ECLI:CZ:US:2023:3.US.1008.23.1
sp. zn. III. ÚS 1008/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: V. H., zastoupeného Mgr. Kateřinou Buďveselovou, MBA, advokátkou se sídlem Svobodova 138/5, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, č. j. 3 Tdo 1164/2022-138, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2022, č. j. 67 To 278/2022-76, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2022, č. j. 52 T 107/2022-52, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 2 (zjevně míněn odst. 1; pozn. ÚS) a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel svou ústavní stížnost spojil s žádostí o odklad výkonu ústavních stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") stěžovatele uznal vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění obvodního soudu stěžovatel dopustil tím, že řídil po pozemní komunikaci osobní motorové vozidlo, ačkoliv věděl, že mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. 51 T 154/2021, uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a dále byl stěžovateli trestním příkazem Okresního soudu v Tachově ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 1 T 62/2022, uložen (mimo jiné) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
3. K odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatele (která měla za to, že uložený trest je nepřiměřeně mírný) a k odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným usnesením tak, že obě odvolání zamítl. V odůvodnění rozhodnutí tento soud mimo jiné uvedl, že stěžovatel byl řádně a včas zpraven o konání veřejného zasedání před městským soudem, přesto se k veřejnému zasedání nedostavil a soudu doručil žádost o odročení veřejného zasedání z důvodu nemoci a pracovní neschopnosti, když k této žádosti ale přiložil jen oznámení o vzniku dočasné pracovní neschopnosti České správy sociálního zabezpečení, z něhož však nebylo možno zjistit nic k povaze zdravotní indispozice stěžovatele. Jelikož takovou omluvu z veřejného zasedání nebylo možno podle městského soudu považovat za řádnou a důvodnou, vyzval městský soud stěžovatele, aby závažnost svého zdravotního stavu doložil způsobem, z něhož bude zřejmé, že je skutečně vyloučena jeho účast u veřejného zasedání. Přitom až v průběhu konání veřejného zasedání o odvoláních bylo soudu doručeno potvrzení o vyšetření stěžovatele, z něhož soud zjistil, že v době, kdy byl stěžovatel lékařem vyšetřen, trpěl zažívacími potížemi doprovázenými průjmem. Z této zprávy však údajně nevyplývalo, že by zdravotní potíže stěžovatele měly přetrvávat i do okamžiku konání veřejného zasedání, když i vzhledem k délce veřejného zasedání v rozsahu maximálně desítek minut neměl městský soud za to, že by stěžovateli jeho zdravotní stav neumožňoval se ho účastnit. Navíc, pokud by se stěžovateli v průběhu veřejného zasedání udělalo nevolno, soud by veřejné zasedání na nezbytně nutnou dobu přerušil. Proto i kdyby městský soud obdržel stěžovatelovu omluvu ještě před zahájením veřejného zasedání, dospěl by k závěru, že zdravotní stav stěžovatele jeho účast u veřejného zasedání nevylučuje.
4. Městský soud dále uvedl, že trest uložený stěžovateli obvodním soudem není trestem nepřiměřeně přísným; naopak - vzhledem ke všem rozhodným okolnostem - se jedná o trest spíše mírný, neboť pachatele přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání lze potrestat trestem odnětí svobody až na dva roky. Městský soud přitom zohlednil, že je to právě stěžovatel, kdo opakovaně nerespektuje již uložené tresty zákazu řízení motorových vozidel a v rejstříku trestů má již pět záznamů pro trestnou činnost identického charakteru. Navíc v době, kdy se dopustil nyní projednávaného jednání, se nacházel ve dvou zkušebních dobách podmíněného odsouzení, a to právě pro přečin maření úředního rozhodnutí a vykázání, když nadto zároveň vykonával obecně prospěšné práce uložené opět pro stejný přečin. Z toho soud dovodil, že ani opakované ukládání trestů nespojených s odnětím svobody u stěžovatele zjevně nezapůsobilo tak, aby svůj dosavadní život přehodnotil a nadále již vedl řádný život. S ohledem na výše uvedené okolnosti jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody do úvahy již nepřichází. Rovněž uložená výměra trestu je zcela přiměřená, a to i proto, že stěžovatel je vzhledem k jím páchané trestné činnosti speciálním recidivistou, páchajícím specifickou trestnou činnost téměř kontinuálně a nápravy stěžovatele zjevně nemůže být dosaženo uložením kratšího nebo dokonce alternativního trestu. Při stanovení výměry trestu obvodní soud správně přihlédl k doposud uloženým trestům stěžovateli, jejichž přeměna na tresty nepodmíněné stěžovateli nadále reálně hrozí. V návaznosti na uvedené se ale městský soud neztotožnil s názorem státní zástupkyně, že by uložený trest byl nepřiměřeně mírný, neboť obvodní soud citlivě posoudil všechny okolnosti případu a osobu stěžovatele a přihlédl k dříve uloženým trestům. V daném případě jde o první nepodmíněný trest odnětí svobody, který by měl mít největší výchovný dopad. Lze však souhlasit s tím, že neměl-li by ani takto uložený výchovný trest odnětí svobody na stěžovatele výchovný dopad, musely by být další tresty v budoucnu mnohem citelnější.
5. Následné dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením odmítl Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné. Vzhledem ke stěžovatelově dovolací argumentaci Nejvyšší soud neshledal ani existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a ve věci provedenými důkazy v takové míře, aby byl i v souladu s judikaturou Ústavního soudu oprávněn do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů zasáhnout. Naopak oba soudy nižších stupňů se podle Nejvyššího soudu s provedenými důkazy v rámci svých rozhodnutí řádně vypořádaly jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Stejně tak stěžovateli nebyl uložen natolik extrémně přísný trest, aby Nejvyšší soud mohl zasáhnout.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
9. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ke stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především poznamenává, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však městský soud a Nejvyšší soud v rámci odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly, a proto Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí.
11. V daném kontextu se nemůže ztotožnit ani se stěžovatelovým tvrzením, že se řádně a včas omluvil pro zdravotní indispozici z účasti na veřejném zasedání (a žádal jeho odročení, aby se jej zúčastnit mohl), když zejména městský soud v rámci odůvodnění svého rozhodnutí způsob a časovou souslednost stěžovatelovy omluvy velmi příhodně a přesvědčivě rekapituluje. I jen z tohoto popisu je přitom zjevné, že se stěžovatel řádně neomluvil, neboť zprvu vůbec nespecifikoval, jaké zdravotní problémy jej trápí, a učinil tak až dodatečně, dokonce teprve v průběhu veřejného zasedání samého, když ovšem ani z takto doplněné lékařské zprávy nebylo, jak městský soud vysvětlil, zřejmé, zda stěžovatele jím tvrzené zažívací problémy trápí ještě i v den konání veřejného zasedání. Nadto, aniž by městský soud jakkoliv zpochybňoval hodnocení stěžovatelova zdravotního stavu lékařem, své odůvodnění, proč dané žádosti o odročení veřejného zasedání nevyhověl, doplnil též o úvahu, že i kdyby se stěžovateli během veřejného zasedání, které samo o sobě nebývá nikterak dlouhé, udělalo nevolno v důsledku jeho průjmového onemocnění, soud by veřejné zasedání po dobu nezbytně nutnou přerušil. V návaznosti na to i Ústavní soud musí konstatovat, že stěžovatel svou neúčast u veřejného zasedání řádně a včas nedoložil, a proto městský soud nepochybil ani potud, nevyhověl-li jeho opožděné žádosti o odročení veřejného zasedání.
12. Rovněž podle Ústavního soudu neobstojí ani stěžovatelovo tvrzení, že vzhledem k okolnostem případu mu byl uložen nepřiměřeně tvrdý trest. Obecné soudy totiž velmi podrobně a přesvědčivě vyložily, že stěžovatel jemu vytýkanou trestnou činnost páchal v podstatě kontinuálně, aniž by na něj měly jakýkoliv vliv doposud ukládané tresty, když se nerespektování zákazu řízení motorových vozidel dopouštěl opakovaně i za situace, když byl ohrožen podmíněným trestem odnětí svobody.
13. Na uvedeném závěru obecných soudů o přiměřenosti stěžovateli uloženého trestu, který je i podle Ústavního soudu zřetelně jen výchovný, nemůže ničeho změnit ani okolnost, že stěžovatel má běžné sociální závazky, a to včetně toho, že údajně pečuje o dceru v rámci střídavé péče. Stěžovatel totiž velmi dobře věděl, jaké důsledky pro něj může nerespektování jemu uloženého trestu mít, přesto právě jemu uložený zákaz opakovaně porušoval. Musel tak činit právě i svědomím, že takové jeho chování může mít negativní vliv na jeho možnosti výchovně působit na dceru. Stěžovatel se ostatně v ústavní stížnosti ani srozumitelně nepokouší vysvětlit, proč opakovaně podmínky jemu uloženého trestu porušoval. K přiměřenosti stěžovateli uloženého trestu se přitom dostatečně vyjádřil i Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení, když vysvětlil, že stěžovateli uložený trest není do té míry zjevně nepřiměřený, aby mohl do rozhodnutí soudů nižších stupňů zasáhnout. Tato zdrženlivost se pak zjevně - a o to více - musí uplatnit i ve vztahu k Ústavnímu soudu.
14. Z výše uvedeného je rovněž podle Ústavního soudu zřejmé, že ke zrušení nyní napadených rozhodnutí nemohou vést ani stěžovatelovy blanketní odkazy na nálezovou judikaturu týkající se povinností obecných soudů umožnit obviněným účastnit se jednání před soudem v rámci trestního řízení, v němž je posuzována jejich trestná činnost. Stěžovatelem odkazovaná rozhodnutí totiž vycházejí z toho, že se stěžovatel z jednání u soudu řádně a včas omluvil. Jak přitom bylo vysvětleno výše, tato podmínka v případě stěžovatele nebyla splněna.
15. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že odkazuje-li stěžovatel např. na nález sp. zn. IV. ÚS 200/96 ze dne 21. 11. 1996 (N 123/6 SbNU 387; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz), pak tento jeho odkaz je vzhledem ke skutkovým okolnostem v tomto nálezu vylíčeným zcela nepřiléhavý, neboť tehdejší stěžovatel byl za jím údajně páchanou trestnou činností uznán vinným v rámci řízení, které bylo vedeno proti stěžovateli jako uprchlému, aniž pro to byly splněny podmínky. Je tak zjevné, že takto závažného pochybení se soudy ve stěžovatelově věci nedopustily a z povahy věci ani dopustit nemohly.
16. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
17. O stěžovatelově návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud zvlášť nerozhodoval, neboť ústavní stížnost posoudil neprodleně, takže návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí se stal bezpředmětným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu