ECLI:CZ:US:2023:3.US.1109.23.1
sp. zn. III. ÚS 1109/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele I. N., zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2022 č. j. 3 Tdo 304/2022-2267, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. listopadu 2021 č. j. 8 To 247/2021-2187 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. června 2021 č. j. 6 T 58/2018-2101, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
3. Proti uvedenému rozsudku okresního soudu podal stěžovatel, spoluobžalovaný J. D. i státní zástupkyně odvolání, o němž Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek okresního soudu zrušil a nově uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §21 odst. 1, §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Stejným rozsudkem krajský soud zprostil stěžovatele i spoluobžalovaného D. pro dva další skutky. Skutek, za nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel coby soudce Okresního soudu v X instruoval advokáta (spoluobžalovaného D.) na podkladě jejich předchozí dohody, kdy je třeba k uvedenému soudu podat žádost o podmíněné propuštění T. M., jehož obžalovaný D. obhajoval, aby byla s největší mírou pravděpodobnosti přidělena k vyřízení do senátu stěžovatele. Následně obžalovaného D. instruoval, jak je třeba žádost doplnit, resp. upravit, načež T. M. usnesením podmíněně propustil.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele a spoluobžalovaného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že v trestním řízení byly ignorovány závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2806/08. Toto pochybení mělo spočívat v tom, že nalézací i odvolací soud nevyhověly jeho požadavku, aby byl vyžádán a stranám předložen spis sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 expozitury Ústí nad Labem, ve kterém došlo k zahájení úkonů trestního řízení a následnému nařízení odposlechů telefonů a sledování emailových zpráv a jeho osoby i D. Má za to, že nebyla přezkoumatelným způsobem doložena jediná skutečnost, proč nelze uvedený spis předložit. Provedení tohoto důkazu považuje za "nezbytné k posouzení samotné legitimity zahájení úkonů v trestním řízení a následně k nařízení odposlechů a dalších operativně pátracích úkonů orgánů kriminální služby".
6. V této souvislosti připomíná, že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Je přesvědčen, že v jeho věci bylo zahájení úkonů trestního řízení čistě spekulativní a bylo vedeno pouze zájmem na sledování a odposlechu funkcionářů státního zastupitelství a soudu, resp. osob na ně napojených. Tvrdí, že ve spise sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 nebyl zaznamenán ani potřebný vyšší stupeň pravděpodobnosti, že s V. K. dlouhodobě páchal trestnou činnost. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Pzo 8/2022, kterým bylo deklarováno, že dvěma příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, které vydala soudkyně Okresního soudu v Hradci Králové, ve vztahu ke stěžovateli nedošlo k porušení zákona. Upozorňuje, že proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost projednávaná pod sp. zn. IV. ÚS 2797/22.
7. Stěžovatel dále namítá, že existence dohody mezi ním a spoluobžalovaným D. byla nalézacím soudem popsána pouhou úvahou, která nemá podklad v provedených důkazech. Obecné soudy podle něj ignorovaly, že žádost o podmíněné propuštění odsouzeného T. M. ze dne 14. 12. 2015 byla podána na základě pokynů tohoto odsouzeného D. dopisem ze dne 6. 12. 2015, tedy že k podání této žádosti došlo bez stěžovatelova přičinění.
8. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že skutek, pro nějž byla podána obžaloba, rozdělil na tři skutky, přičemž pro dva z nich [uvedenými pod bodem B) rozsudku krajského soudu] jeho i obžalovaného D. zprostil obžaloby. Uvádí, že skutek vymezený v bodě A) výroku rozsudku krajského soudu je pokračováním skutku uvedeného pod bodem B) 1. tohoto rozsudku, takže zprošťujícím výrokem krajský soud obžalované zprostil celé obžaloby. Výrok o vině vymezený v rozsudku krajského soudu pod bodem A) proto neměl být podle něj vůbec vydán.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
11. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho názoru, že obecné soudy nerespektovaly závěry vyplývající z nálezu ze dne 27. 1. 2010 sp. zn. II. ÚS 2806/08 (N 15/56 SbNU 143). Nalézací soud sice odmítl stěžovatelův návrh na doplnění dokazování spisovým materiálem policejního orgánu sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015, nicméně přistoupil k přezkumu příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jejichž výsledek byl použit i v nyní posuzované trestní věci (srov. strany 15 až 17 rozsudku okresního soudu).
12. Argumentaci nalézacího soudu dále doplnil Nejvyšší soud, když připomněl, že otázkou zákonnosti nařízení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, k nimž došlo v jiné trestní věci stěžovatele (k níž se vztahoval právě zmíněný policejní spis sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015) se již zabýval ve svém usnesení ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Pzo 8/2022 (na které ostatně upozorňuje ve své ústavní stížnosti sám stěžovatel). Tímto usnesením Nejvyšší soud podle §88 odst. 8 trestního řádu rozhodoval o žádosti stěžovatele o přezkum zákonnosti zmíněných příkazů, přičemž dospěl k závěru, že uvedenými příkazy nebyl porušen zákon. Ústavní soud k tomu dodává, že svým usnesením ze dne 26. 4. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2797/22 odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost proti uvedenému usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou, tedy rovněž nedospěl k závěru, že by k vydání předmětných příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu došlo v rozporu se zákonem, a tak ani s ústavními pravidly.
13. Ústavní soud tedy konstatuje, že obecné soudy se v nyní posuzované věci dostatečně zabývaly otázkou zákonnosti nařízených odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, jejichž výsledek byl v tomto řízení použit jako důkaz. Zákonnost příkazů k těmto odposlechům potvrdily výše citovanými usneseními Nejvyšší soud i Ústavní soud. Za dané situace nespatřuje Ústavní soud v odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování spisem sp. zn. OKFK-2422/TČ-2015 porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
14. Jestliže stěžovatel tvrdí, že existence dohody mezi ním a spoluobžalovaným D. byla věcí pouhé úvahy nalézacího soudu a neměla podklad v provedených důkazech, odkazuje Ústavní soud na strany 20 a 21 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde byla tato námitka podrobně vypořádána, a to včetně otázky koordinace podání žádosti o podmíněné propuštění odsouzeného T. M. ze dne 14. 12. 2015. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k této argumentaci cokoli dalšího dodávat, a proto na ni beze zbytku odkazuje.
15. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení na stranách 28 až 34 podrobně zabýval též stěžovatelovou námitkou týkající se rozsahu zprošťujících výroků obsažených v napadeném rozsudku krajského soudu. Ústavní soud rovněž odkazuje na strany 6 a 7 napadeného rozsudku krajského soudu, kde bylo vyloženo, proč bylo jednání stěžovatele popsané v obžalobě posouzeno jako tři různé skutky (a nikoli jako pokračující trestné činy spáchané v jednočinném souběhu). Ústavní soud uvedené úvahy obecných soudů považuje za racionální a nenachází žádný důvod, aby je rozporoval. Za takové situace krajský soud tím, že pro dva ze tří těchto skutků stěžovatele zprostil obžaloby, nemohl vytvořit pro zbývající skutek [popsaný v bodě A) rozsudku krajského soudu] překážku věci rozhodnuté a jeho rozhodnutí ani v tomto směru nevykazovalo vady.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu