ECLI:CZ:US:2023:3.US.1167.23.1
sp. zn. III. ÚS 1167/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Doc. JUDr. Zdeňka Koudelky, Ph.D., proti výroku II. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. dubna 2023, č. j. 7 As 255/2021-17, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Úřadu městské části Brno-střed, Dominikánská 2, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta kasační stížnost žalovaného Úřadu městské části Brno-střed proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 7. 2021 č. j. 65 A 3/2021-85, kterým bylo k návrhu stěžovatele konstatováno, že rozpuštění shromáždění proti vládním protiepidemickým opatřením, konaného dne 14. 3. 2021 na Zelném trhu v Brně, bylo nezákonné. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., neboť dospěl k závěru, že stěžovateli, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, žádné náklady nevznikly.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel vyslovuje názor, že mu Nejvyšší správní soud měl přiznat paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč za jeden úkon, když je přesvědčen o tom, že lze subsidiárně užít úpravu občanského soudního řádu i příslušné prováděcí vyhlášky. Má za to, že závěry učiněné v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 39/13 (č. 275/2014 Sb.) jsou použitelné i ve správním soudnictví, pakliže má úspěch ve věci fyzická či právnická osoba.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu soudních rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Předmětem sporu je částka ve výši 300 Kč za jeden úkon, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. rozhodnutí ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07, ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) a dalších; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
8. Jak již Ústavní soud mnohokrát uvedl, v případě těchto bagatelních částek je evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice.
9. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy soudů esenciální (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668//12 a další). O takový případ však v posuzované věci nejde.
10. Stěžovatel brojí proti výroku rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým mu jako úspěšnému nezastoupenému účastníku nebyla přiznána paušální náhrada nákladů řízení, která byla požadována ve výši 300 Kč za úkon. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení stěžovateli nepřiznal s odkazem na závěry svého rozsudku ze dne 25. 8. 2015 č. j. 6 As 135/2015-79 s tím, že mu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
11. V uvedeném závěru Nejvyššího správního soudu nespatřuje Ústavní soud žádné pochybení dosahující ústavního rozměru. Proti závěrům, vyplývajícím z odkazovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 135/2015-79, podle něhož nelze v soudním řízení správním přiznat procesně nezastoupenému navrhovateli náhradu nákladů řízení stanovenou paušální částkou podle advokátního tarifu, nýbrž se musí i nadále vycházet z nákladů, jejichž vynaložení navrhovatel soudu prokáže, nemá Ústavní soud žádné výhrady. Pokud tedy stěžovatel jemu vzniklé výdaje neprokázal, nemohl důvodně očekávat, že mu bude v jeho požadavku vyhověno pouze s odkazem na důvody nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13, které však na danou věc posuzovanou ve správním soudnictví nedopadají.
12. Toliko nad rámec výše uvedeného Ústavní soud odkazuje na závěry svého nálezu ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 901/20 (N 143/100 SbNU 560), a to jeho bod 18, v němž obdobně jako v nyní posuzované věci neshledal nic neústavního, pokud Nejvyšší správní soud nepřiznal nezastoupené stěžovatelce paušální náhradu za jednotlivé úkony podle advokátního tarifu, jejichž vynaložení stěžovatelka neprokázala.
13. Ústavní soud z výše uvedených důvodů postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu