ECLI:CZ:US:2023:3.US.1249.23.1
sp. zn. III. ÚS 1249/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Menghina, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, č. j. 22 Cdo 3369/2022-345, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 84 Co 76/2021-294, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2020, č. j. 13 C 343/2006-241, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práv, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že žalobce (Jiří Černý) je vlastníkem v tomto rozsudku specifikovaného pozemku o výměře 13 m2, jak byl vyměřen v příslušném geometrickém plánu pro rozdělení pozemku ze dne 6. 9. 2002, kdy tento geometrický plán byl ověřen k tomu oprávněným zeměměřickým inženýrem, konkrétně Ing. Petrem Vodňanským. K odvolání stěžovatele jako žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") nyní napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil s tím, že upřesnil, že nedílnou součástí rozsudku je již zmíněný geometrický plán. Podle krajského soudu okresní soud nepochybil, když provedl mimo jiné důkaz místním šetřením a i na základě toho přesvědčivě vysvětlil, proč v řízení mezi účastníky sporná část pozemku je již od roku 1984 užívána žalobcem, respektive jeho právními předchůdci. Krajský soud se rovněž ztotožnil se závěrem okresního soudu v tom směru, že v rámci řízení bylo prokázáno, že žalobce v průběhu let opakovaně na sporném pozemku budoval odvodňovací systém a tento opravoval, aby zabránil vlhnutí svého domu, a již proto i podle krajského soudu lze dospět k závěru, že byl v dobré víře, že sporná část pozemku je jeho. Proto rovněž krajský soud dospěl k závěru, že žalobce spornou část pozemku vůči stěžovateli vydržel.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, která by zakládala jeho přípustnost. V řízení bylo postupováno správně, bylo-li odkázáno (vzhledem k řízení o určovací žalobě) s ohledem na sporné vlastnictví pozemku na příslušný geometrický plán, který předmětný pozemek polohově vymezuje. Již z rozhodnutí okresního soudu je přitom zřejmé, že i okresní soud z tohoto geometrického plánu ve svém rozhodnutí a při formulaci výroku svého rozhodnutí vycházel a odkazoval na něj. Přestože okresní soud výslovně neuvedl, že geometrický plán je součástí jeho rozhodnutí, je to i tak zřejmé. Sporný pozemek byl v řízení zcela jednoznačně určen, neboť geometrický plán, z něhož oba soudy nižších stupňů vycházely, splňoval veškeré zákonem požadované náležitosti. Krajský soud pak postupoval zcela správně, zhojil-li sám formální nedostatek rozhodnutí okresního soudu, který sice z geometrického plánu ve svém rozhodnutí vycházel, nicméně jej následně opomenul formálně učinit součástí rozsudku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně opakuje námitku, že odvolací soud prováděl důkaz originálem geometrického plánu, byť tento důkaz nikdo nenavrhoval. Ustanovení §222 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř.") prý přitom doplnění rozhodnutí okresního soudu nepřipouští. Obecné soudy rovněž porušily zásadu prohibitio reformationis in peius [stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023 sp. zn. 22 Cdo 2258/2021 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)], neboť to byl stěžovatel, kdo odvolání podal, a přesto krajský soud postupoval tak, že v jeho neprospěch doplnil dokazování. V řízení rovněž nebylo možno podle stěžovatele objektivně posoudit, jakou část zemského povrchu měl vlastně žalobce podle svého tvrzení vydržet. Stěžovatel odkazuje rovněž na řízení vedené u okresního soudu pod sp. zn. 13 C 352/2001 o odstranění plotu na předmětném pozemku, v němž měl soud mimo jiné konstatovat, že rozhodnutí sporu mezi účastníky není možné, dokud nebude objektivně zjistitelná hranice mezi pozemky, kterou je třeba znovu vytýčit. Takováto rozdílnost v soudním rozhodování je podle stěžovatele neakceptovatelná.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné okolnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Proces interpretace a aplikace podústavního práva ze strany obecného soudu bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla až tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť žádná závažná pochybení ve shora naznačeném směru v nyní posuzované věci neshledal.
9. K vlastním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že odvolací soud sám nesprávně provedl důkaz geometrickým plánem, ač takový důkaz nikdo z účastníků v rámci odvolacího řízení nenavrhoval, pak takový argument nemůže podle Ústavního soudu obstát, neboť stěžovatel přehlíží ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §213a odst. 1 o. s. ř., který soudu umožňuje - za splnění v tomto ustanovení definovaných podmínek - provádět i jiné důkazy než účastníky navrhované.
11. Nepřípadný je rovněž odkaz stěžovatele na §222 odst. 2 o. s. ř., neboť v nyní hodnocené věci nenastala situace, že by snad okresní soud v rámci svého rozhodnutí opomněl rozhodnout o některé části předmětu řízení, jak to má na mysli právě odkazované zákonné ustanovení.
12. Krajský soud ve věci stěžovatele neporušil ani zákaz rozhodnutí k horšímu, což ostatně vyplývá již ze samotné okolnosti, že výrokem svého rozsudku rozhodnutí okresního soudu potvrdil; na tom nic nemění skutečnost, že ve výroku napravil formální vadu, když konstatoval, že součástí rozsudku okresního soudu je rovněž příslušný geometrický plán. Ostatně právě k námitkám stěžovatele vážícím se k porušení zákazu rozhodnutí k horšímu nebo ve vztahu k omezení možnosti doplňovat dokazování v rámci odvolacího řízení lze rovněž konstatovat, že i kdyby se snad měl uplatnit výklad, který prosazuje stěžovatel (nikoliv správně), v jeho případě by to vedlo toliko k tomu, že by odvolací soud rozhodnutí okresního soudu výhradně pro jeho formální pochybení zrušil s tím, že okresní soud by sám součástí svého rozhodnutí učinil uvedený geometrický plán a jinak by musel rozhodnout zcela stejně, když žádné jiné pochybení v jeho rozhodnutí ani krajský soud neshledal.
13. V napadených rozhodnutích je rovněž dostatečně vysvětleno, že předmětný geometrický plán splňuje všechny zákonné náležitosti. Díky němu je předmět řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, natolik určitý, že o nezaměnitelnosti pozemku, vůči němuž se žalobce úspěšně domohl určení vlastnictví na základě vydržení, nepanují ani podle Ústavního soudu žádné relevantní pochyby.
14. Neobstojí konečně ani argument stěžovatele, že v jiném řízení před obecnými soudy, týkajícím se obdobného sporného sousedního území mezi stěžovatelem a žalobcem (respektive mezi jejich právními předchůdci) měl okresní soud konstatovat, že rozhodnutí v rámci řízení o odstranění plotu není možné, dokud nebude - jak sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí - objektivně zjištěná hranice mezi dotčenými pozemky. I ze stěžovatelem zvolené formulace možno podle Ústavního soudu dovodit, že i okresní soud ve stěžovatelem odkazovaném řízení (pokud tedy ze stěžovatelem uváděných tvrzení bude Ústavní soud vycházet) uzavřel, že hranice mezi předmětnými pozemky sice v rámci jeho řízení nebyla zjištěna, ale na druhou stranu i v tomto řízení měl okresní soud na to, že je minimálně zjistitelná. V řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, přitom byl průběh sporné hranice mezi sousedními pozemky žalobce a stěžovatele dostatečně zjištěn. Proto nelze bez dalšího vycházet z toho, že výsledky řízení, z něhož vzešla nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí, a řízení vedeného okresním soudem pod sp. zn. 13 C 352/2001, jsou a priori rozporné, jak naznačuje stěžovatel.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že obecné soudy v dané věci své závěry přesvědčivě vysvětlily a lze je považovat za ústavně souladné. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu