ECLI:CZ:US:2023:3.US.1100.23.1
sp. zn. III. ÚS 1100/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Moniky Vopálenské, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem Paprsková 333/16, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 9/2023-246 ze dne 15. 2. 2023 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 15 C 26/2018-229 ze dne 26. 10. 2022, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, Ing. Gabriely Procházkové, Ing. Ivana Popova, Pavla Popova a Ivany Sekalové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U obecných soudů se stěžovatelka domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem, které měla ve spoluvlastnictví s vedlejšími účastníky řízení. Ještě před zahájením řízení vyzvala stěžovatelka vedlejší účastníky řízení ke smírnému řešení sporu a navrhla konkrétní způsob vypořádání spoluvlastnických vztahů. Tento návrh neuspěl, a proto stěžovatelka v únoru roku 2018 podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětné nemovitosti.
2. V průběhu celého řízení postupovali vedlejší účastníci řízení dle tvrzení stěžovatelky obstrukčně a neměli skutečný zájem na vyřešení předmětného sporu. Teprve v červnu roku 2022 akceptovali návrh stěžovatelky a uzavřeli s ní směnnou smlouvu. Stěžovatelka vzala svůj návrh zpět, a soud proto řízení se souhlasem vedlejších účastníků zastavil. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je svojí povahou tzv. iudicium duplex, v němž má žalobce i žalovaný totožné postavení, a v těchto řízeních si zásadně nese náklady každý z účastníků sám. Obvodní soud konstatoval, že neshledal důvody pro postup dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jakožto soud odvolací se ztotožnil se závěrem obvodního soudu. Řízení bylo zastaveno z důvodu, že stěžovatelka a vedlejší účastníci uzavřeli směnnou smlouvu. Procesní zavinění nelze v daném případě přičítat žádnému z účastníků, a proto nemá nikdo dle §146 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatelky porušeno tím, že obecné soudy nepřihlédly při rozhodování o nákladech řízení k obstrukčnímu chování vedlejších účastníků. To mělo založit předpoklad pro určení jejich povinnosti uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, že k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. Následně Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný.
5. Prvotně Ústavní soud připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tyto ústavní stížnosti však mají subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
6. Nadto Ústavní soud doplňuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k meritornímu přezkumu a zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Ve svých předchozích rozhodnutích totiž Ústavní soud uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1998; usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998; usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003; usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307); usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005; usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008].
7. Otázkou náhrady nákladů řízení, které představuje ono iudicium duplex, tedy řízení, v němž jsou všichni účastníci vzájemně v postavení odpovídajícím procesní pozici žalobce i žalovaného, nehledě na to, kdo žalobu podal, se Ústavní soud opakovaně zabýval v souvislosti s řízením o vypořádání spoluvlastnictví [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 (N 208/103 SbNU 142); nález sp. zn. II. ÚS 572/19 ze dne 12. 12. 2019 (N 211/97 SbNU 260); nález sp. zn. IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022].
8. Z posledně uvedených rozhodnutí vyplývají následující závěry. Při rozhodování o nákladech řízení platí v civilním řízení sporném dvě základní pravidla. Prvním je pravidlo úspěchu ve věci podle §142 o. s. ř. Druhým je pravidlo procesního zavinění na zastavení řízení podle §146 odst. 2 téhož zákona. Prvé jmenované pravidlo se uplatní v případech konečného meritorního rozhodnutí a zákon z něj zároveň připouští výjimky (např. §143 o. s. ř.). Druhé pravidlo se potom použije v případech, kdy je řízení ukončeno usnesením o zastavení řízení. Soud neřeší meritum věci a rozhoduje podle §146 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Podle Ústavního soudu výjimku z obecného použití ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k řízení typu iudicii duplicis by měly tvořit případy, v nichž jde o obstrukční chování spoluvlastníka, účastník řízení se nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 237/23 ze dne 11. 4. 2023; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2612/22 ze dne 10. 1. 2023; nález IV. ÚS 404/22 ze dne 5. 4. 2022). V takovém případě však soud musí přesvědčivě vyložit, proč se v konkrétním případě rozhodl uložit účastníkovi řízení zaplatit protistraně náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 o. s. ř.
9. V nyní posuzované věci obvodní i městský soud vhodně konstatovaly, že ve smyslu ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnily. Soudy zároveň vhodně konstatovaly, že procesní zavinění na zastavení řízení nelze přičítat žádnému účastníkovi, neboť výsledkem sporu bylo mimosoudní uzavření směnné smlouvy. Zároveň z odůvodnění plyne, že pro aplikaci výjimek neshledaly obecné soudy důvod. Ústavní soud proto extrémní či svévolné vykročení ze zásad spravedlivého procesu neshledal. Stěžovatelka rovněž v rámci své argumentace odkazuje na výše uvedené závěry Ústavního soudu. Podle nich tedy může soud konstatovat i v případě řízení označovaných jako iudicia duplicia, a to za předpokladu náležitého odůvodnění, že jedna ze stran má dle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení. Nicméně jejich aplikace na posuzovanou věc, jak vyplývá z rozhodnutí obecných soudů, není přiléhavá, neboť se o obstrukční chování nejedná. Zbylá část ústavní stížnosti potom toliko opakuje argumentaci přednesenou před obecnými soudy.
10. Nutno podotknout ve vztahu k tvrzenému obstrukčnímu chování vedlejších účastníků, že z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh žádným způsobem nevyplývá, že by obvodní soud v průběhu řízení shledal stěžovatelkou vytýkané chování vedlejších účastníků a jejich právního zástupce jako obstrukční, a tedy např. uložil pořádkovou pokutu. Nadto ani stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí, že by se během předmětného řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví pokoušela soud upozornit na to, že chování vedlejších účastníků lze chápat jako obstrukční, a je tedy na místě přistoupit např. právě k uložení pořádkové pokuty.
11. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud tak ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu