ECLI:CZ:US:2023:3.US.1158.23.1
sp. zn. III. ÚS 1158/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Liberty Ostrava a. s., sídlem Vratimovská 689/117, Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Dubou, advokátem, sídlem Svornosti 985/8, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2023 č. j. 23 Cdo 2960/2021-367, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2021 č. j. 8 Co 166/2020-303 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. října 2019 č. j. 140 C 9/2017-197, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti: Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2019 č. j. 140 C 9/2017-197 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 6 931 410 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 4. 2016 do zaplacení. Citovaným rozsudkem okresní soud vyhověl žalobě vedlejší účastnice, která se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 6 931 410 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 5. 4. 2016 do zaplacení z titulu stěžovatelkou v plné výši neuhrazené faktury za měsíc leden 2016 (vedlejší účastnice vyúčtovala fakturou částku 22 821 499 Kč, stěžovatelka z této částky uhradila pouze část ve výši 15 890 089 Kč). Svou žalobu vedlejší účastnice odůvodnila tím, že jako provozovatelka regionální distribuční soustavy na základě Smlouvy o distribuci mimo jiné zajišťovala pro stěžovatelku systémové služby. Stěžovatelka provozuje lokální distribuční soustavu, která je připojena k regionální distribuční soustavě provozované vedlejší účastnicí na základě Smlouvy o připojení lokální distribuční soustavy. Jelikož lokální distribuční soustava stěžovatelky není k přenosové soustavě připojena přímo, ale prostřednictvím regionální distribuční soustavy vedlejší účastnice, je cena za systémové služby stěžovatelkou hrazena v souladu s §19a odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném od 1. 1. 2016 (dále jen "energetický zákon"), v rámci ceny za služby distribuční soustavy. Spor se týkal úhrady části ceny za systémové služby vztahující se k elektřině, která nebyla do lokální distribuční soustavy stěžovatelky distribuována prostřednictvím regionální distribuční soustavy vedlejší účastnice, ale byla do lokální distribuční soustavy stěžovatelky dodána výrobcem elektřiny společností TAMEH Czech s. r. o. a nebyla spotřebována zákazníky stěžovatelky, ale samotnou stěžovatelkou v období měsíce ledna 2016. Okresní soud dospěl po provedeném dokazování k právnímu závěru, že stěžovatelka byla povinna odvést i platbu za systémové služby z elektřiny, kterou odebrala ona sama jako zákazník od výrobce elektřiny TAMEH Czech s. r. o., když tato povinnost je jí jako zákazníkovi uložena zákonem.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 4. 2021 č. j. 8 Co 166/2020-303 rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se ztotožnil s okresním soudem v tom, že povinnost hradit platby za distribuční služby (včetně systémových služeb) na sebe stěžovatelka převzala v rámci smluvního závazku (čl. V smlouvy o distribuci) ve výši stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu (dále jen "ERÚ") č. 7/2015 a vyhláškou č. 408/2015 Sb., o Pravidlech trhu s elektřinou (dále jen "vyhláška č. 408/2015 Sb."), která konkretizovala povinnost platby za systémové služby i provozovatelům lokálních distribučních soustav ve vztahu k množství elektřiny dodanému zákazníkům připojeným k této soustavě, aniž by bylo rozlišováno, zda se jedná o elektřinu dopravenou do této lokální distribuční soustavy z regionální distribuční soustavy, anebo dopravovanou pouze v rámci lokální distribuční soustavy, pokud zde tato elektřina byla vyrobena.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 23 Cdo 2960/2021-367 zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že povinnost hradit cenu za systémové služby z vlastních dodávek nebyla v rozhodném období výslovně stanovena energetickým zákonem ani žádným jiným zákonem, lze ji dovodit jen z podzákonných předpisů. Zákonné ustanovení, které by předmětnou povinnost stanovilo, bylo zavedeno do právního řádu až s účinností od 1. 1. 2022, konkrétně jde o §22 odst. 3 energetického zákona ve znění zákona č. 362/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Stěžovatelka poukazuje na ústavní principy a judikaturu Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že ukládaná povinnost musí být pro jednotlivce seznatelná ze znění zákona při použití obvyklých metod výkladu právních norem. Skutečnost, že žádné zákonné ustanovení, z něhož by bylo možné dovodit příslušnou povinnost stěžovatelky, neexistovalo, je také důvodem, proč je v napadených rozhodnutích obecné soudy nebyly schopny označit. Okresní soud a krajský soud odkázaly na §28 odst. 2 písm. g) energetického zákona, z tohoto ustanovení však nevyplývá povinnost zákazníka platit distributorovi cenu za systémové služby též z elektřiny jím nedistribuované, tedy nad rámec výše odebíraného příkonu. Nejvyšší soud pak uvádí, že předmětná povinnost stěžovatelky primárně vychází ze smlouvy o distribuci, a konkrétní rozsah povinnosti zaplatit cenu služby distribuční soustavy dovozuje ze systematického výkladu energetického zákona a navazujících podzákonných předpisů s přihlédnutím k argumentům historického výkladu. Uvedený výklad za pomoci podzákonných předpisů považuje stěžovatelka za neobhajitelný a zásadně rozporný s Listinou i s judikaturou Ústavního soudu, podle které zmocňovací ustanovení musí být konkrétní, určité a jasné. Stěžovatelka nerozporuje, že §50 odst. 2 vyhlášky č. 408/2015 Sb. v rozhodném znění předmětnou povinnost stanovil, namítá však, že tato povinnost nebyla stanovena zákonem a že ERÚ nebyl oprávněn takovou povinnost bez řádného zákonného podkladu stanovit. Odkázaly-li obecné soudy na zmocňovací ustanovení obsažené v §98a odst. 2 písm. f) a h) bodu 11 energetického zákona, tato ustanovení má stěžovatelka za obecná, a ERÚ nemohl podle jejího názoru na základě takto obecného zmocnění stanovit skladbu regulovaných cen, jak prostřednictvím §50 odst. 2 vyhlášky č. 408/2015 Sb. učinil. Stěžovatelka je přesvědčena, že právním titulem hrazení ceny za systémové služby nemůže být ani smlouva o distribuci, když předmětem smlouvy o distribuci je závazek vedlejší účastnice poskytnout stěžovatelce distribuci elektřiny a související služby, zatímco elektřina nedodaná v souladu s touto smlouvou a s ní související služby předmětem této smlouvy nejsou. Z judikatury Nejvyššího soudu lze navíc dovodit, že jde o povinnost veřejnoprávní povahy, která není založena smlouvou, nýbrž vyplývá ze zákona. Dovodil-li tedy Nejvyšší soud, že sporná povinnost vychází ze smlouvy o distribuci, jsou jeho závěry v rozporu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními i jeho vlastní judikaturou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že postupem obecných soudů k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky nedošlo.
9. Podstatou posuzované věci je, zda byla stěžovatelka povinna platit vedlejší účastnici za systémové služby i po zrušení §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona, který stanovil, že výrobce elektřiny je povinen uhradit provozovateli přenosové soustavy nebo provozovateli distribuční soustavy podle Pravidel trhu s elektřinou systémové služby odpovídající objemu elektřiny vyrobené ve vlastní výrobně a spotřebované zákazníkem bez použití energetického zařízení jiného držitele licence. Ke zrušení citovaného ustanovení došlo zákonem č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 131/2015 Sb."), s účinností od 1. 1. 2016.
10. Ústavní soud již rozhodoval ve věci, která se této problematiky dotýkala, a to usnesením ze dne 31. 1. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3202/22. Ústavní stížnost podala tam žalovaná společnost (toutéž vedlejší účastnicí) proti odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022 č. j. 23 Cdo 2118/2021-50, potvrzujícímu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 5. 2021 č. j. 47 Co 5/2021-478 a vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 14. 10. 2020 č. j. 14 C 52/2020-445. Okresní soud v Trutnově zcela shodným způsobem jako okresní soud v nyní posuzované věci s odkazem mimo jiné na důvodovou zprávu k zákonu č. 131/2015 Sb. vyložil, že nebylo úmyslem zákonodárce s účinností ode dne 1. 1. 2016 měnit způsob výpočtu a úhrady ceny za systémové služby. Dodal, že s ohledem na zavedení nových zákonných pojmů ve spojení s původním, resp. částečně novelou upravenými vymezením práv a povinností jednotlivých účastníků trhu s elektřinou zákonodárce vypustil §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona již jako nadbytečný, což však nezměnilo nic na povinnosti žalovaného platit cenu za systémové služby ve stejném rozsahu jako před provedenou novelizací. Okresní soud v Trutnově ve svém rozhodnutí i výslovně odkázal na rozhodnutí okresního soudu v nyní posuzované věci. Krajský soud v Hradci Králové se se závěry Okresního soudu v Trutnově ztotožnil. Ústavní soud usnesením zmíněným v úvodu tohoto bodu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. V bodu 10 odůvodnění předmětného usnesení k námitce stěžovatelky, že neměla v předmětném období povinnost platit poplatek za systémové služby z lokální spotřeby výrobny, neboť tato povinnost nebyla od roku 2016 stanovena nejen zákonem, ale ani navazující vyhláškou s jejími přílohami, ani cenovým rozhodnutím ERÚ, uvedl, že považuje závěry obecných soudů týkající se povinnosti stěžovatelky hradit cenu systémových služeb i za energii, která je spotřebována v její místní distribuční soustavě, a to i za energii (v odůvodnění přepis "cenu"), kterou sama vyrobí a spotřebuje, za situace, kdy je připojena k distribuční soustavě, a to mj. i s ohledem na nutnost zachování stability distribuční soustavy, za ústavně souladné.
11. Ústavní soud neshledal v nyní posuzované věci důvod se od svých shora uvedených závěrů odchýlit.
12. Podle §2 odst. 2 písm. a) bod 13 energetického zákona se systémovými službami rozumí činnosti provozovatele přenosové soustavy pro zajištění spolehlivého provozu elektrizační soustavy s ohledem na provoz v rámci propojených elektrizačních soustav. Systémové služby energetický zákon zahrnuje pod tzv. služby přenosové soustavy [§2 odst. 2 písm. a) bod 20 tohoto zákona]. Jde o nový pojem, zákonný pojem zavedený do energetického zákona zákonem č. 131/2015 Sb., současně s tímto pojmem novela zavádí i pojem tzv. služby distribuční soustavy [§2 odst. 2 písm. a) bod 21 energetického zákona]. Zákonodárce v důvodové zprávě k zákonu č. 131/2015 Sb. vysvětluje zavádění těchto pojmů tak, že služby přenosové soustavy a služby distribuční soustavy mají primárně sloužit k připravenosti soustav na dodávky elektřiny bez ohledu na aktuální požadavek využívání soustav. Zajištění přenosu a distribuce elektřiny je proto chápáno mnohem šířeji, než jen jako samotná doprava elektřiny od výrobce k zákazníkovi. Systémové služby jako jeden ze svých hlavních obchodních produktů monopolně poskytuje pouze provozovatel přenosové soustavy, a to pro zajištění spolehlivého provozu (české, energetickým zákonem definované) elektrizační soustavy jako celku (tedy nejen přenosové soustavy) a pro zajištění kvality elektřiny na úrovni přenosové soustavy, a to s ohledem na provoz v rámci propojených (zahraničních) elektrizačních soustav. Jde tedy o tržně orientované činnosti provozovatele přenosové soustavy jako podnikatele, které jsou součástí služby přenosové soustavy poskytované na základě písemně uzavíraných smluv ostatním účastníkům trhu s elektřinou a podléhají regulaci cen ve smyslu §19a odst. 1 energetického zákona, podle kterého při regulaci ceny související služby v elektroenergetice a ceny související služby v plynárenství postupuje ERÚ transparentním a předvídatelným způsobem v souladu se zásadami cenové regulace tak, aby regulované ceny pokrývaly ekonomicky oprávněné náklady na zajištění spolehlivého, bezpečného a efektivního výkonu licencované činnosti, dále odpisy a přiměřený zisk zajišťující návratnost realizovaných investic do zařízení sloužících k výkonu licencované činnosti a oprávněné náklady na zvyšování energetické účinnosti při výstavbě a provozu přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav. Podle §19a odst. 2 tohoto zákona cenou související služby v elektroenergetice se rozumí cena služby přenosové soustavy nebo služby distribuční soustavy, které zahrnují i cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu včetně poplatku na činnost ERÚ a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepopírá samotnou legitimitu povinnosti hradit cenu za systémové služby ohledně elektřiny nedodané do lokální distribuční sítě z nadřazené regionální distribuční sítě, a od 1. 1. 2022, kdy tuto povinnost výslovně stanoví §22 odst. 3 energetického zákona, tuto cenu hradí, má však za to, že v rozhodném období (leden 2016) tato povinnost nebyla stanovena zákonem, nýbrž jen podzákonným předpisem (vyhláška č. 408/2015 Sb.). S touto námitkou stěžovatelky se vypořádal krajský soud, který v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na §98a odst. 2 písm. f) energetického zákona, podle kterého ERÚ stanoví vyhláškou mimo jiné způsob regulace v energetických odvětvích, postupy pro regulaci cen a termíny a rozsah údajů předávaných držiteli licencí pro rozhodnutí o cenách, a na §98a odst. 2 písm. h) bod 11 téhož zákona, podle kterého ERÚ stanoví vyhláškou skladbu ceny služby přenosové soustavy, skladbu ceny služby distribuční soustavy a ostatních regulovaných cen v elektroenergetice a způsob a termíny předávání údajů mezi účastníky trhu s elektřinou pro vyúčtování regulovaných cen a způsob a termíny účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu s elektřinou. Uvedenému odůvodnění nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, na tom nic nemění názor stěžovatelky, že předmětné zákonné zmocnění považuje za obecné. Ostatně v úvodu textu vyhlášky č. 408/2015 Sb. se na zmocnění dané §98a odst. 2 písm. h) energetického zákona výslovně odkazuje.
14. Ústavní deficit neshledal Ústavní soud ani v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud posoudil dovolání jako přípustné, neboť rozsudek krajského soudu závisí na řešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla řešena, a sice, zda je provozovatel lokální distribuční soustavy připojené k regionální distribuční soustavě povinen poskytovat úhradu systémových služeb i za množství elektřiny spotřebované v lokální distribuční soustavě v části, která převyšuje množství elektřiny dopravené provozovatelem regionální distribuční soustavy do této lokální distribuční soustavy, popř. i za množství elektřiny v rozsahu převyšujícím maximální rezervovaný příkon připojení lokální distribuční soustavy k regionální distribuční soustavě.
15. Nejvyšší soud se předně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že na základě zmocňovacích ustanovení §98a písm. f) a písm. h) energetického zákona upravuje mechanismus účtování a hrazení regulovaných cen mezi účastníky trhu vyhláška č. 408/2015 Sb. Nejvyšší soud, tak jako okresní soud i krajský soud, odmítl názor stěžovatelky o domnělém významu vypuštění §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona v souvislosti s novelizací tohoto zákona zákonem č. 131/2015 Sb. Taktéž dovolací soud odkázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 131/2015 Sb., v níž se k bodům 149 a 151 tohoto zákona [zrušení §23 odst. 2 písmena k) energetického zákona bez náhrady] uvádí, že jde toliko o vypuštění nadbytečného ustanovení. Nejvyšší soud uzavřel, že tvrzení stěžovatelky o záměru zákonodárce docílit předmětnou novelou koncepční změny úhrad za systémové služby nemá v důvodové zprávě oporu, i právě naopak lze soudit, že zákonodárce jakékoliv změny v tomto směru docílit nezamýšlel. Tvrzení o vypuštění dotčeného ustanovení pro nadbytečnost podle Nejvyššího soudu nabízí spíše oporu pro možnou úvahu zákonodárce vyjadřující přesvědčení, že předmětná povinnost ze zákona vyplývá dostatečně i bez zmíněné výslovné úpravy. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že zákonodárce následně reagoval na nevoli některých provozovatelů lokálních distribučních soustav hradit cenu systémových služeb za objem elektřiny spotřebovaný v příslušné lokální distribuční soustavě koncovými zákazníky, a to přijetím zákona č. 362/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 362/2021 Sb."), jímž došlo ke změně energetického zákona, konkrétně §22 odst. 3, který ve znění účinném od 1. 1. 2022 uvádí, že účastník trhu s elektřinou je povinen hradit cenu za systémové služby, cenu za činnosti operátora trhu a složku ceny na podporu elektřiny z podporovaných zdrojů energie podle zákona o podporovaných zdrojích energie i v případě, kdy není uzavřena smlouva o zajištění služby distribuční soustavy, za množství elektřiny odebrané pro svoji konečnou spotřebu z jím provozované distribuční soustavy. Nejvyšší soud citoval důvodovou zprávu k zákonu č. 362/2021 Sb., v níž se uvádí, že "někteří provozovatelé lokálních distribučních soustav od účinnosti poslední novely energetického zákona reklamují a neplatí cenu za systémové služby v případech, kdy jsou - jako jedna právnická osoba - současně zákazníkem nebo výrobcem připojeným k jimi provozované distribuční soustavě. Tento svůj postup odůvodňují nemožností uzavření smlouvy o zajištění služby distribuční soustavy týmž subjektem na obou stranách smlouvy (právní nemožnost uzavření smlouvy se sebou samým), kdy bez uzavření takové smlouvy podle názoru provozovatelů lokálních distribučních soustav není uložena povinnost hradit cenu za systémové služby. Výklad vedoucí ke shora uvedenému závěru je v jasném rozporu s výkladem současného znění energetického zákona, souvisejících právních předpisů a zákona o ochraně hospodářské soutěže, když především by takový účastník trhu získával neodůvodněnou finanční výhodu oproti ostatním účastníkům trhu a zároveň by nehradil za službu, kterou by konzumoval. O nesouladu uvedené praxe s právními předpisy rozhodl i Energetický úřad svým rozhodnutím ve věci sporu o neplacení ceny za systémové služby. Z hlediska právní jistoty, určitosti a jednoznačnosti právního výkladu se proto navrhuje tuto povinnost výslovně uložit energetickým zákonem."
16. Dovozuje-li tedy stěžovatelka odpadnutí zákonné povinnosti hradit cenu za předmětné systémové služby z novelizace provedené zákonem č. 131/2015 Sb., nelze než se ztotožnit s výkladem Nejvyššího soudu, jenž odkázal na důvodovou zprávu k tomuto zákonu, která byla (nejen) všem účastníkům na trhu s energetikou k dispozici a ve které se výslovně uvádí, že v případě zrušení §23 odst. 2 písm. k) energetického zákona šlo o "vypuštění nadbytečného ustanovení". Uvedenou povinnost však nadále na základě zákonného zmocnění vyplývajícího z §98a odst. 2 písm. h) energetického zákona stanovil §50 vyhlášky č. 408/2015 Sb. a cenové rozhodnutí ERÚ.
17. K námitce stěžovatelky, že právním titulem hrazení ceny za systémové služby nemůže být smlouva o distribuci, Nejvyšší soud ústavně souladným způsobem vysvětlil, že soukromoprávní vztah založený mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí smlouvou o distribuci má svá specifika, neboť účastníci trhu s elektřinou jsou při kontraktaci značně omezeni energetickým zákonem, smlouva o distribuci tak odkazuje na příslušná cenová rozhodnutí ERÚ, přičemž cenové rozhodnutí ERÚ ze dne 26. 11. 2015 vztahující se na dotčené období v článku 2.1 písm. a) bod 5 stanovilo pevnou cenu za systémové služby poskytované provozovatelem přenosové soustavy účastníkům trhu s elektřinou.
18. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud v napadeném rozsudku řádně a podrobně objasnil, z jakých důvodů nepovažuje námitky stěžovatelky směřující proti rozsudku krajského soudu za důvodné. Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v dostatečném rozsahu, odkázal na svou judikaturu a vysvětlil, že krajský soud argumentoval v souladu se zákonem. Ústavní soud proto dovozuje, že rozsudek Nejvyššího soudu nevykazuje prvky libovůle, neboť je z jeho odůvodnění dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování dovolání soud vycházel, a je proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelný.
19. Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje argumenty, které namítala již v řízení před obecnými soudy, které se s nimi, jak vyplývá z výše uvedeného, obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly, přičemž se důkladně zabývaly výkladem a použitím předmětných zákonných ustanovení. Stěžovatelka toliko polemizuje s rozhodnutími obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem dotčených právních předpisů, a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas se závěry soudů, či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení, však nemůže založit důvodnost ústavní stížnosti.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu