ECLI:CZ:US:2023:3.US.1218.23.1
sp. zn. III. ÚS 1218/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Strnada, zastoupeného JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 245/2021-120, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2021, č. j. 75 Cm 185/2019-76, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 4 Ústavy, v čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že stěžovatel a Milan Brynda jako další navrhovatel se návrhem u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali zrušení usnesení o rekonstrukci stoupaček vody a vodovodů od zhotovitele Josefa Kubery, přijatého na shromáždění Společenství vlastníků jednotek X, konaného dne 20. 6. 2019.
3. Městský soud nyní napadeným usnesením tento návrh zamítl. Uvedl, že aby mohl učinit závěr o tom, že napadené usnesení shromáždění vlastníků bylo skutečně přijato v rozporu se zákonem či stanovami společenství, musí být nejprve splněna podmínka, že k přezkumu napadeného usnesení existuje důležitý důvod ve smyslu §1202 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Takový důležitý důvod přitom navrhovatelé podle městského soudu i přes jeho výslovné poučení netvrdili. Městský soud proto dovodil, že navrhovatelé neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně důležitosti důvodu pro přezkoumání rozhodnutí přijatého shromážděním.
4. K odvolání navrhovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení městského soudu ústavní stížností rovněž napadeným rozhodnutím potvrdil. Ani podle jeho názoru totiž stěžovatel a další navrhovatel netvrdili důležitý důvod ve smyslu §1209 odst. 1 občanského zákoníku. Takovým důležitým důvodem by totiž mohla být s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu jen záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, anebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. O takovou situaci se však v případě navrhovatelů nejednalo, neboť předmětným usnesením shromáždění vlastníků jednotek byla schválena první cenová nabídka na rekonstrukci vedení tlakové vody a kanalizace. Takovéto rozhodnutí přitom podle vrchního soudu samo o sobě nemá vliv na právní postavení vlastníků jednotek nebo na podstatu předmětu jejich vlastnictví. V závěru svého rozhodnutí vrchní soud navrhovatele poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání za zákonem stanovených podmínek.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv stěžovatele, která jsou garantována ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona).
7. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi formální i materiální. Formální dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí formálně podat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje, a materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
9. V nyní posuzovaném případě z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí vrchního soudu, který jej však poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí lze podat dovolání. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by tento opravný prostředek podal (ani neuvádí žádný důvod, pro který by podání takového prostředku nebylo možné), resp. - a to je rozhodující - žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu o takovém (jím podaném) opravném prostředku petitem ústavní stížnosti nenapadá (o podaném dovolání pak nesvědčí ani záznam v databázi Infosoud.justice.cz).
10. Za dané situace tak stěžovatel zjevně nedostál shora popsanému požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, jelikož před jejím podáním marně nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva.
11. V daném případě Ústavní soud neshledal ani žádný důvod (stěžovatel sám jej totiž netvrdí) o splnění výjimečných předpokladů přijetí ústavní stížnosti, vymezených v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Vzhledem k uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelova ústavní stížnost není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona bez jednání soudcem zpravodajem odmítl.
13. Již z toho důvodu také nepřipadá v úvahu aplikace §83 zákona o Ústavním soudu, který umožňuje, aby za podmínek v něm uvedených, byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem. Podmínkou postupu podle tohoto zákonného ustanovení je totiž okolnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2023
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj