ECLI:CZ:US:2023:3.US.126.23.1
sp. zn. III. ÚS 126/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2022 č. j. 5 Tdo 173/2022-4348, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. října 2021 č. j. 14 To 229/2019-4293 a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 17. července 2019 č. j. 2 T 117/2015-4047, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1, článku 38 odst. 2, článku 40 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil následující. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 7. 2019 č. j. 2 T 117/2015-4047 uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 40 měsíců. Dále byl stěžovateli uložen podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob na dobu 5 let.
3. O odvolání stěžovatele a státního zástupce rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 14 To 229/2019-4293 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") rozsudek okresního soudu v odsuzující části zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatel je vinen přečinem poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Krajský soud uložil napadeným rozsudkem stěžovateli trest odnětí svobody v délce 2 roky s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce 3 roky. Dále stěžovateli uložil trest spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob na dobu 4 let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byly poškozené obchodní společnosti odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Trestné činnosti se měl stěžovatel (zkráceně řečeno) dopustit tím, že v době od 25. 9. 2009 do 22. 11. 2010 v postavení jednatele společnosti X1, se záměrem znemožnit úhradu splatných závazků této společnosti u věřitelů VP AGRO, spol. s r. o., ZZN Pelhřimov a. s. a AGROSPOL Czech spol. s r.o., postupně zcizil z majetku společnosti X1 motorová vozidla v hodnotě nejméně 4 199 750 Kč, jejichž vlastnická práva převedl na společnost X2. Dále měl v rozporu s opakovanými sliby a z části i s písemnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva znemožnit zaplacení finančních závazků nově vypěstovanými zemědělskými komoditami jejich prodejem jiným odběratelům, přičemž převzaté peníze použil na jiné účely, než slibované zaplacení existujících dluhů, když takto společnosti ZNZ Pelhřimov s. r. o. prodal řepku v celkové kupní ceně 3 160 220,40 Kč (bez DPH). Svým jednáním tak stěžovatel postupně z vlastnictví společnosti X1 zcizil majetek v celkové hodnotě nejméně 7 359 980,40 Kč, a neuspokojeným věřitelům tak znemožněním uspokojení jejich splatných pohledávek způsobil škodu v celkové výši 5 462 511,60 Kč. Podle krajského soudu takto současně jednal v úmyslu znemožnit i úhradu k datu 22. 11. 2010 dosud nesplatných závazků společnosti X1 vůči společnosti VP AGRO, spol. s r. o. a vůči společnosti AGROSPOL Czech spol. s r.o., čímž by těmto subjektům způsobil další škodu v celkové výši 1 897 468,80 Kč.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2022 č. j. 5 Tdo 173/2022-4348 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
6. Nutno dodat, že v předmětné věci rozhodovaly trestní soudy opakovaně. Ústavní soud považuje za nezbytné na tomto místě průběh řízení stručně shrnout. První rozhodnutí ve věci vydal Okresní soud v Pelhřimově dne 7. 12. 2016 č. j. 2 T 117/2015-3206. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 2. 2018 č. j. 14 To 16/2017-3456, kterým bylo ve věci nově rozhodnuto. Na základě dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2018 č. j. 5 Tdo 922/2018-78 o zrušení rozsudku soudu druhého i prvního stupně a přikázal okresnímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal. Okresní soud rozhodl zde napadaným rozsudkem ze dne 17. 7. 2019 č. j. 2 T 117/2015-4047. Tento rozsudek byl v odsuzující části zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 9. 2020 č. j. 14 To 229/20149-4202, kterým bylo nově rozhodnuto. Uvedený rozsudek krajského soudu byl na základě dovolání stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 5 Tdo 1338/2020-4263. Konečně krajský soud rozhodl zde napadaným rozsudkem ze dne 12. 10. 2021 č. j. 14 To 229/2019-4293, přičemž dovolání proti tomuto rozsudku bylo odmítnuto v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2022 č. j. 5 Tdo 173/2022-4348.
II.
Argumentace stěžovatele
7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele dle §222 trestního zákoníku, neboť dlužník (společnost X1, jejímž jménem jednal stěžovatel) získal za zcizené věci (motorová vozidla, řepku) do svého majetku odpovídající protihodnoty. Za zcizené stroje mělo jít o půjčku ve výši 1 500 000 Kč společnosti X1, tuto půjčku měl společnosti poskytnout svědek V. H. Protihodnotu získala dle stěžovatele společnost X1 i tím, že společnost X2, převzala dne 29. 10. 2009 za společnost X1 dluh z půjčky ve výši 3 953 000 Kč. Při převzetí dluhu společností X2 bylo sjednáno, že společnost X1 zajistí svůj závazek vůči novému věřiteli mimo jiné uvedenými zemědělskými stroji. Dále stěžovatel uvádí, že společnost X1 prodala řepku společnosti ZNZ Pelhřimov s. r. o. v celkové kupní ceně 3 160 220,40 Kč, tato částka byla X1 zaplacena, přičemž dle stěžovatele neplyne, že by s ní stěžovatel naložil jinak než v rámci obvyklého hospodaření společnosti X1, tato částka tedy tvořila protihodnotu za prodanou řepku.
8. Stěžovatel se domnívá, že soudy prvního a druhého stupně pochybily tím, že se nevypořádaly s výše uvedenou obhajobou, přičemž ho uznaly vinným, aniž by se k této obhajobě jakkoli vyjádřily. Skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle stěžovatele ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obecné soudy provedly dle stěžovatele rozporné a neúplné hodnocení důkazů, zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy a nedostály ani požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo. Tím podle stěžovatele došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, jakož i jeho práva na obhajobu dle článku 40 odst. 3 Listiny a práva na presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.
9. Stěžovatel dále poukázal na to, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2021 č. j. 5 Tdo 1338/2020-4263 uložil, aby se odvolací soud v novém rozhodnutí vypořádal i se všemi ostatními námitkami obviněného, které sice neodpovídaly uplatněnému odvolacímu důvodu, ale obviněný jimi zpochybňoval určité skutkové závěry a hodnocení důkazů ohledně takových okolností, které mohou být právně významné. Stěžovatel namítá, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí námitkami týkajícími se existencí předmětných protipohledávek vůbec nezabýval. Nezabýval se jimi ani Nejvyšší soud v rozhodnutí o jeho dovolání.
IV.
Vyjádření účastníků
10. Okresní soud uvedl, že v rámci celého trestního řízení byl stěžovatel vždy zastoupen obhájcem, podával návrhy na doplnění dokazování, na které bylo soudem reagováno, a že veškeré důkazy, pokud byly proveditelné, byly v rámci návrhu obhajoby provedeny. Pokud soud měl o některých skutkových tvrzeních obžaloby pochybnosti, bylo o těchto pochybnostech rozhodováno v souladu se zásadou in dubio pro reo.
11. Krajský soud své vyjádření Ústavnímu soudu nezaslal.
12. Nejvyšší soud ve svém vyjádření konstatoval, že krajský soud v řízení sice výslovně nereagoval na zmíněné námitky, ale odkázal na své předchozí rozhodnutí. Tento nikoli zcela důsledný postup odvolacího soudu pak sám o sobě nebyl následně v dovolacím řízení způsobilý založit důvodnost dovolání stěžovatele vedoucí ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu, navíc za situace, kdy byly tytéž námitky přezkoumány také stran možného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. Existenci tohoto dovolacího důvodu stěžovatel shledal v alternativě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Stěžovatel však podle závěru Nejvyššího soudu nevytýkal existenci takové zásadní vady, která je dána, pokud skutková zjištění nemají žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů, protože v dovolání pouze předložil vlastní verzi skutkového stavu. Přitom podle zjištěného skutkového stavu uvedeného přímo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku krajského soudu měla obchodní společnost X1, sice obdržet za realizovaný prodej zde uvedených věcí určité protiplnění, avšak toto nebylo použito k úhradě jejích dluhů vůči věřitelům (poškozeným obchodním společnostem) a se získanými prostředky bylo naloženo způsobem, který se nepodařilo zcela zjistit. Právě tato skutková zjištění jsou rozhodná a určující pro naplnění znaků trestného činu poškození věřitele a ve věci byla dostatečným způsobem prokázána. Námitky stěžovatele proto nelze považovat za relevantní, neboť se zcela míjejí s podstatou jím spáchané trestné činnosti.
13. V replice ze dne 11. srpna 2023 stěžovatel uvedl, že vyjádření okresního soudu podle něj neobsahuje žádnou skutečnost relevantní pro posouzení ústavní stížnosti. K vyjádření Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že se nevypořádává s jeho námitkou týkající se získaného protiplnění za zcizené věci. Stěžovatel dodává, že pokud krajský soud k jeho námitkám odkazoval na svoje předchozí rozhodnutí, odkazoval na rozhodnutí dříve zrušené a jeho vyjádření bylo naprosto nekonkrétní. Stěžovatel dále zdůraznil, že na trestní řízení je třeba nahlížet jako na celek, kdy nebyly hodnoceny žádným ze soudů soudní soustavy obhajobou předkládané důkazy podstatné pro posouzení trestní odpovědnosti.
V.
Nepříslušnost Ústavního soudu ve vztahu k části návrhu
14. Ústavní soud předně uvádí, že je-li ústavní stížností napadán i rozsudek okresního soudu, který svým rozhodnutím zrušil krajský soud a sám ve věci rozhodl, pak k posouzení o ústavnosti tohoto rozsudku není Ústavní soud příslušný (z povahy věci není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2829/22, III. ÚS 2719/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené.
17. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními trestních soudů, přičemž opakuje svoji obhajobu, s níž se soudy v rámci trestního řízení již opakovaně vypořádaly. Ke shora citovaným námitkám stěžovatele týkající se získání protihodnot za zcizené věci se podrobně vyjádřil již okresní soud v odst. 20 svého rozsudku, přičemž logicky a přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o tom, že stěžovatel zcizením předmětných motorových vozidel a prodejem nově vypěstovaných komodit záměrně znemožnil uspokojení pohledávek svých věřitelů. Okresní soud zevrubně popsal, z jakých důkazů vycházel (listinné důkazy, výpověď svědka D.) a jak tyto důkazy hodnotil. Krajský soud pak ve svém rozsudku ze dne 2. 9. 2020 č. j. 14 To 229/20149-4202 zdůraznil, že protiplnění, které měla dlužnická společnost obdržet za předmětná motorová vozidla a zemědělské komodity, nebylo použito k úhradě závazků vůči věřitelům (poškozeným) a se získanými prostředky bylo naloženo způsobem, který nebyl zcela zjištěn, a to i z toho důvodu, že účetnictví společnosti bylo údajně odcizeno. Společnost se podle krajského soudu takto "zbavila" majetku, který by byl pro věřitele snadno dohledatelný a tudíž i zpeněžitelný, přičemž část tohoto majetku, zemědělské stroje, se následně stala majetkem společnosti X2, tedy společnosti s obdobným personálním obsazením, jako měla společnost X1, a vykonávající tutéž činnost. Na základě těchto skutkových závěrů krajský soud dovodil, že námitky stěžovatele nelze považovat za důvodné.
19. Ústavní soud má za to, že z obsahu napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které příslušné procesní předpisy předepisují pro režim získání potřebných skutkových zjištění. Obecné soudy předestřely detailní popis a interpretaci jednání stěžovatele a řádně se vypořádaly s námitkami, které v průběhu trestního řízení na svou obhajobu vznášel. Své závěry o vině stěžovatele soudy založily na dostatečně důkladném a vyčerpávajícím dokazování, jakož i na adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení. K závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze.
20. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s touto námitkou souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V projednávané věci však soudy neměly po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
21. Za nedostatek dosahující ústavněprávní roviny přitom nelze považovat ani to, že krajský soud v napadaném rozsudku pouze odkázal na odůvodnění svého předchozího rozhodnutí ze dne 2. 9. 2020 č. j. 14 To 229/20149-4202. Ačkoliv Nejvyšší soud připustil, že odvolací soud postupoval v tomto ohledu "nedůsledně", má Ústavní soud za to, že tento postup nepředstavuje zásah do základních práv stěžovatele za situace, kdy se obecné soudy již opakovaně vypořádaly s předmětnými námitkami, svůj postup řádně a logicky vysvětlily, přičemž dostály všem požadavkům kladeným na jejich rozhodnutí.
22. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. října 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu