ECLI:CZ:US:2023:3.US.1168.23.1
sp. zn. III. ÚS 1168/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele N. N., advokáta, proti rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 838/2023 - 7 ze dne 27. 2. 2023, rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 č. j. 1 ZN 2245/2022-22 ze dne 27. 1. 2023 a vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odbor extremismu a terorismu, 2. oddělení, č. j. KRPA-352300-4/ČJ-2022-000042 ze dne 12. 12. 2022, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal dne 31. 10. 2022 trestní oznámení, ve kterém uvedl, že M. N. zveřejnila dne 28. 10. 2022 na sociální síti Twitter příspěvek následujícího znění: "Na Václavském nám. se sešla ruská pátá kolona s naší pátou kolonou. Našinci plivli na státní svátek země, která vznikla s ideou svobody, suverenity a demokracie. Ruští parchanti žijící v ČR se oklepali a rozkládají naší společnost. Protože jsme je včas nevyhodili." Stěžovatel v podání uvedl, že má za to, že svými výroky mohla M. N. naplnit skutkovou podstatu trestných činů uvedených v §355 a §356 trestního zákoníku, tedy trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob a trestný čin podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod.
2. Napadeným vyrozuměním Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru extremismu a terorismu, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") bylo stěžovateli sděleno, že kvalifikovaným posouzením obsahu jeho podání nebyly zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu.
3. Stěžovatel podal dne 14. 12. 2022 žádost o přezkoumání rozhodnutí policejního orgánu. Vyrozuměním Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 27. 1. 2023 bylo stěžovateli sděleno, že předmětný výrok obsahující výraz "ruští parchanti" nelze považovat za natolik hrubě urážlivý, dehonestující a znevažující, aby naplnil zákonný znak hanobení ve smyslu §355 odst. 1 trestního zákoníku. Srovnání s jiným případem, na který stěžovatel odkazoval, bylo dle státního zástupce obvodního státního zastupitelství zcela nepřípadné a irelevantní s ohledem na intenzitu výrazů a podněcování k násilí ve věci odsouzených osob. Státní zástupce uvedl, že v předmětné věci nebylo shledáno nic, co by podléhalo trestněprávní rovině, a proto policejní orgán neměl žádný důvod pro zahájení úkonů trestního řízení a jeho postup uložení věci ad acta plně odpovídal skutkovým i právním aspektům podaného oznámení.
4. Stěžovatel následně podal podnět k výkonu dohledu nad činností obvodního státního zastupitelství k Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Městské státní zastupitelství stěžovateli napadeným vyrozuměním podnět odložilo a označilo postup státního zástupce obvodního státního zastupitelství věcně správným. Státní zástupkyně městského státního zastupitelství uvedla, že je plně v pravomoci státního zástupce posoudit, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů. Zdůraznila, že subjektivní přesvědčení podatele v rámci tohoto posuzování nehraje roli, a konstatovala, že intenzita předmětného výroku není taková, aby mohl být považovaný za trestněprávně relevantní, neboť se netýká příslušníků ruského národa obecně, ale jen těch, kteří stojí za válečným tažením Ruské federace a také ruských propagandistů a dezinformátorů, kteří fungují na území České republiky. Dodala, že použité označení je tak ve skutečnosti kritikou takových osob a válečné agrese vůbec, byť vyjádřenou expresivním způsobem, a uzavřela, že taková kritika nemůže být předmětem trestněprávního postihu, neboť právo na ni je zaručeno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod.
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá vyrozumění policejního orgánu a městského státního zastupitelství, přičemž tvrdí, že jejich postupem byl porušen zákaz diskriminace národnostních menšin podle čl. 24 Listiny. Uvedl, že zastupoval dva Rusy žijící dlouhodobě v České republice, které výroky senátorky N. urazily, a především u nich vzbudily obavy, jestli vůbec budou moci zůstat v České republice. Dodává, že jeho klienti měli obavy podat trestní oznámení svým jménem, a proto podal jako oznamovatel trestní oznámení sám za sebe. Odkazuje na §2 odst. 3 trestního řádu, dle kterého je povinností státního zástupce stíhat každý trestný čin, o kterém se dozví. Uvádí, že při posouzení, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, je nutné se důsledně držet textu i významu a smyslu zákona. Odkazuje na jiné trestní řízení, ve kterém byl obviněným uložen trest odnětí svobody v souvislosti s výroky směřujícími proti Ukrajincům. Je přesvědčen, že předmětný výrok senátorky lze chápat jako stanovisko celého Senátu Parlamentu České republiky, a tedy za oficiální stanovisko státních orgánů, a dovozuje, že členka Senátu vyzývá k diskriminaci lidí pro jejich národnost v rozporu s čl. 24 Listiny.
6. Stěžovatel dále namítá, že policejní orgán stěžovateli v napadeném vyrozumění neodůvodnil, jak dospěl k závěru, že v předmětné věci nejde o trestný čin, přičemž stěžovatel má za to, že každé úřední rozhodnutí musí být odůvodněno, a že tato vada nemohla být později napravena. Stěžovatel se domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutím městského státního zastupitelství a vyrozuměním policejního orgánu, bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud přikázal policejnímu orgánu provést řádné vyšetřování, dále přikázal rozhodnout, jestli se v předmětném případě jedná o trestný čin či nikoliv, a přikázal stěžovateli řádně zdůvodnit rozhodnutí o odložení věci.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatel je advokát zapsaný u České advokátní komory, nevztahuje se na něj tedy povinnost být právně zastoupen (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní soud se dále seznámil s ústavní stížností i napadenými akty a dospěl k závěru, že v části, ve které stěžovatel tvrdí porušení čl. 24 Listiny, se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259)]. Zákon o Ústavním soudu nezná tzv. actio popularis, ale ani jiný druh ústavní stížnosti, kterou by bylo možno podat za někoho jiného nebo jménem někoho jiného. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) tohoto zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. V případě předmětné stížnosti však stěžovatel ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 24 Listiny nesplňuje podmínky pro podání ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost slouží pouze k ochraně práv konkrétních stěžovatelů a nelze ji podávat v zájmu subjektů odlišných od stěžovatele [srov. např. nález ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2332/16 (N 74/89 SbNU 133), usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329) a další].
8. Ve zbývající části, ve které stěžovatel namítá porušení (svého) práva na spravedlivý proces a fakticky i práva na účinné vyšetřování, Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný. Byť lze přisvědčit stěžovateli, že vyrozumění policejního orgánu je značně stručné, státní zastupitelství obou stupňů se žádostí stěžovatele o přezkum postupu policejního orgánu, resp. jeho podnětem k výkonu dohledu, zabývala. Shodně s policejním orgánem dospěla k závěru, že se po vyhodnocení provedených důkazů nepodařilo přesvědčivě doložit a dostatečně prokázat, že by Miroslava N. jednala způsobem, který by naplnil zákonné znaky některého z trestných činů. Stěžovatelovy námitky byly státními zastupitelstvími přesvědčivě vypořádány a stěžovatelův nesouhlas se závěry orgánů činných v trestním řízení nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho základních práv. V případě nedostatečného odůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci lze vždy uvažovat o kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem s odkazem na konstatování porušení práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je ovšem vždy vázán zásadou sebeomezení, jež se právě ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení v jeho raných fázích musí projevit obzvlášť důrazně. Bylo by zcela v rozporu s účelem ústavní stížnosti, pokud by se Ústavní soud měl stát třetí instancí v případech, v nichž je nedostatek odůvodnění napraven revizním postupem státního zastupitelství.
9. Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhoval zrušení toliko rozhodnutí policejního orgánu a městského státního zastupitelství, z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel napadá postup obou státních zastupitelství, činných ve věci, kterou stěžovatel jako oznamovatel inicioval. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí obvodního i městského státního zastupitelství. Na jejich závěrech však neshledal nic, co by vyžadovalo jeho kasační zásah. Obecně se lze ztotožnit se závěry městského státního zastupitelství, že obdobné výroky v reakci na předmětnou situaci mohou představovat kritiku válečné agrese a osob tuto agresi podporujících, požívající ochranu čl. 17 Listiny, v němž je zakotveno právo na svobodu projevu. Z hlediska dalších eventuálních práv stěžovatele (či jeho klientů) pak Ústavní soud dodává, že se každý může domáhat ochrany svého práva na ochranu osobnosti samostatně v řízení před civilními soudy.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl z části podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu