ECLI:CZ:US:2023:3.US.1210.23.1
sp. zn. III. ÚS 1210/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bohánského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2023 č. j. 25 Cdo 1477/2022-216, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2021 č. j. 19 Co 121/2021-196 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. dubna 2021 č. j. 20 C 129/2020-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Zemědělské družstvo X, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byl spor o náhradu škody mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. K této škodě mělo dojít v letech 2018 a 2019 poničením zaseté jarní pšenice na konkrétním pozemku ze strany vedlejší účastnice.
3. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že vedlejší účastnice (v původním řízení žalovaná) je řádným uživatelem předmětného pozemku, což vylučuje, aby na něm hospodařil stěžovatel. Stěžovatelův nárok na náhradu škody tak nebyl podle okresního soudu dán, neboť jednání žalované nebylo protiprávní. Okresní soud za použití §150 občanského soudního řádu rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, změnil nákladový výrok rozsudku okresního soudu tak, že stěžovateli uložil uhradit náklady řízení vedlejší účastnice, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vadu, která bránila jeho projednání. Tato vada spočívala podle napadeného usnesení v tom, že stěžovatelovo dovolání neobsahovalo vylíčení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje předchozí průběh řízení a opakuje své námitky, které již uplatnil před obecnými soudy. Tato jeho argumentace míří primárně proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu. S ohledem na to, že v případě těchto rozhodnutí nebyly splněny procesní předpoklady (viz níže) pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelovy argumenty podrobně reprodukovat.
7. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že příliš restriktivním výkladem procesních pravidel se tento soud zpronevěřil své úloze plynoucí z čl. 4 Ústavy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Dovolání proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto pro vady. To činí ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu nepřípustnou (viz sub 13).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele na základě skutečnosti, že v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je jednou ze zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Současně s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud jasně a stručně vymezil, proč tak učinil.
12. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace podrobně zabýval. Podle výroku I. tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu a z dovolání stěžovatele založeného na č. l. 207 a 208 ověřil, že toto dovolání skutečně nepředestírá žádnou právní otázku a není ani uvedeno, z jakého důvodu by mělo být dovolání pro řešení takové právní otázky přípustné. V souladu se shora citovaným stanoviskem pléna tak Ústavní soud uzavírá, že odmítnutím stěžovatelova dovolání nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
14. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům okresního a krajského soudu, neboť z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, nelze odhlédnout od toho, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. ustanovení §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. S ohledem na výrok II. shora citovaného stanoviska pléna je tak třeba uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu je nepřípustná.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu