ECLI:CZ:US:2023:3.US.1065.23.1
sp. zn. III. ÚS 1065/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vlastimila Štopla, zastoupeného Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 128/3, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2023, č. j. 26 Cdo 3196/2022-191, výroku I. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2022, č. j. 5 Cmo 91/2022-140, a výroku I. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2022, č. j. 17 Cm 75/2020-113, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí (resp. jejich některých výroků) obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel se návrhem u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal určení, aby Společenství vlastníků jednotek v domě č. p. X1, č. p. X2 a č. p. X3 v H. (dále jen "společenství") byla stanovena povinnost umožnit jednotlivým vlastníkům (bytových) jednotek udělat si kopie klíčů od společných prostor v domě (výrok I. usnesení krajského soudu) a aby společenství byla uložena povinnost zajistit zapojení topných těles ve společných částech domu, tj. v sušárně a v kočárkárně - dříve v mandlovně a prádelně (výrok II. usnesení krajského soudu). Krajský soud napadeným usnesením oba tyto stěžovatelovy návrhy zamítl.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí krajského soudu potvrdil v jeho zamítavém výroku vztahujícím se k prvnímu bodu stěžovatelova návrhu a usnesení krajského soudu zrušil ve vztahu k zamítavému výroku, který se týkal druhého bodu stěžovatelova návrhu. Ve vztahu k prvnímu bodu stěžovatelova návrhu vrchní soud dovodil, že není naplněna podmínka pro přezkoumání napadeného usnesení přijatého shromážděním společenství, a to pro neexistenci důležitého důvodu ve smyslu §1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). I podle vrchního soudu se totiž tato část stěžovatelova návrhu netýkala záležitosti, která by přímo zasahovala do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Ani stěžovatel přitom nebyl z užívání společných částí domu zcela vyloučen, přičemž samotná okolnost, že k přístupu do některých společných prostor si musel vyzvednout klíč od pověřené osoby, nepředstavovala ani podle vrchního soudu natolik zásadní omezení, které by vyžadovalo ingerenci soudu do poměrů příslušného společenství vlastníků. Vrchní soud navíc konstatoval, že sušárna a kočárkárna ve skutečnosti zpravidla uzamčeny nebyly a stěžovatel si od těchto prostor klíče mohl nechat kdykoliv vyrobit. Omezen tak stěžovatel zůstal ve skutečnosti jen v možnosti vyrobit si vlastní klíče od půdních prostor, když ovšem tyto prostory nebyly předmětem řízení. Nadto omezení vstupu do půdních prostor bylo dáno ochranou zde umístěných zařízení.
4. Vrchní soud se však neztotožnil s názorem krajského soudu, že důležitý důvod není dán ani ve vztahu k druhému bodu stěžovatelova návrhu, tzn. na uložení povinnosti společenství zajistit zapojení topných těles ve společných prostorách domu, když krajský soud se údajně nedostatečně zabýval tvrzením stěžovatele, že odpojením těchto topných těles dochází k rozvoji plísní a postupnému praskání omítky. Takové stěžovatelem tvrzené okolnosti však nutno podle vrchního soudu považovat za důležité důvody ve smyslu §1209 odst. 1 občanského zákoníku, odůvodňující zásah do rozhodovací autonomie společenství (resp. jejího shromáždění), a proto vrchní soud v tomto rozsahu rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
5. Proti té části výroku, kterým vrchní soud potvrdil rozhodnutí krajského soudu, podal stěžovatel dovolání, jež ovšem Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením zamítl. Stěžovatelem formulovaná otázka, za jakých předpokladů má soud uspořádat poměry vlastníků jednotek ve smyslu §1209 občanského zákoníku, totiž skutečně v rozhodovací praxi ve vztahu k občanskému zákoníku ve znění novely s účinností od 1. července 2020 doposud nebyla řešena, nicméně dovolání nebylo důvodné. Nejvyšší soud zejména zdůraznil, že zásah soudů do rozhodování shromáždění společenství lze připustit jen v odůvodněných a zcela výjimečných případech, když důvodnost takového zásahu musí být dána i z hlediska věcného. Uplatnit takový návrh může přitom přehlasovaný vlastník jednotky jen v rámci prekluzivní lhůty tří měsíců počítané od doby, kdy se o rozhodnutí shromáždění společenství dozvěděl nebo dozvědět mohl a týká-li se jeho návrh důležitého důvodu. V posuzované věci však důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním společenství dán nebyl, neboť stěžovatelův návrh se netýkal kvality záležitostí, které přímo zasahují buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek nebo do podstaty předmětu vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Smyslem úpravy v rámci občanského zákoníku pro přezkoumání takového návrhu je přitom minimalizace zásahu veřejné moci do soukromoprávních vztahů společenství. Nad tento rámec Nejvyšší soud poznamenal, že nemohl zcela přehlédnout, že stěžovatel se svým návrhem ve skutečnosti snažil překonat rozhodnutí přijaté shromážděním společenství již v únoru roku 2012, a tedy svůj návrh, aby společenství byla uložena povinnost umožnit každému vlastníkovi jednotky nechat si vyrobit kopii klíče ke společným částem domu, uplatnil s odstupem více než osmi let od přijetí původního rozhodnutí shromáždění. Již z tohoto důvodu nemohlo být stěžovatelovu návrhu vyhověno.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá naopak stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru neshledal.
9. K vlastní stěžovatelově argumentaci Ústavní soud především podotýká, že postrádá hlubší ústavněprávní rozměr a týká se jen výkladu podústavního práva. Ústavní soud přitom shledal, že obecné soudy stěžovatelův návrh posoudily zcela akceptovatelným způsobem, když na věc aplikovaly relevantní právní úpravu a tuto racionálně vyložily. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že společné prostory, od nichž se stěžovatel domáhá kopie klíčů, ve skutečnosti zpravidla uzamčeny nejsou, když navíc stěžovatel si údajně mohl nechat kopii klíčů vyrobit ihned poté, co byl přehlasován jeho návrh uplatněný v rámci shromáždění společenství. Tím Ústavní soud sice zcela nezpochybňuje, že stěžovatel může být v rámci užívání společných prostor v určitém důsledku omezen, když podle jeho tvrzení není vhodné, aby si například v noci chodil zapůjčit klíč od kočárkárny, nicméně taková omezení lze podle Ústavního soudu považovat za běžná a snesitelná v rámci ještě zcela únosného mezilidského soužití, a proto ani podle názoru Ústavního soudu v daném případě nevyvstávají tak důležité právní otázky (resp. není v něm patrná excesivní nespravedlnost), aby Ústavní soud, vzhledem k výše naznačené zdrženlivosti, která souvisí s jeho postavením v rámci soustavy orgánů veřejné moci, mohl do rozhodnutí obecných soudů ve stěžovatelově případě zasáhnout, neboť - jak již naznačeno - soudy provedený výklad §1209 občanského zákoníku nepovažuje za jakkoliv neústavní.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu