ECLI:CZ:US:2023:3.US.115.23.1
sp. zn. III. ÚS 115/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Finančního úřadu pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2022 sp. zn. 7 Tdo 309/2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu (dále jen "NS") označeného v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat meritem ústavní stížnosti, zkoumá, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Soudce zpravodaj se nejprve zaměřil na otázku, zda stěžovatelka byla oprávněna podat ústavní stížnost v posuzované věci.
3. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
4. Ve stanovisku ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod. Přístup opačný by znamenal popření smyslu základních práv a svobod.
5. Ústavní soud obecně akcentuje rozlišování veřejnoprávní a soukromoprávní sféry působnosti státu pro účel posouzení přípustného dovolávání se soudní ochrany u Ústavního soudu podáním ústavní stížnosti. Při konkrétním rozhodování je třeba rozpoznat, zda jde ve věci materiálně i procesně o základní práva účastníků [k tomu srov. např. nález ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 3143/13 (N 60/76 SbNU 809), bod 18.].
6. K rozlišení, zda se stěžovatelka v posuzované věci pohybovala v rámci soukromoprávní nebo veřejnoprávní působnosti státu, lze uvést, že adhezní nárok na náhradu škody uplatněný stěžovatelkou v trestním řízení vůči vedlejšímu účastníkovi R. S. byl svým charakterem daňovou pohledávkou, která je obecně regulována veřejným právem. Jak ostatně uvádí sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, oprávnění stěžovatelky reprezentované Finančním úřadem pro Plzeňský kraj (dále jen "FÚPK") vystupovat v adhezním řízení a uplatňovat v jeho rámci majetková práva vyplývá z §10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §20 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Pro posuzovanou věc tak sice platí, že ve vztahu k ústavní stížností napadenému rozsudku nevystupoval FÚPK reprezentující stěžovatelku ve vrchnostenském postavení, v takovém postavení vystupoval Nejvyšší soud, který rozhodoval o dovolání vedlejšího účastníka, zároveň je však patrné, že FÚPK v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, vystupoval na základě zmocnění zakotveného v předpisu veřejného práva směřujícího k uplatnění daňových pohledávek stěžovatelky.
7. Při vědomí uvedených skutečností považuje soudce zpravodaj za určující, že stěžovatelkou uplatněný nárok na náhradu škody měl charakter daňové pohledávky. Stanovuje-li stát (prostřednictvím svých orgánů) daň nebo činí-li úkony za účelem jejího výběru, včetně vymáhání, nevystupuje v postavení, v němž by mu přináležela základní práva. I v trestním řízení může stát prostřednictvím adhezního nároku dosáhnout uspokojení svých daňových pohledávek. Jak však Ústavní soud konstatoval ve vztahu k insolvenčnímu řízení v usnesení ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 171/19, "z ústavního hlediska jde stále o zákonem upravený způsob výběru daně a při výběru daně stát nemá žádná základní práva." Tyto závěry jsou podle Ústavního soudu aplikovatelné v plném rozsahu i na adhezní řízení. I když má tedy stát při uplatnění svých daňových pohledávek v adhezním řízení zásadně stejné nebo obdobné postavení jako jiní poškození, jde stále o výběr daně, což vylučuje možnost, aby stát v souvislosti s ním uplatňoval základní práva.
8. Stěžovatelkou citovaná rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 6. 4. 2006 sp. zn. I. ÚS 182/05, nález ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 a nález ze dne 2. 2. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3076/20) nejsou pro posuzovaný případ vhodným vodítkem, protože se týkaly situací v podstatných aspektech odlišných od posuzovaného případu: kárného řízení proti státnímu zástupci, platů soudců a náhrady nemajetkové újmy. Ve všech uvedených případech měl právní vztah, který vyústil ve spor řešený Ústavním soudem, povahu horizontálního soukromoprávního vztahu (pracovněprávní vztah nebo odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem), zatímco v nynějším případě byl základem sporu výkon činnosti při uplatnění daňových pohledávek. Ústavní soud spatřuje jasnou odlišnost mezi situacemi, které byly základem rozhodnutí citovaných stěžovatelkou, a situací, kterou Ústavní soud posuzoval v usnesení III. ÚS 171/19, a nevidí důvody, proč by se měl odchýlit od dosud formulovaných a uplatňovaných kritérií pro posuzování aktivní legitimace orgánů veřejné moci k podání ústavní stížnosti. Při aplikaci těchto pravidel dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzovaném případě podmínky aktivní legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti splněny nejsou.
9. Soudce zpravodaj z výše vyložených důvodů shledal, že ústavní stížnost byla podána někým zjevně neoprávněným, jelikož šlo o výběr daně, při němž stěžovatelka nemá základní práva. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost odmítnuta dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Jelikož byla ústavní stížnost podána zjevně neoprávněnou osobou, nebylo možno se zabývat ani věcnými námitkami v ní uplatněnými.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2023
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj