ECLI:CZ:US:2023:3.US.1409.23.1
sp. zn. III. ÚS 1409/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti TEGZYK Stav s. r. o., sídlem Orebitská 616/9, Praha 3 - Žižkov, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. dubna 2023 č. j. 36 Co 123/2023-45, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti CAR FLEET SERVICES, s. r. o., sídlem Na líše 726/27, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka (navrhovatelka) se proti vedlejší účastnici řízení (odpůrkyni) domáhala vydání předběžného opatření, jímž by vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zdržet se zcizení a jiného nakládání s vozidlem zn. AUDI Q7 v návrhu blíže specifikovaným (dále jen "předmětné vozidlo"), jakož i jiného jednání, které by stěžovatelce znemožňovalo předmětné vozidlo řádné užívat.
3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 3. 3. 2023 č. j. 10 Nc 1007/2023-15 návrhu vyhověl a stěžovatelkou navrhované předběžné opatření nařídil (výrok I.). Dále stěžovatelce uložil, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení podala u příslušného soudu návrh ve věci samé (výrok II.) a aby zaplatila soudní poplatek ve výši 1 000 Kč (výrok III.). Obvodní soud dovodil, že je třeba nařídit předběžné opatření podle §75c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť stěžovatelka doložila, že jí podle rámcové nájemní smlouvy svědčí užívací právo s následným odkupem předmětného vozidla a byla i v dobré víře, že je obchodní společnost KK AUTOInvest, s. r. o. vlastníkem předmětného vozidla. Vedlejší účastnice řízení si pak činí nárok na předmětné vozidlo a zasahuje do užívacího práva stěžovatelky.
4. K odvolání vedlejší účastnice řízení Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 4. 2023 č. j. 36 Co 123/2023-45 změnil usnesení obvodního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl (výrok I.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení o vydání předběžného opatření ve výši 34 280 Kč (výrok II.). Městský soud na rozdíl od obvodního soudu neshledal, že by ke dni vydání usnesení obvodního soudu (srov. §75c odst. 4 o. s. ř.) byly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření. Uvedl, že ve věci nebylo nijak osvědčeno, z jakých skutečností mohla stěžovatelka usuzovat, že obchodní společnost KK AUTOInvest, s. r. o., se kterou stěžovatelka uzavřela nájemní smlouvu s následným odkupem předmětného vozidla, je vlastníkem předmětného vozidla a nebylo ani osvědčeno, že by se stěžovatelka stala jeho vlastníkem. Podle městského soudu tak nebylo s dostatečnou mírou pravděpodobnosti osvědčeno, že nárok ve věci samé (zřejmě žaloba na určení vlastnictví) bude právně opodstatněný. Naopak je malá pravděpodobnost, že by stěžovatelka své vlastnické právo k předmětnému vozidlu, eventuálně právo předmětné vozidlo stále užívat, prokázala. To vylučuje zásah do zatímních poměrů účastníků řízení předběžným opatřením.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení a skutkové okolnosti předcházející podání návrhu na vydání předběžného opatření. Její stěžejní námitka spočívá v tom, že odvolání vedlejší účastnice řízení proti usnesení obvodního soudu, jímž bylo návrhu stěžovatelky vyhověno, nebylo stěžovatelce doručeno, pročež se s ním nemohla seznámit a nebyl jí tak poskytnut prostor, vyjádřit se k němu a uplatnit námitky. Městský soud o odvolání rozhodl bez vědomí stěžovatelky, čímž byla porušena zásada kontradiktornosti řízení. V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na řadu rozhodnutí Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 (N 26/44 SbNU 309), ze dne 1. 9. 2011 sp. zn. II. ÚS 781/10 (N 147/62 SbNU 269) nebo ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Ačkoliv ze zákona nevyplývá povinnost doručovat odvolání směřující proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení (srov. §210 odst. 1 o. s. ř.), neznamená to, že tak nemůže soud učinit, považuje-li to za vhodné a účelné, a to s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Z okolností provázejících spor je zjevné, že stěžovatelka a vedlejší účastnice řízení mají na rozhodné právní a skutkové otázky zcela odlišný názor. Městský soud přitom stěžovatelce znemožnil obhájit svá tvrzení, a to za situace, kdy obvodní soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl [např. nálezy ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18 (N 69/89 SbNU 79) nebo ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Povinností soudu je zajistit, aby se účastník řízení o argumentaci protistrany dozvěděl a měl možnost na ni reagovat. Tím, že městský soud tuto povinnost nesplnil, porušil i zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že jednala v dobré víře, že předmětné vozidlo pořídila od obchodní společnosti KK AUTOInvest, s. r. o., která se prezentovala jako vlastník vozidla. Pokud vedlejší účastnice řízení svoje vlastnické právo k předmětnému vozidlu odvozovala z velkého technického průkazu, pak nelze pominout, že technický průkaz neprokazuje vlastnictví věci, nýbrž pouze osvědčuje určité skutečnosti předpokládané zákonem č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
7. Stěžovatelka konečně nesouhlasí ani s vyčíslením nákladů řízení, když předmětem řízení byl zákaz dispozice s předmětným vozidlem, tedy právo, jehož hodnotu nelze vyjádřit v penězích, avšak městský soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu sporu (předmětného vozidla).
III.
Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice řízení, replika stěžovatelky
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi řízení (městskému soudu) a vedlejší účastnici řízení a od obvodního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 10 Nc 1007/2023).
9. Městský soud, co se týče důvodů, které jej vedly k zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření, odkázal na odůvodnění svého usnesení. K procesní námitce (nedoručení odvolání stěžovatelce) se však nemohl vyjádřit, neboť procesní spis neměl k dispozici. Nicméně v obecné rovině připomenul právní závěry plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 Cpjn 202/2016, že dobou rozhodnou pro nařízení předběžného opatření je okamžik vyhlášení usnesení soudem prvního stupně, že soud rozhodující o předběžném opatření nemůže provádět dokazování, ale vychází pouze ze skutečností, které jsou osvědčeny, a že odvolací řízení nemá sloužit k tomu, aby byly zjišťovány další skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatření. Jakkoliv městský soud nesnižuje právo účastníka řízení vyjádřit se ve věci (k podanému odvolání) a skutkově a právně argumentovat, s ohledem na nemožnost uvádění nových skutečností v odvolacím řízení, je otázkou, zda byla stěžovatelka natolik omezena ve svém právu na soudní ochranu. Neumožnění vyjádřit se k odvolání mohlo být vadou řízení, avšak ne každá vada řízení má automaticky za následek nesprávnost, resp. protiústavnost rozhodnutí.
10. Vedlejší účastnice řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
11. Ústavní soud zaslal vyjádření městského soudu stěžovatelce k replice, ta však této možnosti nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. V posuzované věci jde o nařízení, resp. o zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření. Ústavní soud setrvale judikuje, že způsobilost předběžného opatření jako opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení obecně vyloučit nelze; předběžná opatření však zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o předběžném opatření se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek věci. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci [srov. např. nález ze dne 14. 9. 1994 sp. zn. IV. ÚS 43/94 (N 41/2 SbNU 27) či bod 13 nálezu ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297)].
15. Platí proto, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření, resp. pro zamítnutí návrhu na vydání předběžného opatření, je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327) či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. II.ÚS 868/12 (N 80/65 SbNU 91)]. Ústavní soud je tak povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení či nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Z uvedeného se proto podává, že dočasná povaha předběžného opatření sice vede Ústavní soud ke zdrženlivosti, nevylučuje však, že i v uvedeném řízení mohou být práva účastníků řízení dotčena v intenzitě dosahující ústavněprávní úrovně (srov. bod 17 nálezu ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1480/21).
16. Hlavní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že městský soud změnil k odvolání vedlejší účastnice řízení předchozí vyhovující rozhodnutí obvodního soudu, aniž by však stěžovatelce toto odvolání doručil, čímž jí znemožnil seznámit se s ním a vyjádřit se k argumentům vedlejší účastnice řízení. Ústavní soud ze spisu vyžádaného od obvodního soudu zjistil, že odvolání vedlejší účastnice řízení skutečně nebylo stěžovatelce doručeno a ani se s ním neseznámila jinak. V tomto směru jí lze dát zapravdu, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a zásady rovnosti účastníků řízení. Otevřenou otázkou zůstalo, zda tento postup lze považovat za natolik excesivní a natolik intenzivně narušující uvedená práva stěžovatelky, že by byl nutný zásah ze strany Ústavního soudu v podobě zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Po zvážení všech okolností věci Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.
17. Ze stěžovatelkou připomínaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1480/21 se podává, že rozhodne-li odvolací soud o odvolání účastníka řízení proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nařízení předběžného opatření, aniž předtím zaslal opis odůvodnění odvolání protistraně, byť povinnost doručit odvolání ostatním účastníkům, není v případě předběžných opatření formulována tak kategoricky, jako u odvolání proti rozhodnutí ve věci samé (§210 odst. 1 o. s. ř.), může dojít k zásahu do práva (neinformované) protistrany na soudní ochranu a principu rovnosti účastníků řízení podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. K takovému zásahu dochází zejména tehdy, je-li protistraně znemožněno účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování odvolacího soudu, a ten i v důsledku toho změní rozhodnutí soudu prvního stupně v její neprospěch. Ostatně i ve shora zmiňovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 719/18 a sp. zn. III. ÚS 743/19 vzal Ústavní soud v úvahu, že obecné soudy doručily tehdejším stěžovatelům alespoň tzv. blanketní odvolání protistrany a na základě argumentace protistrany změnily odvoláním napadená rozhodnutí soudů prvního stupně. To svědčí o tom, že považovaly za účelné a vhodné podle §210 odst. 1 věty druhé o. s. ř. doručit tehdejším stěžovatelům odvolání protistrany; nedostály však požadavkům uvedeného ustanovení, neboť nezaslaly-li soudy tehdejším stěžovatelům odůvodnění odvolání protistrany, nedaly jim skutečnou možnost na odvolací námitky reagovat. Šlo-li o následné zhodnocení intenzity procesního pochybení, Ústavní soud v uvedených nálezech zohlednil, že soudy druhého stupně přihlédly k argumentaci protistrany, aniž by měli tehdejší stěžovatelé možnost se k ní vyjádřit a soud druhého stupně se s případnou argumentací stěžovatelů vypořádat. Z okolností věci se přitom podávalo, že tehdejší stěžovatelé měli na rozhodné právní či skutkové otázky "diametrálně odlišný názor". Znemožnily-li proto obecné soudy tehdejším stěžovatelům "obhajovat" jejich tvrzení před soudy druhého stupně za situace, kdy soud prvního stupně rozhodl v jejich prospěch, šlo o porušení základních práv a svobod stěžovatelů.
18. Z hlediska posouzení této věci je tedy rozhodující, zda námitky a argumentace vedlejší účastnice řízení ovlivnily rozhodování městského soudu, jako soudu odvolacího. Ústavní soud má za to, že v nyní posuzované věci je oproti výše citovaným nálezům situace jiná. Obvodní soud vyšel z toho, že stěžovatelka doložila, že jí podle rámcové nájemní smlouvy svědčí užívací právo s následným odkupem předmětného vozidla, přičemž ohledně odkupu předmětného vozidla byla v dobré víře, že obchodní společnost KK AUTOInvest, s. r. o. je jeho vlastníkem. Naproti tomu městský soud vědomost stěžovatelky, že obchodní společnost KK AUTOInvest, s. r. o. je vlastníkem vozidla, zpochybnil, když takové prohlášení ohledně vlastnictví nebylo obsaženo v nájemní smlouvě, resp. ani v rámcové nájemní smlouvě. Obchodní společnost KK AUTOInvest, s. r. o. tak vystupoval a pouze jako pronajímatel. Stěžovatelka rovněž nepředložila žádnou kupní smlouvu, z níž by bylo osvědčeno, že se stala sama vlastníkem předmětného vozidla. Podle městského soudu nebyla tedy osvědčena opodstatněnost nároku ve věci, tedy že stěžovatelka bude úspěšná s případnou žalobou (na určení vlastnictví). Z uvedeného je zjevné, že městský soud učinil závěr o neosvědčení opodstatněnosti nároku na základě podkladů, které byly k dispozici již v době rozhodování obvodního soudu a obvodním soudem byly taktéž hodnoceny. Vedlejší účastnicí řízení nově předkládanou argumentaci obsaženou v odvolání týkající se zejména vypovídací hodnoty velkého technického průkazu městský soud vůbec nepřevzal. Jakkoliv lze tedy městskému soudu vytknout pochybení spočívající v neseznámení stěžovatelky s obsahem odvolání vedlejší účastnice řízení, v celkovém kontextu relevantní judikatury nelze toto pochybení považovat za natolik závažné, aby muselo být napadené rozhodnutí zrušeno.
19. Namítala-li stěžovatelka nesprávné vyčíslení nákladů řízení, když městský soud vycházel z tarifní hodnoty předmětu sporu a nikoliv z toho, že předmětem řízení bylo penězi nevyčíslitelné právo (zákaz dispozice s předmětným vozidlem), pak je třeba připomenout, že Ústavní soud se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Rozhodnutí o tom, podle jakých ustanovení je třeba stanovit tarifní hodnotu sporu, spadá pod výklad podústavního práva, který nenáleží Ústavnímu soudu, nýbrž obecným soudům. Ústavní soud nicméně i tak nemá výhrady proti závěru městského soudu, který vyšel při stanovení výše náhrady nákladů řízení z hodnoty předmětného vozidla. Předmětem řízení byl zákaz dispozice s předmětným vozidlem, tedy šlo o konkrétní a penězi ocenitelnou movitou věc.
20. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu