ECLI:CZ:US:2023:2.US.994.23.1
sp. zn. II. ÚS 994/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky L. H., zastoupené Mgr. Václavem Stehlíkem, advokátem, sídlem U Synagogy 701/2, Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. března 2023 č. j. 31 To 38/2023-136 v části, kterou byla stěžovatelka odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 1. 2023 č. j. 2 T 167/2022-119 byl P. K. (dále jen "obžalovaný") uznán vinným ze spáchání přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník") a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku. Toho se podle okresního soudu dopustil obžalovaný tak, že dne 12. 8. 2022 vstoupil bez svolení stěžovatelky do jejího bytu, poté ji povalil na podlahu a začal ji osahávat prsa, avšak stěžovatelka se mu vysmekla a nastříkala mu pepřový sprej do obličeje, načež se obžalovaný odebral do koupelny, kde jej zadrželi sousedé a policie. Za toto jednání byl obžalovaný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále mu byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 200 000 Kč jako náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. Obžalovaný před soudem učinil tzv. prohlášení viny, pročež se v tomto směru neprovádělo další dokazování. Stěžovatelčin adhezní nárok soud odůvodnil tím, že není pochyb o existenci citelného zásahu do jejích přirozených práv, vzniklého v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného. Stěžovatelka opakovaně popsala následky, které na jejím duševním stavu zanechal trestný čin. Ty podle soudu odůvodnily přiznání celé částky 200 000 Kč, která není pro obžalovaného likvidační, neboť se soud zabýval i jeho majetkovými poměry.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal obžalovaný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a sám nově rozhodl tak, že obžalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 50 000 Kč. Ve zbytku nároku odkázal stěžovatelku na řízení ve věcech občanskoprávních. Při stanovení částky vyšel krajský soud z "databáze rozhodnutí týkajících se nemajetkové újmy". Z ní dovodil, že vyšší náhrada nemajetkové újmy bývá obvykle přiznána jen při závažnějším zásahu do integrity poškozených. Poukázal na rozsudek Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 3 T 62/2015, kterým byla přiznána náhrada nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč za jednání kvalifikované podle §185 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 5 T 209/2015, kterým byla za stejně kvalifikované jednání přiznána totožná částka. Dále krajský soud poukázal na vlastní rozhodovací činnost (konkrétně ve věcech sp. zn. 28 To 38/2018 a sp. zn. 11 To 110/2019, v nichž byla přiznána částka 100 000 Kč, resp. 120 000 Kč, avšak týkala se závažnějšího druhu znásilnění). Ve stěžovatelčině věci přitom došlo k naplnění znaků přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, nikoliv však v jeho kvalifikované formě (např. souloží). Zásah do stěžovatelčiny fyzické a osobní integrity nebyl tedy tak závažný jako v jiných případech. Za přiměřenou částku proto krajský soud považoval 50 000 Kč. Přitom zohlednil, že trestného jednání se obžalovaný dopustil u stěžovatelky doma, čímž došlo ke zvýšenému narušení jejího pocitu soukromí a bezpečí. Rovněž zohlednil seniorní věk stěžovatelky. Upozorňovala-li stěžovatelka na dřívější rozhodnutí téhož soudu, šlo podle krajského soudu o poukazy nepřípadné. Ve věci sp. zn. 31 To 282/2021 šlo o pachatele odsouzeného za spáchání zločinu loupeže a poškozené prodavačce byla přiznána nemajetková újma ve výši 30 000 Kč. V ostatních věcech (sp. zn. 55 To 117/2022 a sp. zn. 55 To 299/2022) došlo k naplnění znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu znásilnění, nadto v souběhu s další trestnou činností.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že krajský soud jí přiznal excesivně nízkou náhradu nemajetkové újmy. Radikální snížení náhrady nemajetkové újmy krajským soudem je s ohledem na všechny okolnosti případu neakceptovatelné, jelikož přiznaná částka nedosahuje ani dvojnásobku průměrné měsíční mzdy. Neadekvátnost přiznané částky vyplývá podle stěžovatelky rovněž ze srovnání vývoje cen za určité služby a zboží. Stěžovatelka si ani nedokáže představit, jakou částku by krajský soud shledal adekvátní, nebyla-li by stěžovatelka pokročilého věku a nedošlo-li by k trestnému činu u ní doma. Krajský soud tudíž podle stěžovatelky postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Navíc nezohlednil stěžovatelčino postavení jako zvlášť zranitelné oběti. Krajský soud rovněž opomněl zohlednit, že znásilnění je hrubým porušením fyzické a psychické integrity jednotlivce, což se musí odrazit při stanovení výše náhrady. Vyjádření krajského soudu, podle nějž došlo ve stěžovatelčině věci pouze k naplnění znaků přečinu znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, je podle stěžovatelky jednak nedostatečně odůvodněné a dále odporuje respektu k fyzické a duševní integritě jednotlivce. Srovnávání s jinými případy, které krajský soud navíc provedl velmi zkratkovitě, považuje stěžovatelka bez hlubší argumentace za zcela zmatečné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon všeobecného dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze v případech kvalifikovaných pochybení. Jinými slovy řečeno, odlišný názor Ústavního soudu na hodnocení skutkových okolností případu nebo interpretaci podústavního práva nemůže být důvodem kasačního zásahu Ústavního soudu, nedosahuje-li pochybení soudů svou závažností vyšší míry intenzity, projevující se nepřípustným způsobem v základních právech a svobodách jednotlivce.
8. Předmětem napadeného rozhodnutí, resp. části, jejíhož zrušení se stěžovatelka domáhá, bylo posouzení výše přiměřeného zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy způsobené stěžovatelce jednáním obžalovaného. K tomu je třeba konstatovat, že možnost Ústavního soudu zasahovat do rozhodnutí, kterým byla poškozená osoba odkázána s tzv. adhezním nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je velmi omezená. Většinu druhů pochybení je totiž možné odčinit právě v občanskoprávním řízení, které lze materiálně považovat za prostředek ochrany základních práv a svobod, a to zvláště v situaci, kdy trestní soud nemůže uplatněný nárok nikdy zamítnout. Jeho rozhodnutí tak fakticky nezakládá "konečnou" překážku věci rozhodnuté [obdobně viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369; 345/2017 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: https://nalus.usoud.cz/].
9. Obecně důvody pro zásah Ústavního soudu vychází ze situací, v nichž již pochybení trestních soudů nelze účinně napravit v občanskoprávním řízení, například dovodí-li nepřijatelně trestní soudy spoluzavinění poškozeného na vzniku újmy [srov. např. nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443)]. V nedávné judikatuře pak Ústavní soud za porušení ústavních práv označil rovněž situaci, v níž soudy odkáží poškozenou osobu na občanskoprávní řízení (nebo jí přiznají náhradu ve zjevně nepřiměřeném rozsahu) navzdory dostatečně zjištěnému skutkovému stavu a tím oběť (často tzv. zvlášť zranitelnou či traumatizovanou) nepřijatelně nutí k vyvíjení další náročné procesní aktivity (srov. např. nález ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20), a to navíc v řízení, které jí obecně neposkytuje stejné garance ochrany zvláštních procesních práv jako řízení trestní (srov. např. nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22).
10. Těžištěm námitek stěžovatelky bylo tvrzení o přiznání excesivně nízké náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti se spáchaným znásilněním. Za účelem posouzení opodstatněnosti této námitky si Ústavní soud vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 2 T 167/2022, jakož i kopie rozhodnutí, jichž se stěžovatelka nebo krajský soud na podporu své argumentace dovolávaly, a dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelčiných práv v dané věci nedošlo.
11. Okresní soud přiznal stěžovatelce celou požadovanou částku, avšak učinil tak způsobem v podstatě nepřezkoumatelným. Přestože velmi obsáhle popsal obecné podmínky přiznání náhrady za vzniklou nemajetkovou újmu, neučinil žádnou konkrétní úvahu o přiměřenosti částky 200 000 Kč. Uvedl toliko, že odůvodněnost nároku stěžovatelky shledal "v obavě o vlastní zdraví a život i strach ze samostatného pobytu ve společnosti dalších lidí". Taková úvaha, která byla podle Ústavního soudu dostatečně důkazně podložená, jistě odůvodňuje tzv. základ nároku. Dále okresní soud uvedl již jen tolik, že částku určil "v souladu s úvahou o zásadě slušnosti, neboť její plná úhrada rozhodně nemůže být pro obžalovaného jakkoliv likvidační, když se okresní soud při hlavním líčení zabýval i majetkovými poměry na straně obžalovaného". Za první pochybení je nutné považovat, že soud tyto majetkové poměry v rozsudku ani ve stručnosti neshrnul. Především se však okresní soud nevypořádal s námitkami obžalovaného o jeho faktické nemajetnosti, představovanými tvrzením, že jeho jediným příjmem je nízký invalidní důchod a jediným majetkem je spoluvlastnictví domu, v němž žije se svými příbuznými (dalšími spoluvlastníky). Aniž by Ústavní soud na jedné straně chtěl těmto tvrzením obžalovaného přisvědčit a aniž by chtěl v obecné rovině naznačovat, že požadovat po pachateli znásilnění prodej jeho jediného majetku za účelem úhrady jím způsobené újmy je nepřiměřený postup, bylo úkolem okresního soudu se s těmito námitkami a poměry pachatele blíže vypořádat. Ani tím by však jeho úkol neskončil, neboť samotné majetkové poměry pachatele jsou podle judikatury Nejvyššího soudu pouhým "korektivem" při určování výše nároku poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 100/2020). V rozhodnutí však absentuje jakákoliv konkrétní úvaha stran výše přiznané částky. Stěžovatelce tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit, že by rozhodnutí okresního soudu odpovídalo požadavkům řádného soudního rozhodnutí, pročež bylo úkolem krajského soudu zaujmout k pochybením okresního soudu vlastní právní závěry. Zrušující rozhodnutí krajského soudu tedy nepředstavovalo zásah do řádného a nezávislého soudního rozhodování nalézacího soudu. Vzhledem k tomu, že okresní soud ve svých úvahách zároveň neuvedl, že by stanovením nebagatelní povinnosti nahradit způsobenou újmu kompenzoval uložení relativně mírného (podmíněného) trestu odnětí svobody, nelze krajskému soudu ani vyčítat, že by narušil vzájemně se doplňující skladbu sankcí uloženou nalézacím soudem.
12. Aniž by krajský soud pochybení okresního soudu pojmenoval výše uvedeným způsobem, zopakoval základní principy rozhodování o náhradě nemajetkové újmy a sám přistoupil ke stanovení přiměřené částky, a to srovnáním dané trestní věci s obdobnými případy. Takový postup je podle Ústavního soudu v obecné rovině žádoucí, neboť v situacích, kdy nelze snadno dostupnými prostředky (anebo vůbec) přesně stanovit peněžní ekvivalent způsobené újmy, je z hlediska právní jistoty a principu rovnosti v právech důležité, aby soudy rozhodovaly v podobných případech srovnatelným způsobem. Sám Ústavní soud takto v minulosti postupoval (srov. např. body 36 a 37 nálezu ze dne 3. 8. 2021 sp. zn. II. ÚS 3003/20).
13. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně vystoupil proti bagatelizaci psychické újmy způsobené sexuální či obdobnou trestnou činností. Z lidského hlediska je pochopitelné, že pro oběti je nepříjemné, stávají-li se ty nejintimnější aspekty jejich života předmětem v podstatě "účetních" úvah orgánů činných v trestním řízení. Navíc nemožnost exaktně stanovit peněžní ekvivalent způsobené psychické újmy, v kombinaci s formálností trestního řízení a nutností pro jeho účely chladnokrevně "monetizovat" individuální prožívání oběti musí podle Ústavního soudu vždy v určitém množství případů vést k pocitu nespravedlnosti. Jakékoliv následné srovnávání materiálně neuchopitelné újmy s materiálními statky, jejichž hodnota je navíc neustále proměnlivá (a to nejen v čase ale i místě), může v životě mnohých obětí zanechat hořkou pachuť pocitu nedůstojného zacházení. Soudy moderního právního státu však musí k takovým úvahám přistoupit a (neurčí-li zákonodárce jiný postup) stanovit přiměřené zadostiučinění zejména na základě obecných právních principů. Mezi nimi bude hrát prim zejména rovnost lidí v právech a důstojnosti, k jejímuž naplnění v praxi dojde zejména ustálenou a předvídatelnou soudní praxí. Soudy by si však měly být vědomy, že (ne)citlivá formulace jejich závěrů může mít mimořádný vliv na psychické prožívání poškozených.
14. V obecné rovině tak nelze krajskému soudu vytknout, že postupoval tak, že stěžovatelčinu trestní věc (a způsobenou újmu) srovnával s jinými trestními případy. Ústavní soud si tedy vyžádal rozhodnutí vydaná v řízeních, jejichž skutkové okolnosti krajský soud považoval za srovnatelné se stěžovatelčinou věcí (jelikož tato rozhodnutí nejsou dostupná veřejně a krajský soud jejich kopie nezaložil do spisu), aby tak mohl posoudit, zda se krajský soud nedopustil při jejich hodnocení nějakého kvalifikovaného pochybení, které by zásah Ústavního soudu opravňovalo. Po seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí.
15. Na rozdíl od stěžovatelky je Ústavní soud toho názoru, že pro posouzení intenzity jí způsobené újmy (a na to navazujícího určení peněžitého zadostiučinění) je klíčová právní kvalifikace daného jednání (odpovídá-li skutkovým zjištěním). Proto je v obecné rovině nutné hodnotit újmu způsobenou kvalifikovaným znásilněním, kupříkladu déle probíhajícím, vrcholícím souloží a doprovázeným znatelně tvrdším násilím, jako jednání způsobující intenzivnější újmu. Ve stěžovatelčině věci přitom neexistoval důkaz, že by stěžovatelka prožívala oproti ostatním obětem významně intenzivnější psychické problémy (např. sebevražedné jednání). Všechna rozhodnutí, jimiž byla přiznána (zhruba dvojnásobně) vyšší náhrada nemajetkové újmy, popisují jednání, která jsou svou intenzitou zjevně závažnější (usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2018 č. j. 28 To 38/2018-348, usnesení krajského soudu ze dne 28. 4. 2022 č. j. 55 To 117/2022-207, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019 č. j. 11 To 110/2019-353) než trestné jednání, jehož obětí se stala stěžovatelka. Nelze se přitom ztotožnit s tím, že by od vydání uvedených rozhodnutí uplynula taková doba, aby v důsledku společenského vývoje (např. ekonomických ukazatelů) nebylo možné v nich uvedené částky považovat za výchozí body pro úvahy o přiměřeném zadostiučinění. Naopak, takový důvod mohl hrát určitou roli u druhé skupiny rozhodnutí z roku 2015, která sice popisují intenzivnější trestné jednání pachatelů, avšak obětem byla přiznána částka ve výši 50 000 Kč (rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 10. 2015 č. j. 3 T 62/2015-469 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2018 č. j. 5 T 209/2015-428).
16. Vzhledem k tomu, že Česká republika nadále zaostává ve vytvoření funkční databáze všech trestních rozsudků, což mimo jiné snižuje úroveň ochrany práv obětí trestné činnosti, považuje Ústavní soud postup krajského soudu za dostatečný, neporušující žádný z ústavních principů. Uvedená rozhodnutí z jiných trestních řízení jsou pak podle Ústavního soudu srovnatelná. Jejich srovnatelnost ostatně nikterak konkrétně nezpochybnila ani stěžovatelka.
17. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2023
Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu