ECLI:CZ:US:2023:3.US.1097.23.1
sp. zn. III. ÚS 1097/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Karla Vágnera, 2) Víta Koldinského a 3) Zity Marinovové, všichni zastoupeni Mgr. Jitkou Havlénovou, advokátkou se sídlem Washingtonova 1624/5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, č. j. 27 Cdo 2730/2022-190, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 28/2021-151, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 10. 2020, č. j. 80 Cm 103/2018-91, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 a v čl. 2 odst. 3 Ústavy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zcela vyhověl žalobě JUDr. Lukáše Holého, správce konkursní podstaty úpadce - společnosti Story Publishing, s. r. o. (dále jen "společnost" nebo "jmenovaná společnost"), když určil, že stěžovatelé jako žalovaní ručí jako bývalí členové statutárního orgánu jmenované společnosti společně a nerozdílně za splnění dluhů této společnosti, toho času v konkurzu, vůči jejím věřitelům.
3. K odvolání stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že po formulační úpravě výrok městského soudu o věci samé potvrdil. Rovněž vrchní soud totiž vyšel ze základního východiska, že stěžovatelé, jako bývalí jednatelé a společníci jmenované společnosti, neudělali nic pro to, aby se tato společnost mohla bránit vznášeným nárokům věřitelů; nevyvíjeli žádnou činnost k tomu, aby společnost získala finanční prostředky a aby svým eventuálním, proti ní uplatňovaným závazkům ze strany věřitelů, mohla reálně dostát, a ani společnosti nevytvořili podmínky pro případnou právní podporu ze strany advokáta, který by společnost mohl v soudním řízení pojednávajícím o nárocích věřitelů řádně zastupovat. Naopak všechny kroky stěžovatelů prakticky od okamžiku, kdy se dozvěděli o eventuálních nárocích věřitelů vůči společnosti, směřovaly jen k tomu, aby jich samotných se eventuální závazky společnosti nijak nedotkly. V daném kontextu vrchní soud zdůraznil, že z hlediska jeho hodnocení věci pro něj není podstatné, zda se skutečně valná hromada dne 26. 11. 2015 konala nebo nikoliv (když listiny odkazující na konání této valné hromady stěžovatelé rejstříkovému soudu doručili až s výrazným zpožděním), neboť se na stěžovateli tvrzené valné hromadě nechali z funkce jednatelů odvolat měsíc poté, co společnost od věřitelů obdržela předžalobní výzvy s tím, že místo sebe nenechali zvolit náhradu, a to za situace, kdy byli nejen jednateli jmenované společnosti, ale také jejími společníky, pročež za této situace podle vrchního soudu nelze projev vůle stěžovatelů z pohledu souběhu jejich funkcí jako jednatelů a společníků oddělit. Stěžovatelé tak podle vrchního soudu postupovali zjevně v rozporu se zájmy jmenované společnosti, respektive jen ve svém vlastním zájmu. Za dané situace proto nemohl obstát ani akcent stěžovatelů na odlišení jejich funkce jednatele a společníka.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením pro nepřípustnost, protože stěžovatelé nespecifikovali žádnou otázku, která by mohla tuto přípustnost založit. Pokud totiž stěžovatelé své dovolání stavěli na námitce, že nebylo nijak prokázáno, že se valná hromada, na níž měli být stěžovatelé odvoláni z funkce jednatelů, neuskutečnila, pak tím zpochybnili jen hodnocení důkazů provedené nalézacím a odvolacím soudem, přičemž tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání. Vrchní soud také zjevné vycházel z toho, že porušením péče řádného hospodáře, která stíhala jako jednatele všechny tři stěžovatele, spočívala v jejich případě ve stejném jednání (či spíše opomenutí), když stěžovatelé neodvraceli škodu, která společnosti hrozila.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti do značné míry opakují argumentaci, kterou již uplatnili před obecnými soudy. Konkrétně opětovně zdůrazňují, že soudy zaměnily práva a povinnosti společníka s právy a povinnostmi člena statutárního orgánu. Ve vztahu k odůvodnění rozsudku vrchního soudu pak stěžovatelé formulují námitku, že není přezkoumatelné. Obecné soudy prý rovněž nezkoumaly případný rozsah porušení povinnosti a tím i rozsah ručitelského závazku ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům. Odkazuje-li Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí na svůj rozsudek ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1319/2018 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], pak takový odkaz je pro věc stěžovatelů zcela nepřípadný, neboť se otázky závažnosti porušení povinnosti každého z jednatelů týká jen okrajově. Stěžovatelé rovněž upozorňují, že v jiném soudním řízení, souvisejícím věcně se soudním řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, měly obecné soudy vycházet z toho, že se valná hromada společnosti, na níž byli odvoláni z funkcí jednatelů, konala. Pokud obecné soudy v nyní posuzované věci tuto skutečnost zpochybňují, narušují tím právní jistotu a předvídatelnost soudních rozhodnutí, protože soudní rozhodnutí vydaná v různých řízeních si ve svém důsledku v této otázce odporují. Vrchní soud pak podle stěžovatelů rozhodnutí krajského soudu přezkoumal nedostatečně a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno. V této souvislosti stěžovatelé blanketně odkazují na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí. Konečně se stěžovatelé domnívají, že se Nejvyšší soud dopustil libovůle, odmítl-li jejich dovolání jako nepřípustné, byť pro takový postup nebyly splněny podmínky.
6. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jde-li o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
10. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základ, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li zatížen libovůlí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v posuzované věci neshledal a konstatuje, že právní závěry obecných soudů, vysvětlené v nyní napadených rozhodnutích, jsou ústavně právně zcela přijatelné, jsou náležitě odůvodněny a nelze je proto označit za excesivní, resp. neústavní.
11. Již výše totiž Ústavní soud uvedl, že stěžovatelé v rámci své stížnostní argumentace jen opakují námitky, s nimiž se ovšem obecné soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, řádně vypořádaly.
12. Lze také podle Ústavního soudu konstatovat, že stížnostní argumentace stěžovatelů se s podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí poněkud míjí. Jak totiž vysvětlil (přinejmenším) vrchní soud v napadeném rozsudku, pro věc nebylo do té míry podstatné, zda se skutečně konala valná hromada, na níž měli být stěžovatelé zbaveni funkce jednatelů, a mělo jim zůstat pouze postavení společníků ve jmenované společnosti. Vrchní soud totiž vysvětlil, že na stěžovateli tvrzené valné hromadě by tak došlo k situaci, kdy stěžovatelé již věděli, že společnost je ohrožena předžalobní výzvou věřitelů, a přesto připustili své odvolání z funkce jednatelů, byť věděli, že ve společnosti, kterou ovládali, je jiní jednatelé nenahradí. Pochybnosti o konání valné hromady přitom vzbuzuje - jak opět podrobně vysvětlil vrchní soud - minimálně okolnost, že stěžovatelé v průběhu dlouhé doby vykonávali konkrétní úkony, které jim jako jednatelům náležely, aby posléze se značným časovým odstupem, když bylo zjevné, v jakém stavu jmenovaná společnost je, rejstříkovému soudu doručili příslušné dokumenty s tím, že jednateli vlastně již dlouhou dobu nejsou.
13. Podle Ústavního soudu pak není rovněž důvod jakkoliv zpochybňovat odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1319/2018, v němž je vysvětleno, že soud může dovodit odpovědnost jednatele jako ručitele za závazky obchodní společností i tehdy, měl-li výkon funkce jednatele v mezidobí již skončit a společnost skončila v konkurzu. Stěžovatelé pak v této souvislosti ani dostatečně nevysvětlují, v čem je vlastně nesprávná úvaha obecných soudů, že porušení povinností, které je jako jednatele jmenované společnosti stíhaly, je v jejich případě zcela srovnatelné, a proto za závazky vůči společnosti odpovídají stejným dílem. Stěžovatelé této úvaze oponují v podstatě jen tvrzením, že uvedené východisko právě z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1319/2018 dostatečně nevyplývá. To však podle Ústavního soudu nevadí a závěry, na nichž je uvedený rozsudek Nejvyššího soudu postaven, to ve vztahu k nyní posuzovanému případu nikterak nezpochybňuje.
14. V souladu s výše uvedeným pak nemůže obstát ani námitka stěžovatelů, že nyní napadenými rozhodnutími byla zpochybněna předvídatelnost soudních rozhodnutí a právní jistota, neboť - jak již bylo vysvětleno - samotná existence valné hromady, během níž měli být stěžovatele odvoláni z funkce jednatelů, nebyla pro posouzení věci významná, a proto nebylo ani důležité, zda obdobnou otázku v jiném soudním řízení soudy posoudily jinak. Sluší se rovněž dodat, že Ústavní soud se neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelů, že rozhodnutí vrchního soudu vydané v jejich věci je nepřezkoumatelné. Naopak, z odůvodnění tohoto rozhodnutí a jeho struktury je na první pohled zjevné, že toto je zpracováno velmi přesvědčivě a systematicky. Konečně Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud dostatečně a zcela v souladu se zákonnou úpravou vysvětlil, z jakých důvodů nebylo dovolání stěžovatelů z titulu žádné jimi vymezené otázky přípustné, a proto je odmítl. Ani v tomto směru proto zdejší soud nezjistil pochybení, které by dosahovalo protiústavní intenzity.
15. Proto Ústavnímu tedy nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu