ECLI:CZ:US:2023:3.US.1067.23.1
sp. zn. III. ÚS 1067/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. Ž., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem, sídlem Puklicova 1069/52, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 3 Tdo 874/2022-3575, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. května 2022 č. j. 4 To 49/2022-3531 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. listopadu 2021 č. j. 7 T 97/2021-3436, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným ad 1) přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník) a ad 2) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 a byl podle §251 odst. 1 za použití §43 odst. 1 téhož zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Dále mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí (vyjmenovaných ve výroku o trestu) a podle §73 odst. 1 a 3 téhož zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu podnikání jako osoby samostatně výdělečně činné pro předmět podnikání "Výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona" včetně výkonu funkce statutárního orgánu obchodních korporací a družstev pro předmět podnikání "výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona" na dobu dvaceti čtyř měsíců. Naproti tomu byl stěžovatel podle §226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, které Nejvyšší soud dalším napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že ohledně skutku pod bodem 2) rozsudku okresního soudu, kvalifikovaného jako přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, mu nebylo prokázáno zavinění ve formě nepřímého úmyslu. V této souvislosti v průběhu řízení namítal svůj negativní skutkový omyl ve smyslu §18 tr. zákoníku, který vylučuje úmyslné zavinění. Polemizuje přitom se závěry Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že samotné policejní orgány nebyly schopny spolehlivě říci, které z nábojů zajištěných při domovní prohlídce měly být náboji zakázaného provedení. Vyslovuje přesvědčení, že ani po držiteli zbrojního průkazu není možné spravedlivě požadovat, aby měl rozsáhlejší znalosti a zkušenosti, než mají expertní policejní orgány. Tvrzení odvolacího soudu, že si musel předmětné náboje opatřit na "černém trhu" označuje jako nepodloženou a nesprávnou spekulaci.
6. Stěžovatel tvrdí, že se soudy nezabývaly povahou držených nábojů, jejich účinností, velikostí apod., což mohlo mít vliv na posouzení naplnění předpokladů pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že lze bez dalšího vycházet z toho, že zákonodárce střelivo tohoto druhu zařadil do zakázané kategorie. Má za to, že závěry soudů všech stupňů jsou zatíženy extrémním nesouladem s obsahem spisu a nebyly logicky zdůvodněny, přičemž nebylo přihlédnuto ke skutečnostem svědčícím v jeho prospěch. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu vyslovující požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí vyžadujícího transparentnost a přezkoumatelnost a vylučujícího libovůli v rozhodování.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
9. Ústavní soud v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. Krajský soud shledal rozsah provedeného dokazování a jeho hodnocení zcela v souladu s požadavky §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, přičemž nenašel jakýkoliv důvod pro změnu skutkových zjištění i jejich právního hodnocení. Pokud se ne zcela správně vypořádal s námitkou stěžovatele, že jednal v negativním skutkovém omylu, když se ve svém rozhodnutí zabýval toliko možným omylem právním, tuto nesprávnost napravil Nejvyšší soud, byť způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje.
10. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí, posuzovaná jako celek, obsahují souhrnné hodnocení všech rozhodných skutečností a vylučují jakékoliv rozumné pochybnosti o stěžovatelově vině. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva. Podle jeho rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, body 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže krajský soud na některé námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům okresního soudu, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá výhradně závěry soudů o vině přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž namítá absenci úmyslného zavinění v důsledku negativního skutkového omylu, když se domníval, že jím držené náboje (světlice) jsou civilního, nikoliv nedovoleného vojenského provedení. Stejnou námitku stěžovatel vznesl ve svém dovolání a dovolací soud se jí podrobně zabýval a řádně se s ní vypořádal v bodech 32 až 45 napadeného usnesení, přičemž dal za pravdu stěžovateli v tom, že se krajský soud dopustil směšování omylu skutkového a omylu právního. Po prostudování příslušného spisového materiálu však dospěl k závěru, že i přes tuto zjištěnou nesprávnost lze závěry soudů o úmyslném zavinění stěžovatele akceptovat. Vyšel přitom, stejně jako soudy nižších stupňů, zejména z konverzací zajištěných v mobilním telefonu stěžovatele mezi stěžovatelem a jeho zákazníky, z nichž se podává jasný obraz nejenom o rozsahu a charakteru obchodování stěžovatele se zbraněmi a střelivem, ale i o jeho vědomosti o jejich pravé povaze, tedy, že jsou vojenského provedení, nikoliv provedení civilního, na něž se stěžovatel odvolával a činí tak i v ústavní stížnosti. Pokud stěžovatel tvrdil, že šlo o stejné světlice v porovnání s civilními světlicemi sloužícími jako zábavní pyrotechnika, Nejvyšší soud případně upozornil na to, že z předmětných vojenských světlic zabavených u stěžovatele je patrné zcela odlišné vizuální provedení než u světlic civilních, což lze zjistit i z obalu, v němž jsou uskladněny. Stěžovatel tak nemůže úspěšně argumentovat tím, že byl v dobré víře, že drží civilní zábavní pyrotechniku. To se týká i závadných nábojů nalezených u stěžovatele a obsažených převážně v originálních obalech. Pokud tedy Nejvyšší soud shledal úvahy stěžovatele o negativním skutkovém omylu za nepřijatelné, je jeho řádně odůvodněný závěr z ústavněprávního hlediska akceptovatelný, neboť není v namítaném extrémním rozporu s provedeným dokazováním, což platí i o následném právním hodnocení.
12. Domáhal-li se stěžovatel uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, když se soudy podle jeho názoru nedostatečně zabývaly povahou držených nábojů, jejich účinností a velikostí, tedy reálnou nebezpečností předmětných nábojů a světlic, které přirovnává k civilním nábojům a světlicím, i s touto námitkou se Nejvyšší soud ústavně konformně vypořádal, přičemž s odkazem na svou judikaturu vyšel z druhu, účinnosti a počtu držených nábojů a munice a shledal, že všechny spadají do nejpřísnější kategorie. Nemůže být sporu o tom, že objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování je zájem společnosti na tom, aby nebyly nekontrolovaně vyráběny, drženy a nošeny střelné zbraně, střelivo a výbušniny svou povahou nebezpečné pro život, zdraví či majetek jiného. Společenský zájem na regulaci držení nebezpečného střeliva byl v dané věci ohrožen tím, že stěžovatel u sebe shromažďoval větší množství zakázaného vojenského střeliva a munice. Nejvyšší soud případně poukázal na to, že nebezpečnost nábojů a světlic, kterou stěžovatel zlehčuje, vyplývá zejména z toho, že náboje byly zařazeny do kategorie A, tedy mezi zakázané střelivo vyžadující výjimku, a v případě světlic šlo o munici, pro kterou se použijí normy o nakládání se zakázaným střelivem, přičemž náboje byly při expertíze vyhodnoceny jako střelivo se střelou průbojnou, popř. zápalnou a neodpovídající dovolenému výrobnímu provedení. Při posouzení nebezpečnosti stěžovatelem drženého střeliva je přitom možné vycházet z toho, že zákonodárce střelivo tohoto druhu zařadil do zakázané kategorie, a to kategorie nejpřísnější, a není proto nutné, aby soud sám zkoumal jeho ničivost a celkovou nebezpečnost.
13. Vzhledem k okolnostem posuzované věci proto nepřichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě - jen v případech, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin. V případě stěžovatele však Nejvyšší soud správně vyhodnotil, že posuzovaný skutek nelze hodnotit jako méně společensky škodlivý, což je jedním ze základních předpokladů pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
14. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení tvrzeného práva stěžovatele na soudní ochranu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
15. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu