ECLI:CZ:US:2023:3.US.14.23.1
sp. zn. III. ÚS 14/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem, sídlem Paprsková 333/16, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 2490/2022-78, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 58 Co 381/2021-40 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. srpna 2021 č. j. 98 C 266/2021-14, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a 1) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, 2) Okresního soudu v Pardubicích, sídlem Na Třísle 118, Pardubice a 3) Mgr. Jitky Novákové, soudkyně Okresního soudu v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 98 C 266/2021, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud usnesením ze dne 16. 8. 2021 č. j. 98 C 266/2021-14 odmítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po vedlejších účastnících (z důvodu jeho nezákonného trestního stíhání) zaplacení částky 14 200 000 Kč a umožnění euthanasie (I. výrok), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesení obvodního soudu potvrdil (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Městský soud se ztotožnil s obvodním soudem v tom, že žaloba není schopna projednání, protože není zřejmé, čeho se stěžovatel domáhá, jaký konkrétní skutek by měl být předmětem řízení, co tvoří žalovanou částku, jaké nároky žalobou stěžovatel uplatňuje a v jaké výši. Usnesení městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího soudu, že z dovolání není patrné, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud při řešení stěžovatelem předestřené otázky procesního práva odchýlit, či jaká otázka procesního práva, na níž by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, by měla být dovolacím soudem vyřešena. Stěžovatel v článku II. doplnění dovolání ze dne 28. 7. 2022 uvedl, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, v jaké fázi řízení má být účastník splňující předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce poučen o svém právu požadovat osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce, a otázky, v jaké lhůtě musí soud rozhodnout o žádosti účastníka řízení o ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. Stěžovatel v dovolání uvedl, že se městský soud v případě otázky č. 1 odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud řádně neseznámil s obsahem doplnění dovolání, ve kterém uvedl procesní otázky, na nichž záviselo rozhodnutí městského soudu. Stěžovatel nesouhlasí ani s postupem obvodního soudu, který stěžovateli neustanovil zástupce podle §30 o. s. ř., ačkoliv o to stěžovatel opakovaně žádal, ani stěžovatele nepoučil o tom, že podle §30 téhož zákona mu soud může ustanovit zástupce z řad advokátů. U stěžovatele byly přitom splněny podmínky pro ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř. již v době zahájení řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti je třeba rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení její přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu, posléze na posouzení přípustnosti proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
6. Jak již bylo shora uvedeno, Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodu, že stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, či která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena.
7. Ústavní soud se po zjištění obsahu dovolání a jeho doplnění konstatuje, že stěžovatel v úvodu doplnění dovolání pouze uvedl, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena". Stěžovatel následně uvedl dvě otázky procesního práva, na nichž mělo záviset rozhodnutí městského soudu, u první z nich uvedl, že se městský soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, aniž by uvedl, o jakou rozhodovací praxi by se mělo konkrétně jednat, u druhé otázky neuvedl ničeho.
8. Je tedy třeba přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že stěžovatel nepostupoval způsobem stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., a to ani s přihlédnutím k doplnění dovolání, ve kterém, jak bylo řečeno, jen bez jakékoliv právní argumentace vymezil dvě procesní otázky (III. bod doplnění dovolání), když IV. bod dovolání obsahuje pouze nesouhlas s postupem obvodního a městského soudu. Že se Nejvyšší soud seznámil s obsahem doplnění dovolání a vycházel z něj, vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel pouze vymezuje jeho přípustnost pouhým parafrázováním §237 o. s. ř. Ve svém vlastnoručně napsaném dovolání se stěžovatel otázce přípustnosti dovolání vůbec nevěnuje, když jde spíše o snůšku urážek státních orgánů a nenávistných proklamací. V obdobném duchu byla koncipována i žaloba stěžovatele, proto obvodní soud dospěl k závěru o odmítnutí žaloby, která nebyla schopna projednání pro absenci skutkových tvrzení, tento závěr potvrdil jako věcně správný i městský soud, který se navíc otázkou ustanovení zástupce z řad advokátů stěžovateli vůbec nezabýval.
9. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr odpovídá přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě uvedených zjištění Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
10. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má přitom nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení obvodního soudu a městského soudu. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu, jenž v takovém případě postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 o. s. ř).
11. Je tedy nutno uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost v části směřující proti usnesení obvodního soudu a rozsudku městského soudu považovat za přípustnou.
12. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu