ECLI:CZ:US:2023:3.US.136.23.1
sp. zn. III. ÚS 136/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 40/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 28 Cdo 2718/2022-270, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2022, č. j. 4 Co 132/2020-240, a to v části výroků IV. a V. a výroku III., jímž byly ve vztahu k pozemku parc. č. 1743/2 v k. ú. Slivenec a pozemku parc. č. 1743/31 v k. ú. Slivenec potvrzeny výroky I. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2020, č. j. 33 C 5/2015-175, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy a napadených rozhodnutí není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu ze dne 27. 2. 2015, č. j. SPU 102376/2015, výrokem, na jehož základě se mu vydávají pozemky specifikované v jeho žalobním návrhu, jež se nacházejí v zemědělském areálu na Slivenci. Po částečném zpětvzetí odvolání se stěžovatel u odvolacího soudu domáhal pouze vydání pozemku parc. č. 1743/2 v k. ú. Slivenec, obec Praha, eventuálně vydání jeho geometrickým plánem oddělené části parc. č. 1743/31 v k. ú. Slivenec, přičemž v tomto rozsahu též požadoval nahrazení shora uvedeného rozhodnutí Státního pozemkového úřadu.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora rubrikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 2. 2020, č. j. 33 C 5/2015-175, v částech výroků I. a III., v nichž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba ve vztahu k oběma pozemkům. Vrchní soud vycházel ze skutkových zjištění městského soudu, že pozemek parc. č. 1743/2, který stěžovatel požadoval vydat primárním petitem, ale i geometrickým plánem nově vytvořený pozemek parc. č. 1743/31, který stěžovatel požadoval vydat eventuálním petitem, jsou nezbytně nutné pro činnost vedlejší účastnice daného řízení, společnosti PAS BSND s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"). Vzal přitom za prokázané, že oba pozemky jsou součástí výrobního areálu provozovaného vedlejší účastnicí a jejich vydání brání výlukový důvod předvídaný §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) - dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."
4. K dovolání stěžovatele ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který jej ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
5. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž obecným soudům vytýká, že nezjistily správně a dostatečně skutkový stav věci. Má za to, že vrchní soud aplikoval na případ zemědělských pozemků na Slivenci nepřípustným rozšiřujícím způsobem výluku z restituce dovozenou z tzv. areálové judikatury. Stěžovatel zdůrazňuje, že předmětný areál nepředstavuje výrobní areál vedlejší účastnice předchozího řízení, ale areál stěžovatele, což demonstruje (a v předchozím řízení demonstroval) prostřednictvím ortofotomapy. Obecným soudům vytýká, že se nevypořádaly se současným stavem daného pozemku a areálu. Upřesňuje, že rozhodnutí vrchního i Nejvyššího soudu "zamrzlo" ve stavu před podáním výzvy k vydání pozemků, resp. před tím, než došlo k vydání řady pozemků stěžovateli (prostřednictvím rozhodnutí vydaných v nyní posuzovaném řízení - srov. výrok II. rozsudku městského soudu). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly místní šetření, ze kterého by zjistily, že na předmětném pozemku, nebo přinejmenším na podstatné části pozemku (navrhované k oddělení geometrickým plánem), se nenachází žádná budova a že předmětné části nejsou nutné pro manipulaci strojů a zboží. Uzavírá, že "obecné soudy nevzaly v potaz všechny okolnosti případu, zejména pak změnu vlastnictví většiny areálu k momentu rozhodování sporu."
6. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření Nejvyššího soudu a vrchního soudu.
7. Nejvyšší soud pouze odkázal na odůvodnění stěžovaného rozhodnutí a dále zdůraznil, že stěžovatel fakticky brojí proti skutkovým závěrům. Nejvyšší soud v tomto ohledu zhodnotil, že v nyní posuzovaném řízení bylo provedeno dokazování, jež umožňuje učinit spolehlivý závěr o funkční provázanosti nárokovaného pozemku se stavebními objekty vedlejší účastnice řízení, z něhož pak vyplývá právní závěr, že vydání nárokovaného pozemku brání překážka jeho zastavěnosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
8. Vrchní soud se k ústavní stížnosti navzdory výzvě nevyjádřil.
9. Ústavní soud s ohledem na obsah zaslaného vyjádření Nejvyššího soudu je nezasílal stěžovateli k případné replice, neboť v porovnání s obsahem odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí nepřineslo odlišnou či novou argumentaci, a proto by případná replika byla neúčelná.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
11. Ústavní soud v minulosti též mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud rovněž dodává, že - obecně vzato - nepřezkoumává a nehodnotí ani důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Do rozhodování obecných soudů v tomto ohledu zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, resp. v případech extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení ve shora naznačeném smyslu, jež by mohlo být považováno za porušení základních práv stěžovatele. Jakkoliv totiž Ústavní soud nepřehlédl, že se v daném případě jedná o restituční případ, kdy se dlouhodobě řídí principem in dubio pro restitutionis, neboť polistopadový demokratický zákonodárce usiloval o odstranění alespoň některých křivd způsobených totalitním režimem, nemůže ani tato okolnost vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
13. Ústavní soud ve vztahu k předmětu nyní posuzovaného řízení především připomíná své předchozí závěry (srov. např. nález ze dne 16. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 1697/21), z nichž se podává, že v restitučních věcech je povinností obecných soudů interpretovat právní předpisy ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Ústavní soud však v uvedeném nálezu současně zdůraznil, že v restitučních věcech je vždy také nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech.
14. Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od své vlastní judikatury, Ústavní soud jeho přesvědčení nesdílí. Nejvyšší soud totiž svou předchozí judikaturu důsledně reflektoval, přičemž zopakoval, že rozhodovací praxe tohoto soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. I podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., je tedy překážkou vydání pozemku nejen jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí), přičemž za stavbu se pro účely tohoto ustanovení považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud může být samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 28 Cdo 907/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. 28 Cdo 6081/2017), tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek.
15. Ústavní soud v této souvislosti dále poukazuje na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, že překážkou vydání pozemku v rámci majetkového vyrovnání s církvemi může být rovněž fakt, že dotčený pozemek tvoří součást nedělitelného funkčního celku (areálu) se stavbou ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Z uvedeného tudíž vyplývá, navzdory odlišnému názoru stěžovatele, že závěr Nejvyššího soudu v nyní posuzované věci, tj. závěr, že vydání nárokovaného pozemku brání překážka jeho zastavěnosti ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., plně koresponduje s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
16. Ústavní soud dále poukazuje na konkluze vyjádřené v nálezu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 287/21, v němž zdůraznil, že výklad zákona č. 428/2012 Sb., respektující záměr zákonodárce zmírnit (fakticky) některé majetkové křivdy, to znamená zajistit v restitučním procesu "rozumné" uspořádání vlastnických poměrů, při kterém bude restituovaný majetek - pokud možno - účelně využit, a současně se předejde budoucím sporům, jež by mohly vzniknout v důsledku střetu práv vlastníků funkčně souvisejících nemovitých věcí ve smyslu §7 odst. 1 tohoto zákona, je výkladem ústavně konformním, souladným s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny. Uvedený závěr je použitelný i pro nyní posuzovanou věc.
17. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při svém rozhodování v předmětné věci vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti.
18. Ústavní soud dále konstatuje, že napadené rozhodnutí vrchního soudu obsahuje srozumitelné, logické a celkově ústavně uspokojivé odůvodnění, z něhož je v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř., patrné, jaké skutkové závěry a na základě jakých důkazů učinil a jak věc právně posoudil. Nejvyšší soud pak posoudil obsah dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a správně dovodil, že dovolání není přípustné. Vrchní soud v předmětné věci důsledně vycházel z dřívějších závěrů rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o existenci funkčně provázaného areálu jakožto překážce vydání věci, přičemž dospěl k závěru, že pozemek p. č. 1743/2, který stěžovatel požadoval vydat primárním petitem, ale i geometrickým plánem nově vytvořený pozemek parc. č. 1743/31, který stěžovatel požadoval vydat eventuálním petitem, je součástí takového celku.
19. Za případnou pak Ústavní soud nepovažuje ani námitku týkající se neprovedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů (místní šetření), a to z toho důvodu, že rozhodný skutkový závěr (funkční provázanost nárokovaného pozemku se stavebními objekty vedlejší účastníce) byl náležitě objasněn již provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu, bod 11). Relevantní konečně není ani námitka, že Nejvyšší soud i vrchní soud "zamrzly" při hodnocení skutkového stavu v době podání výzvy k vydání pozemků. Ze stěžovaného rozhodnutí je totiž jasně patrné, že vrchní soud vycházel ze závěrů městského soudu, který stěžovateli vydal pozemky specifikované ve výroku II. rozsudku městského soudu (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 6). Pakliže stěžovatel předmětný areál považuje za svůj vlastní, a tedy rozporuje-li závěr obecných soudů, že se jedná o areál, který provozuje vedlejší účastnice, přehlíží, že vedlejší účastnice je nadále zapsaná v katastru nemovitostí coby vlastník budovy č. p. 793 na pozemku parc. č. 1743/9, ale i dalších zemědělských staveb bez čísla popisného nebo evidenčního, konkrétně stavby technického vybavení (na pozemku parc. č. 1743/4), zemědělské stavby (na pozemku parc. č. 1743/2) a zemědělské stavby (na pozemku parc. č. 1743/11), všech zapsaných na LV č. 1534 pro k. ú. Slivenec (srov. rozsudek vrchního soudu, bod 21). Uzavřely-li tedy obecné soudy, že vedlejší účastnice v daném areálu provozuje podnikatelskou činnost, ke kteréžto činnosti jsou nárokované pozemky nezbytně nutné, a to zejména z toho důvodu, že se v daném areálu pohybují velké zemědělské stroje a přemísťuje se zde značné množství zemědělské produkce, v důsledku čehož lze tedy učinit závěr o funkční provázanosti nárokovaných pozemků se stavebními objekty ve vlastnictví vedlejší účastnice, nelze tento závěr považovat za extrémní ve shora naznačeném smyslu, a tedy zakládající důvod ke zrušení napadených rozhodnutí. Na takto odůvodněných závěrech obecných soudů tak zdejší soud nespatřuje cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
20. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
21. Ústavní soud proto uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu