ECLI:CZ:US:2023:3.US.1239.23.1
sp. zn. III. ÚS 1239/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FILI spol. s r.o., se sídlem Filosofská 1166/3, Praha 4, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 54 Co 450/2022-201, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, kterou ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB (dále jen "žalobkyně") jako pojistitel, jenž s žalovanou stěžovatelkou uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, uplatnil regresní nárok podle §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 168/1999 Sb."). Tento nárok měl být dle žalobních tvrzení naplněn tím, že stěžovatelka, resp. řidič jí vlastněného motorového vozidla opustil místo dopravní nehody a znemožnil tím zjištění skutečné příčiny vzniku dopravní nehody, a dále tím, že stěžovatelka bez zřetele hodného důvodu nesplnila informační povinnost podle §8 odst. 1 až 3 uvedeného zákona, v důsledku čehož byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele (žalobkyně).
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 8. 2022, č. j. 51 C 378/2021-151, žalobu zamítl (výrok I.).
4. K odvolání žalobkyně ve věci rozhodoval městský soud, který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni částku 46 519 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od 31. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.).
5. Stěžovatelka s tímto závěrem městského soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž předně namítá překvapivost stěžovaného rozhodnutí plynoucí dle jejího názoru z toho, že městský soud "zcela neočekávaným způsobem opřel své rozhodnutí ve věci o argumentaci nepřednášenou účastníky, aniž by je na tuto eventualitu jakýmkoliv způsobem upozornil." Má za to, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost ústavněprávní rozměr.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích v minulosti rovněž zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky). Dále akcentoval subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203) nebo nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud proto k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jejich nositele, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Z pohledu posouzení námitek stěžovatelky je předně nutno uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce. Nepřipouští-li přitom zákonodárce podání mimořádného opravného prostředku (dovolání) proti rozhodnutí nepřevyšujícímu peněžité plnění ve výši 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nedává rozumný smysl, aby roli Nejvyššího soudu v těchto věcech fakticky suploval Ústavní soud.
9. Ústavní soud dal proto ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 695/01; ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 405/04; ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 602/05; ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 748/07; ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (dle zásady de minimis non curat praetor). Co do oněch výjimečných situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nálezy ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 137/08; ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08; usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 3659/10 a contrario).
10. Považuje-li stěžovatelka za projev svévole skutečnost, že městský soud na základě shodných skutkových zjištění dospěl ke zcela opačnému právnímu závěru než obvodní soud, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ustanovení §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Jak ostatně Ústavní soud v minulosti ve své judikatuře opakovaně vyslovil, "skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak, než soud prvního stupně, není v rozporu s procesními pravidly a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor" (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 652/09 ze dne 21. 4. 2009 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1199/14 ze dne 11. 9. 2014).
11. Smyslem a účelem výše uvedené právní úpravy je zajistit konečné rozhodnutí již v rámci odvolacího řízení, které není založeno na principu kasace, ale neúplné apelace; odvolací soud tedy může rozhodnutí potvrdit, zrušit, ale i změnit. V případě změny rozhodnutí proto může dojít k situacím, které se účastníku řízení mohou subjektivně jevit jako "překvapivé". V nyní posuzovaném případě se však, objektivně viděno, o překvapivé rozhodnutí nejednalo, neboť odvolací důvody a s nimi spjatá argumentace žalobkyně, následně akceptované městským soudem, byly stěžovatelce známy (srov. rozsudek městského soudu, bod 6), resp. byla jí poskytnuta možnost uplatnit vůči těmto důvodům a argumentům své námitky a protiargumenty [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451) ze dne 16. 9. 2014, bod 11].
12. Stručně vyjádřeno, odvolací soud není povinen poučovat účastníka o svém právním náhledu, neopírá-li jej o jiné skutečnosti, než které byly doposud považovány za rozhodné. Uvedený předpoklad vzniku poučovací povinnosti odvolacího soudu ovšem nebyl v nyní posuzovaném případě naplněn, a to již proto, že městský soud vycházel ze shodné rozhodné skutečnosti, tj. bezdůvodného neoznámení totožnosti řidiče, který v době dopravní nehody řídil vozidlo, kterážto okolnost z hlediska právního hodnocení (ve shodě s judikaturou zdejšího soudu i Nejvyššího soudu) zakládá opodstatněnost regresního nároku podle §10 odst. 1 písm. e) zákona č. 168/1999 Sb.
13. Ústavní soud konstatuje, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejího ústavně zaručeného práva. Stěžovatelkou zmiňované právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy včetně dodržení rovného postavení účastníků řízení před soudem (čl. 37 Listiny). V posuzovaném případě městský soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu