ECLI:CZ:US:2023:3.US.1127.23.1
sp. zn. III. ÚS 1127/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Andreje Babiše, zastoupeného Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem, sídlem Na Kozačce 7, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2023 č. j. 25 Cdo 3328/2022-191, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2022 č. j. 25 Cdo 231/2021-127, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2022 č. j. 21 Co 266/2019-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jany Filipové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 17 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 9. 2019 č. j. 5 C 86/2019-40 uložil stěžovateli povinnost, aby se vedlejší účastnici do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku omluvil dopisem zaslaným na její adresu ve znění: "Omluva Janě Filipové. Vážená paní Filipová, dne 12. 7. 2018 jsem v pořadu Televizní noviny vysílaném na programu TV NOVA na otázku, zda věřím slovům Pavla Růžičky, že jsou demonstranti zaplacení, i přesto, že svá tvrzení nemůže podpořit žádnými důkazy, odpověděl, že jsem o zaplacení demonstrantů přesvědčený, neboť se jedná o stále ty samé lidi, kteří proti mně protestují již rok a půl, a že si neumím představit, že by někdo demonstroval šestnáct hodin v kuse a šestnáct hodin v kuse řval, jen tak, že se nudí. Dále jsem své výroky potvrdil v pořadu 168 hodin vysílaném dne 9. 9. 2018 na programu České televize, kdy jsem o zaplacení demonstrantům za účast na demonstraci řekl, že toto opírám o vyjádření Pavla Růžičky. Dále jsem v pořadu Duel Jaromíra Soukupa vysílaném dne 30. 8. 2018 na programu TV Barrandov označil demonstrující jako politické odpůrce na objednávku. Označení demonstrantů za zaplacené a objednané jsou dehonestující a urážlivá a za tato tvrzení se tímto omlouvám."
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j. 21 Co 266/2019-107 rozsudek okresního soudu změnil tak, že žaloba se zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud dovodil, že vedlejší účastnice není aktivně věcně legitimována, neboť nespadá do okruhu osob, k nimž výroky stěžovatele směřovaly, navíc si svými projevy sama zjednala dostatečnou satisfakci a uchýlila se přitom navíc i k invektivám. Krajský soud taktéž shledal nedostatek příčinné souvislosti mezi tvrzenou újmou na straně vedlejší účastnice a jednáním stěžovatele, neboť negativní reakce jiných osob nebyly důsledkem žalobou napadených výroků stěžovatele, ale vlastního jednání vedlejší účastnice, která sama o své účasti na demonstracích informovala na sociálních sítích.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2022 č. j. 25 Cdo 231/2021-127 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že v dané věci je nutné řešit kolizi práva vedlejší účastnice na ochranu osobnosti a práva stěžovatele na svobodu projevu. Výroky stěžovatele o zaplacených demonstrantech ve svém základu představují tzv. skutková tvrzení (nikoliv hodnotící úsudek), stěžovatel však žádné důkazy potvrzující jeho tvrzení v řízení nepředložil. Ačkoliv nelze sdílet přesvědčení vedlejší účastnice o jejím výlučném soukromém postavení, když účastí na demonstraci nepochybně vstoupila do veřejného prostoru, je nutné na druhé straně nepochybně dospět k závěru, že tvrzení o účasti na demonstraci za úplatu je závažným zásahem do cti takové osoby.
5. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 7. 2022 č. j. 21 Co 266/2019-168 potvrdil rozsudek okresního soudu, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí se pouze omezil na konstatování, že vzhledem ke kategorickému závěru dovolacího soudu o skutkovém stavu věci, který je zcela odlišný od skutkového stavu zjištěného krajským soudem jeho vlastním dokazováním, a na to navazujícímu právnímu hodnocení, z nichž vyplývá pro krajský soud závazný právní názor, že žaloba je důvodná, neměl krajský soud jinou možnost než napadený rozsudek potvrdit.
6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2023 č. j. 25 Cdo 3328/2022-191 jako nepřípustné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho výrok, za který vedlejší účastnice požadovala omluvu, a který zazněl v Televizních novinách na TV NOVA, odvysílaných 12. 7. 2018, není skutkovým tvrzením, nýbrž hodnotícím soudem. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu vysloveným v jeho kasačním rozhodnutí, že průměrný divák nepochybně předmětný projev i podle celkového vyznění chápal jako konstatování o poskytnutí úplaty demonstrantům, tento závěr dovolacího osudu nepovažuje stěžovatel za řádně odůvodněný. Jde-li o další výrok, který zazněl v pořadu Duel Jaromíra Soukupa na TV Barrandov, vysílaném dne 30. 8. 2018, i v tomto případě jde o subjektivní názor stěžovatele, jehož výklad však nelze zúžit tak, že by se mělo jednat o zaplacené demonstranty. Přestože je stěžovatel přesvědčen, že takto obecně vyjádřené hodnocení demonstrantů nemůže být způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jednotlivého účastníka demonstrace, označil v řízení důkazní prostředky, ze kterých vyplývá organizovanost demonstrací, jakož i jejich podpora ze strany politických odpůrců stěžovatele. Za neoprávněný zásah do osobnostních práv vedlejší účastnice podle stěžovatele nelze považovat ani jeho třetí výrok, za který vedlejší účastnice požadovala omluvu, a který zazněl v pořadu 168 hodin vysílaném na ČT dne 9. 9. 2018. Stěžovatel namítá, že dovolací soud vyšel ze skutkového zjištění okresního soudu, podle kterého měl stěžovatel v tomto pořadu znovu na adresu demonstrantů uvést, že jsou zaplacení, a dále, že jsou to političtí odpůrci na objednávku. Jak však vyplývá ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem v návaznosti na provedení důkazu audiovizuálním záznamem z tohoto pořadu, stěžovatel jen k dotazu reportérky uvedl, z čeho vycházel při svých předchozích projevech, a jak se bude v avizovaném soudním sporu s vedlejší účastnicí bránit. Stěžovatel se domnívá, že pro posouzení toho, které ze dvou kolidujících základních práv spravedlivě upřednostnit, je třeba zohlednit i postoj vedlejší účastnice, která se opakovaně vyjádřila, že negativních reakcí na výrok stěžovatele bylo minimum, zatímco pochvalných zpráv a komentářů na její aktivity vůči stěžovateli dostávala stovky. Vedlejší účastnice se přitom neomezila jen na veřejné reakce na žalobou napadené výroky, ale i např. podala trestní oznámení na nečinnost orgánů činných v trestním řízení, které měly dle jejího názoru vzít stěžovatele do vazby. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil taktéž nesouhlas se způsobem, jakým Nejvyšší soud ve svém kasačním rozsudku rozhodl o přípustnosti dovolání vedlejší účastnice.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jeho základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo.
11. Okresní soud vyšel při svém rozhodování z nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325) dostupného stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz, v němž je poukazováno na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které jsou soudy povinny brát v potaz, zda sporné výroky mají charakter skutkového tvrzení či hodnotícího (hodnotového) soudu [např. nález sp. zn. I. ÚS 156/99 ze dne 8. 2. 2000 (N 19/17 SbNU 133), nález sp. zn. IV. ÚS 146/04 ze dne 4. 4. 2005 (N 71/37 SbNU 9) či nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)], což je požadavek plně korespondující též s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, stížnost č. 9815/82, §46). Uvedené rozlišení měl Ústavní soud z ústavního hlediska za důležité zejména proto, že samy hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, zatímco oprávněnost skutkových tvrzení je do značné míry determinována jejich pravdivostí.
12. Okresní soud uvedeným způsobem postupoval a hodnotil 1) povahu výroků (jako hodnotících soudů, které přesáhly přípustnou míru kritiky a nelze je tolerovat), 2) kdo výroky pronesl (nejvyšší státní představitel, tedy osoba veřejně činná, která musí projevit maximální míru tolerance k projevům nesouhlasu s jeho činností), 3) o kom byly předmětné výroky proneseny (o skupině demonstrantů, tedy osob, které se dobrovolně zapojily do veřejného života a musely předpokládat případně negativní reakci a byly povinny ji v rozumné míře snášet, nejsou však povinny tolerovat nepravdivou kritiku, křivá obvinění a dehonestaci svého přesvědčení) a 4) proč byly výroky proneseny (předmětnými výroky chtěl stěžovatel aktivity demonstrantů zesměšnit a snížit v očích veřejnosti jejich politický význam). Okresní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil protiprávního jednání, které bylo objektivně způsobilé zasáhnout, případně narušit a ohrozit osobnostní práva vedlejší účastnice, která musela opakovaně odpovídat na dotazy, zda za účast na demonstracích pobírá finanční odměny, čelit útokům na sociálních sítích, nevhodným žertům a výhrůžkám, čímž byla zasažena její čest a důstojnost.
13. Nejvyšší soud, jehož závazný právní názor vyslovený ve zrušujícím rozsudku ze dne 14. 2. 2022 je pro danou věc rozhodující, korigoval s odkazem na judikaturu Ústavního soudu závěry okresního soudu o povaze výroků stěžovatele, které sice obsahují negativní hodnotící soud o charakteru demonstrantů, ale základem je skutkové tvrzení o jejich finanční zainteresovanosti. Nejvyšší soud konstatoval, že průměrný divák nepochybně předmětné projevy stěžovatele i podle celkového vyznění chápal jako konstatování o poskytnutí úplaty demonstrantům za jejich účast na demonstraci, nikoliv jako polemiku, která by vyjadřovala subjektivní názor stěžovatele na politické otázky podléhající debatě. To, že někdo určitou činnost vykonával a byl za ni finančně odměněn, je záležitost faktická a lze ji jednoznačně prokázat, důkazní břemeno v tomto ohledu leželo na stěžovateli, ten však žádné důkazy, které by jeho tvrzení prokazovaly, v řízení neoznačil ani nenavrhl jejich provedení. Skutková tvrzení stěžovatele tedy podložená nebyla, proto jsou pronesené výroky podle Nejvyššího soudu neoprávněným zásahem do osobnosti těch, jichž se týkaly, neboť byly nepochybně objektivně způsobilé přivodit újmu na jejich osobní i mravní integritě, snížit jejich vážnost a čest a případně i ohrozit jejich postavení.
14. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího soudu, z něhož následně vycházel i krajský soud, bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť dovolací soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy, judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, komentářové literatury a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
15. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2051/14 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že oprávněnost kritiky mající povahu skutkového tvrzení závisí v zásadě na jeho pravdivosti. Ústavní soud výslovně uvedl, že "je třeba vycházet z určitého reálného pojetí kategorie pravdivosti, které bere v úvahu kontext proneseného výroku, zejména, nakolik byl tento výrok založen na spolehlivých informacích, které jeho autor k dispozici skutečně měl, či je k dispozici přinejmenším mít mohl a měl. Uvedené přirozeně neznamená, že by kategorie pravdivosti byla subjektivní či zcela závislá na informacích, které má autor výroku (nahodile) k dispozici. Právě naopak - ještě předtím, než pronese skutkové tvrzení, které je způsobilé zasáhnout do osobnostních práv jiné osoby, by každý měl vyvinout určité přiměřené úsilí za účelem zjištění, zda je jím pronášený výrok pravdivý. Míra tohoto úsilí, kterou je od autora výroku možno oprávněně požadovat, se přitom může lišit v závislosti na tom, nakolik závažný je hrozící zásah do osobnostních práv dotčené osoby či v závislosti na osobě autora výroku (větší nároky budou v tomto ohledu kladeny na novináře, politiky či experty v určitém oboru - tedy na osoby, u nichž lze očekávat vyšší stupeň informovanosti a znalostí, a naopak nižší na "běžné občany", od nichž tato očekávání požadovat nelze)".
16. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozsudku zdůraznil, že natolik závažné tvrzení, že političtí odpůrci vyjadřují svůj protest za úplatu, je nutno shledat neopodstatněným, pokud se předmětné výroky opírají o nejasné vyjádření jiné osoby, jehož pravdivost nebyla ověřena. Tak tomu bylo podle Nejvyššího soudu i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel v navazujících výrocích (i na výslovné dotazy k důvěryhodnosti zdroje) volil takové vyjadřovací zkratky, z nichž vyplývá, že závěr o jiných motivacích (včetně finančních) je podložen jeho vlastními zjištěními opřenými o jemu známý okruh demonstrantů, a ačkoliv uváděl, že uvedené lidi zná, a že ti samí lidé demonstrovali na řadě dalších akcí, neposkytl žádné důkazy k prokázání svých tvrzení, a neměl proto objektivně rozumný důvod spoléhat se na výroky poslance Pavla Růžičky, a dále si nijak neověřovat jejich pravdivost. Nejvyšší soud v této souvislosti přihlédl ke kontextu výroků, kdy uvedl, že byly proneseny tehdejším předsedou vlády České republiky, přičemž představitelé státní moci jsou povinni zveřejňovat pouze skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jejich kompetence. Je tomu tak proto, že občané od ústavních činitelů zcela přirozeně očekávají pravdivé informace. Také tomuto závěru Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
17. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že Nejvyšší soud posoudil dovolání vedlejší účastnice jako přípustné, Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o přípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Jestliže Nejvyšší soud použije §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu, v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodní, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání vedlejší účastnice jako přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí krajského soudu záviselo na řešení otázky hmotného práva, konkrétně zásahu do osobnostních práv blíže neoznačeného jednotlivce při výkonu politických práv, která dosud nebyla za daných skutkových okolností dovolacím soudem řešena. Jakkoli je stěžovatel přesvědčen o opaku, nic nebrání dovolacímu soudu rozhodovat o právní otázce, která podle jeho názoru za daných (tedy od dříve judikovaných právních věcí odlišných) skutkových okolností dovolacím soudem nebyla řešena. Nadto není zřejmé, jakým způsobem mohl dovolací soud zasáhnout uvedeným postupem do základních práv stěžovatele, když i podle dosud zastávané judikatury Nejvyššího soudu platí, že je-li neoprávněný zásah veden proti skupině osob, má každá z těchto osob právo obrátit se na soud. Namítá-li stěžovatel, že dovolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než krajský soud, není tomu tak, dovolací soud se v napadeném rozsudku pouze neztotožnil se závěrem krajského soudu, že vedlejší účastnice nespadá do okruhu osob, k nimž výroky stěžovatele směřovaly, a jichž byly způsobilé se dotknout. Úvahy krajského soudu, že vedlejší účastnice se účastnila jen jediné demonstrace proti stěžovateli, označil Nejvyšší soud za poněkud nelogické, neboť jestliže stěžovatel opakovaně a bez rozlišení hovořil o stále stejných lidech, kteří proti němu protestují již rok a půl a protestovali dokonce i proti jeho svatbě (vycházeno z celkového kontextu pronášených výroků), dopustil se takové paušalizace, že vedlejší účastnici zahrnul do skupiny jím kritizovaných jakýchsi profesionálních demonstrantů, kteří jednají z nejasné motivace, nejspíše z finančních důvodů. Tyto úvahy Nejvyššího soudu jsou úvahami, které směřují do roviny právní, nikoli skutkové.
18. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném usnesení dovolacího soudu. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu nezjistil ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud stěžovateli, který opětovně namítal, že dovolací soud vyšel z odlišných skutkových zjištění, než jaká shledal při prvním řízení před krajským soudem tento soud sám, zejména vysvětlil, že otázkou skutkovou je obsah pronesených výroků a v nich použitých formulací a zjištění, že se vedlejší účastnice účastnila demonstrace na Malostranském náměstí, nikoliv protestu při svatbě stěžovatele, a že za svou účast neinkasovala peníze. Naproti tomu je již otázkou právního posouzení, zda a nakolik jsou takové výroky (byť neoznačující jmenovitě vedlejší účastnici) způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv tím, že je přes určitou nejasnost sdělení identifikovatelná u určitého okruhu osob. Touto otázkou se Nejvyšší soud podrobně zabýval a dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu v této otázce zcela odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. To platí i pro závěr Nejvyššího soudu, který (k dovolací námitce stěžovatele o nesprávném posouzení příčinné souvislosti) s odkazem na svou judikaturu ústavně souladným způsobem odůvodnil, že v případě původního závěru krajského soudu, že vedlejší účastnice si újmu způsobila sama tím, když informovala o účasti na demonstraci, jde nepochybně o otázku právní, kterou byl dovolací soud oprávněn se zabývat, a respektoval-li krajský soud při jejím opětovném řešení závazný právní názor Nejvyššího soudu, postupoval v souladu s ustálenou soudní judikaturou.
19. Není-li podle stěžovatele zřejmé, ohledně kterých jeho výroků své závěry dovolací soud učinil, když je řádně nespecifikoval, je zjevné, že šlo o výroky uvedené v prvním odstavci (str. 1 a 2) usnesení dovolacího soudu. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by Nejvyšší soud řádně neodůvodnil svůj závěr o tom, že uvedené výroky byly převážně skutkovými tvrzeními. Nejvyšší soud konstatoval, že tvrzení, že někdo určitou činnost vykonával (dokonce opakovaně) a byl za ni finančně odměněn, je záležitost faktická a lze ji (a zároveň to je ve sporu třeba) jednoznačně prokázat, rozhodující v tomto ohledu pak není subjektivní přesvědčení stěžovatele, že pouze sděloval svůj názor. Hodnotící prvek obsahovala podle dovolacího soudu pouze úvaha stěžovatele, zda je někdo schopen "16 hodin v kuse demonstrovat a řvát", i ta ovšem podle kontextu prohlášení směřovala k podpoře tvrzení, že demonstranti tak činí za peníze, na tom nic nemění ani určitá relativizace tohoto vyjádření tím, že se nejedná o všechny demonstranty, ale že jde o okruh osob, které demonstrovaly i proti jeho svatbě. Nejvyšší soud zdůraznil, že podtrhl-li stěžovatel v bodě 44 dovolání tuto pasáž, poněkud přehlédl hned úvodní větu svého vyjádření k dotazu redaktorky, zda věří poslanci Růžičkovi o finanční úplatě demonstrantů (viz slova: "Já jsem o tom přesvědčený. My totiž ty lidi známe."), jíž se jednoznačně přihlásil k tvrzení poslance o úplatnosti demonstrujících.
20. Vytýká-li stěžovatel Nejvyššímu soudu, že vycházel v napadeném usnesení ze skutkových (nesprávných) závěrů okresního soudu, ačkoli měl vycházet ze skutkového stavu zjištěného krajským soudem, je z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu (bod 4) zřejmé, že svým prvním rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 rozsudek okresního soudu změnil "jen a pouze z důvodu, že oproti soudu I. stupně dospěl k závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně k vedení tohoto sporu", když po doplnění dokazování dovodil, že vedlejší účastnice do okruhu osob, k nimž výroky stěžovatele uvedené v žalobě směřovaly, nespadá. Změnil-li krajský soud následně napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že se rozsudek potvrzuje, jsou relevantní skutková zjištění, jak k nim dospěl okresní soud, a nikoli skutkové a právní závěry krajského soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně poukazuje, a ke kterým dospěl krajský soud v kasačním rozsudku, jenž byl dovolacím soudem zrušen.
21. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel polemizuje v rovině podústavního práva s napadenými rozhodnutími soudů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný, přičemž v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již dříve v průběhu řízení, a obecné soudy se s ní řádně vypořádaly. Pouhý nesouhlas s odůvodněním napadených rozhodnutí však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu