. Opakují argumentaci uplatněnou v předcházejícím řízení a doplňují ji poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Závěrem vznesli návrh, aby Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a stěžovatelce uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady řízení před Ústavním soudem.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Proto musí pečlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou. Nutno tudíž vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc jsou v zásadě úlohou obecných soudů.
10. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek, které byly v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vyvráceny. Těžiště stěžovatelčiny argumentace - ačkoli se snaží poukázat na domněle nesprávné právní posouzení věci - spočívá v nesouhlasu s hodnocením důkazů. Ústavní soud se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a s jejich nosnými závěry souhlasí.
11. Ústavní soud zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18 (N 20/98 SbNU 156), ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677) a další]. Ústavní soud považuje za určující pro nalézání práva, že je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
12. Stěžovatelka napadá hodnotící závěry krajského soudu o jejím liknavém a svévolném postupu (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku vedlejších účastníků, ale Ústavní soud její názor nesdílí. Své závěry totiž oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Krajský soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění okresního soudu) vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části restitučního nároku vedlejších účastníků, navzdory jejich aktivitě (viz šestinásobná účast vedlejších účastníků ve veřejných nabídkách pozemků v letech 2006 až 2012), když svůj restituční nárok uplatnili (resp. jejich právní předchůdkyně) již v letech 1992 a 1993, přičemž stěžovatelka (resp. její právní předchůdce - Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovala jejich uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě), zejména nesprávným oceněním restitučního nároku (stěžovatelka evidovala restituční nárok vedlejších účastníků v celkové výši 259 881,14 Kč, ačkoli jí předkládaný znalecký posudek vypracovaný Ing. Pavlem Pelcem ze dne 28. 7. 2021 oceňuje odňaté nemovitosti částkou 2 196 604 Kč a znalecký posudek prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., z něhož vyšly soudy, dokonce částkou 8 304 364 Kč, v jehož důsledku byli vedlejší účastníci vyloučení z účasti na veřejné nabídce dne 2. 7. 2019. Při oceňování odňatých pozemků (evidovány jako zemědělské) krajský soud v souladu s judikaturou akcentoval účel, pro nějž byly pozemky státem odňaty, aniž pro stavební ocenění odňatých pozemků rigidně vyžadoval existenci platné územně plánovací dokumentace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022 sp. zn. 28 Cdo 2984/2022).
13. V situaci, v níž (mezi účastníky řízení nesporná) hodnota převáděných náhradních zemědělských pozemků (277 006,90 Kč) při zohlednění výše, v níž byl restituční nárok vedlejších účastníků již uspokojen (858 793,73 Kč), nedosahuje ani částky, kterou odňaté pozemky oceňuje stěžovatelkou předkládaný znalecký posudek Ing. Pavla Pelce (2 196 604 Kč), rozhodnutí krajského soudu týkající se přesného ocenění restitučního nároku, včetně hodnocení znaleckých posudků, jimiž bylo prováděno dokazování či posouzení podmínek aplikace cenových srážek ve smyslu přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. v poměrech odňatých pozemků, zjevně nezávisí. Stěžovatelka opomíjí, že se soudy přesvědčivostí znaleckých posudků podrobně zabývaly a své rozhodnutí srozumitelně odůvodnily. Nejvyšší soud v napadeném usnesení shrnul kritéria posuzování znaleckých posudků, přičemž z odůvodnění rozsudků okresního soudu i krajského soudu je zřejmé, že i jimi se soudy zabývaly. Ve výsledku je tak stěžovatelčina argumentace polemikou s přesvědčivostí znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D., která však byla v předchozích řízeních opakovaně neúspěšná. Soudy nepominuly žádnou podstatnou stěžovatelčinu námitku a své závěry řádně odůvodnily v dostatečném rozsahu dle ustanovení §157, §169 občanského soudního řádu, proto lze v podrobnostech na ně odkázat.
14. Ústavní soud přisvědčil závěru obecných soudů, že byly splněny zákonem o půdě a judikaturou vymezené podmínky pro úspěšnost žaloby o nahrazení projevu vůle stěžovatelky s převodem náhradních pozemků na vedlejší účastníky dle §11a zákona o půdě. Vedlejší účastníci jsou oprávněnými osobami z restitučního nároku v celkové hodnotě částkou 8 304 364 Kč, tato hodnota byla určena dle znaleckého posudku prof. Ing. Renáty Schneiderové Heralové, Ph.D. Restituční nárok nebyl dosud vyčerpán (prozatím jen ve výši 858 793,73 Kč), patrně i s ohledem na liknavý a svévolný postup stěžovatelky při uspokojování jejich restitučního nároku. Předmětné pozemky jsou převoditelné na vedlejší účastníky coby pozemky náhradní, neboť jsou zařaditelné do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě. Protože se soudy východisky i závěry o úplnosti a přesvědčivosti znaleckých posudků, jakož i jejich obhajitelnosti znalci a dalšími hledisky posouzení znaleckých posudků, dostatečně zabývaly, Ústavní soud nemá důvod jejich závěry přehodnocovat. Jak Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát připomněl, to je úlohou obecných soudů, když argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neshledaly přiléhavou.
15. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Návrh na přiznání náhrady nákladů řízení vedlejším účastníkům za řízení před Ústavním soudem neshledal Ústavní soud důvodným. Jak vyplývá z §62 odst. 3, 4 zákona o Ústavním soudu, úhrada nákladů řízení dle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není automatická. Lze ji uložit pouze "v odůvodněných případech", např. jako určitou sankci vůči tomu účastníku řízení, který svým postupem zásah do základního práva vyvolal [viz např. nález ze dne 14. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 53/97 (N 26/13 SbNU 195)]. Ústavní soud v tomto případě, důvody k takovémuto postupu neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2023
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu